Databáze uměleckých výstav v českých zemích 1820 – 1950

Ve zprávě o činnosti Krasoumné jednoty za rok 1888 je 49. výroční výstava zhodnocena jako úspěšná: „Naši domácí umělci podali skvělý důkaz své dovednosti a vůle, návštěva výstavy byla četnější než loni, prodej děl uměleckých byl čilejší než v roce minulém, i výsledek finanční, hledě k našim poměrům, velice uspokojil. K tomu ovšem částečně přispělo povýšení vstupného. K docílení těchto skvělých výsledků nápomocno bylo valně naše časopisectvo, jemuž vřelé díky projevujeme. […] čistý výnos výstav určen jest ke podporování nemajetných žáků malířské akademie Pražské.“ V katalogu výstavy je uvedeno 455 položek, v konečném součtu, po zahrnutí dodatků, jich bylo 517. Dle citované zprávy: „Na letošní výstavu uměleckou posláno bylo celkem 517 čísel, z nichž bylo: 288 olejových obrazů, 91 akvarelů, pastelů atd., 18 plastických děl, 6 maleb na skle a sbírka obsahující 114 studií olejových, podle přírody od krajana našeho Aloise Kirniga.“

Před zahájením panovaly obavy, zda se podaří sehnat dost exponátů vzhledem k tomu, že na jaře 1888 se konaly dvě velké výstavy ve Vídni (jubilejní) a v Mnichově (mezinárodní). Podíl prací ze zahraničí se kvůli tomu skutečně snížil, kritik Vilém Weitenweber však kvitoval, že tento ročník se konečně dá označit jako „Pražský salon“, jako „barevný koncert, na němž naši domácí umělci hrají první housle“ [Weitenweber 1888, s. 1; Filip – Musil 2021, s. 232]. Velkou zásluhu na tom měla pražská umělecká akademie, která po povolání profesorů Mařáka a Pirnera v roce 1887 „jakoby se byla znovu zrodila“ [Weitenweber 1888a, s. 351]. Kritik ocenil též umístění domácích prací na čestných místech, ponejvíce ve velkém sále. Mezi vystavující pronikli ve výjimečně vysokém počtu „chovanci akademie“ v Praze (v katalogu s hvězdičkou u jména): Vojtěch Bartoněk, Josef Douba, Alexander Jakesch, Luděk Marold, Karel Pavlík, Josef Rolletschek, Vilém Trsek a Joža Uprka. Jejich díla na sebe strhla pozornost a byla také komerčně úspěšná, tři z nich se prodala dokonce ještě před zahájením výstavy, když prodej zprostředkoval prof. Mařák [Filip – Musil 2021, s. 232]. Maroldův Vaječný trh nejprve získal Vojtěch rytíř Lanna, ale přenechal jej Obrazárně SVPU v Rudolfinu, pro niž jej ze státních prostředků zakoupilo c. k. ministerstvo kultu a vyučování. Ve Vídni se našli také kupci Bartoňkových obrazů Rekruti a Starý mluvka, jimiž se stali stavitel Josef Hlávka a ministr Paul von Gautsch. Velké plátno Karla Pavlíka Pompejánský otrokář zakoupil Rudolf Schuster zastupující Kunstverlag Berlin SW. V nekrologu umělce, který v 27 letech zemřel na tuberkulózu, bylo zpětně hodnoceno jako „netoliko největší, nýbrž i nejzajímavější obraz celé výstavy“, vadilo pouze, že Pavlík „nečerpal svou látku z dějin domácích“ [Weitenweber 1890, s. 287; Filip – Musil 2021, s. 237-238]. Uprkovy Malérečky zakoupila paní Wiehlová, zřejmě žena pražského architekta. Dráždivým spojením erotismu se starozákonním či raně křesťanským námětem zaujali malíři Douba a Jakesch; první z nich představil obraz David a Abigail a druhý Umučení sv. Theodosie podle vzoru Gabriela Maxe. Uvedeným dílům studentů akademie věnovala kritika největší pozornost a viděla v nich příslib do budoucna.

Podle soupisu z katalogu, včetně ne zcela kompletních exponátů dodatku, bylo na výstavě zastoupeno celkem 241 umělců a umělkyň, z toho 6 již zesnulých. Katalog uvádí jejich aktuální působiště (viz Přílohu; kde chybělo, bylo doplněno). V Praze působilo skutečně nejvíce vystavujících umělců, a to 56 (tj. 23,2%), další 3 v České Lípě, Karlových Varech a Teplicích, ve Vídni 40 a další 3 v (Bad) Aussee, Klagenfurtu a Salcburku, v Předlitavsku ještě další 3 (Krakov, Terst a Opatija), v Zalitavsku 1 (Nadasd-Ladány).  Pokud jde o zahraničí, nejvíce (82, tj. 34% ze všech) umělců zaslalo svá díla z Německa: 34 z Mnichova, 17 z Berlína, 15 z Düsseldorfu, po 4 z Drážďan, Hamburku (s předměstím Altonou) a Stuttgartu a po 1 z Frankfurtu, Hanoveru, Lipska a Štrasburku. Velmi oblíbená byla italská centra umění, především Milán, Florencie, Řím a Benátky s 8, 5, 4 a 3 vystavujícími, celkový počet 24 doplnily ještě Bologna (2), Verona a Livorno (po 1). Relativně slabé zastoupení – oproti dalšímu decenniu – měly tehdy ještě Paříž (5) a Brusel (6, s blízkými městy Laeken a Ixelles), jakož i Antverpy (3), Amsterdam a Haag (po 1). Pro úplnost uveďme ještě švýcarské Lugano, ruskou Tulu a Varšavu (po 1).

Podle seznamu soukromých nákupů v archívu Krasoumné jednoty byla za nejvyšší ceny, v řádu tisíců zlatých, zakoupena následující díla: za 5.623,31 akvarel Benátský motiv od tamního malíře Ludwiga Passiniho (zaplatil veřejný fond pro obrazovou galerii, dodatek) a olejomalby – za 2.676 Villa Borghese od Oswalda Achenbacha z Düsseldorfu (August Řehoř, č. kat. 295), za 1.684,80 Jaro v údolí gadenském v Bernských horách od Karla Ludwiga z Berlína (týž pro galerii, č. kat. 268), za 1.500 již zmíněný Pompejánský otrokář, za 1.116 Motiv z ostrova Capri od Alberta Flamma z Düsseldorfu (O. Troitzsch, Kunstanstalt für Farbendruck, Berlín, č. kat. 296), za 1.113 Podzimní večer od Julia Mařáka (A. Řehoř pro galerii, č. kat. 477) a za rovných tisíc zlatých Motiv ze Severního moře od Augusta Kesslera z Düsseldorfu (veřejný fond, č. kat. 258). Celkem bylo prodáno 35 děl za 20.709,71 zl., jakož i dalších 32 děl v ceně 4.745,25 zl. pro vítěze slosování. Nejdražší prodaný kus, Passiniho akvarel z Benátek, nalezl vřelé ocenění: „Krásný, lehký a účinný kolorit, jistě zachycená nálada a bravurní ,chic´ v kresbě, invence a provedení splývá v dojem tak účinný, jako při žádném jiném obraze celé výstavy.“ [Mrštík 1888, s. 268]

Klíčovým tématem kritik se stává pronikání naturalismu, jehož umělecké projevy se v posledních dvaceti letech 19. století rozšířily po celé Evropě, přičemž ve výtvarném umění může být považována za vrchol pařížská Světová výstava roku 1889 [Le Men 2000, s. 306]. Nejplodnější recenzentkou 49. výroční výstavy Krasoumné jednoty byla Renáta Tyršová. Ta preferovala umění idealistického zaměření, čímž pokračovala v linii svého zesnulého chotě Miroslava Tyrše. Ve své recenzi varovala jak před hrozící banalitou naturalismu, tak před pouhou virtuozitou formy: „V záplavě lehce odbytého zboží malířského vedle představitelů moderní věrné reprodukce všední skutečnosti, vedle napořád četnějších prací, v nichž obratnost a smělost ruky ducha i duši nám nahrazovat musí, odvyklo si skorem obecenstvo i kritika potkávat se na výstavách místních i širších s díly, jež nad hroudu pozemské všednosti smělým vzletem se povznášejí.“ [Tyršová 1888] Jako protipříklad díla „jisté ruky“, jež je „zároveň výrazem ryze povznešené duše umělecké“ uvedla jezdeckou sochu sv. Václava od J. V. Myslbeka [tamtéž]. Ve velkém sále Rudolfina bylo možno pomocný model této sochy srovnat s analogickým dílem Myslbekova rivala Bohuslava Schnircha, jezdeckou sochou Jiřího z Poděbrad v polovičním měřítku. Je třeba dodat, že vyhraněná díla naturalismu na „pražském salonu“ roku 1888 nebyla zastoupena, avšak prvky tohoto směru pronikly do žánrové malby, což asi nejlépe ilustrují výše zmíněné obrazy Vojtěcha Bartoňka a Luďka Marolda z prostředí pražských trhů.

Aleš Filip

Citovaná literatura

Filip – Musil 2021: Aleš Filip – Roman Musil, Proměny salonního umění na výročních výstavách Krasoumné jednoty v Praze, in: iidem (eds.), Epocha salonů. České salonní umění a mezinárodní výtvarná scéna 1870–1914, Brno – Plzeň 2021, s. 199–310

Le Men 2000: Ségolène Le Men, „Když už tu je naturalismus…“, in: Marie Mžyková (ed.), Křídla slávy. Vojtěch Hynais, čeští Pařížané a Francie, Praha 2000, díl I., s. 296–319

Mrštík 1888: V(ilém) Mrštík, Umělecká výstava v Praze, část V., Ruch X, 1888, s. 268–269

Tyršová 1888: R(enáta) Tyršová, Umělecká výstava v Rudolfinu, část I., Národní listy XXVIII, 1888, příl. k č. 119, nestr.

Weitenweber 1888: W. W. (zn. v poslední části, Wilhelm Weitenweber), Prager Salon 1888, část I., Politik XXVII, 1888, č. 107, s. 1–2

Weitenweber 1888a: V. W. (Vilém Weitenweber), Výroční výstava Krasoumné jednoty v Rudolfinu, část I., Zlatá Praha V, 1887–1888, s. 351

Weitenweber 1890: V. W. (Vilém Weitenweber), Karel Pavlík, Zlatá Praha VII, 1889–1890, s. 287

Další literatura

Jakub Bachtík – Lukáš Duchek – Jakub Jareš (eds.), Chrám umění: Rudolfinum, Praha 2020

Anna Masaryková, Cizí umělci na výstavách Krasoumné jednoty v Praze, in: Jaroslav Pešina (ed.), Sborník k sedmdesátinám Jana Květa (Acta Universitatis Carolinae. Philosophica et historica), Praha 1965, s. 199–205

Vladimír Novotný, Sto let Krasoumné jednoty, Praha 1935

Roman Prahl, Z malířských salonů v Praze před sto lety (kat. výst.), Národní galerie v Praze, 1980

Lucie Vlčková, Krajinomalba v Praze 1840–1890. Prezentace krajinomalby a její reflexe na výstavách Krasoumné jednoty, Praha 2009

Vít Vlnas (ed.), Obrazárna v Čechách 1796–1918. Katalog výstavy uspořádané Národní galerií v Praze u příležitosti dvoustého výročí založení Obrazárny Společnosti vlasteneckých přátel umění, Praha 1996

Archivní zdroje

Archiv Národní galerie v Praze, fond SVPU, inv. č. 165, Zpráva Krasoumné jednoty o činnosti za rok 1888, inv. č. 199, Seznamy soukromých nákupů na výstavách, 1843–1896

Anonym, Výroční umělecká výstava, Světozor XXII, 1887–1888, s. 352

Anonym, Kunstausstellung in Rudolphinum, Prager Tagblatt XII, 1888, č. 104, s. 3

Anonym, Die Kunstausstellung in Rudolphinum, Prager Tagblatt XII, 1888, č. 106, s. 3

Anonym, Die Kunstausstellung in Rudolphinum, Prager Tagblatt XII, 1888, č. 139, s. 2

Anonym, Die Kunstausstellung in Rudolphinum, Prager Tagblatt XII, 1888, č. 164, s. 3

Anonym, Gemäldegalerie in Rudolphinum, Prager Tagblatt XII, 1888, č. 174, s. 4