Databáze uměleckých výstav v českých zemích 1820 – 1950

Po návratu domů z úspěšného pobytu ve Spojených státech v letech 1905–1910 se malíř Alfons Mucha rozhodl, že bude už jen nezištně pracovat pro český národ a pro celé Slovanstvo. Nejdůležitější součástí tohoto idealistického plánu se stal cyklus Slovanská epopej, který Mucha vytvářel v letech 1909–1928 a na jehož dvaceti obrovských plátnech chtěl znázornit nejdůležitější okamžiky z dějin všech slovanských národů s akcentem nikoliv na události válečné, nýbrž duchovní [Bydžovská – Srp 2011, s. 31–66]. Muchovi a jeho americkému sponzorovi Charlesovi Richardovi Cranemu se v roce 1909 podařilo získat slib pražské obce, že až hotovou Slovanskou epopej darují Praze, město na oplátku postaví pro její stálou expozici nový pavilon. Tato dohoda mezi malířem a městem Prahou však od počátku narážela na kritiku českých modernistických umělců, což se pak projevilo při prvním vystavení hotové Epopeje ve Veletržním paláci v roce 1928 a obráží se to na jejích osudech do dneška. Promítala se do toho nechuť umělců a kritiků z modernistického tábora k Muchovu stylu, který se mnohým jevil jako zastaralý a příliš líbivý. Už kolem roku 1909 navíc někteří z nich malíře obviňovali z nekalé konkurence. Vadil jim také fakt, že zatímco opravdu velcí čeští umělci nové doby, například Josef Mánes nebo Mikoláš Aleš, žádnou stálou expozici svých děl v Praze nemají, Mucha ji v pavilonu pro Epopej dostane. V roce 1919 tak vyvolal bouři nesouhlasu projekt pavilonu pro Muchův cyklus na kopci Petřín od architekta Antonína Balšánka a malíři se ji nepodařilo ztlumit ani tím, že část Epopeje v tomtéž roce poprvé vystavil v pražské barokní budově Klementina [Bydžovská – Srp 2011, s. 238–240].

V září 1928 se blížila k dokončení mohutná budova Pražských vzorkových veletrhů, kterou na základě vítězství v omezené soutěži v roce 1924 vyprojektovali architekti Oldřich Tyl a Josef Fuchs v nejmodernějším funkcionalistickém stylu. S myšlenkou, že by se nový palác mohl slavnostně otevřít výstavou Slovanské epopeje, přišli ředitel pražských veletrhů Václav Boháč a pražský primátor Karel Baxa. Boháč, člen pražského zastupitelstva za stranu národních socialistů, byl panslavista-pragmatik. Už před první světovou válkou propagoval své přesvědčení, že Praha by se měla stát „Mekkou“ veškerého Slovanstva. Nechtěl však, aby se spolupráce mezi slovanskými národy a státy omezovala jen na kulturní výměnu. Důležitější pro něho byl vzájemný obchod. Když se mu po vzniku ČSR podařilo založit Pražské vzorkové veletrhy, šlo mu o to, aby se na nich objevovaly expozice slovanských států včetně sovětského Ruska, jehož státní pavilon se v Praze poprvé představil zároveň s Muchovým cyklem na podzim 1928 [Masák – Švácha – Vybíral 1995]. Vzdor svému pragmatickému pojetí panslavismu se Boháč nebránil tomu, aby jeho program podpořil nějakým symbolickým gestem, a právě tuto roli měla sehrát výstava Slovanské epopeje ve Veletržním paláci. Kromě Baxy, Boháče a Muchy promluvili na její vernisáži 21. září 1928 velvyslanci Království SHS a Bulharska, všichni parafrázující Boháčovu myšlenku o Praze jako poutním místě Slovanů. Tajemník pražských veletrhů Vlastimil Louda pak krátce předtím napsal, že až se Velká dvorana paláce naplní Muchovými díly, „bude tak přetvořena ve skvělý chrám slovanského ducha, lásky a nadšení, v němž jednotlivé obrazy budou jakoby symbolickými zastaveními v historické pouti Slovanstva za konečným vítězstvím slovanské rasy“ [Louda 1928].

Velkou dvoranu vyhradili architekti Tyl a Fuchs pro vystavování velkých strojů. Pojali ji jako halu továrny se skleněnými stěnami a skleněným stropem. Mezi industriálním charakterem dvorany a pojetím své Epopeje Mucha pravděpodobně pociťoval nesoulad a snažil se s finanční podporou města Prahy o to, aby výstavní prostor poskytl jeho dílu vhodnější prostředí. Evokace podzimního sadu, kterou měl na mysli [Bydžovská – Srp 2011, s. 63], odpovídala koncepcím významných uměleckých výstav z počátku 20. století a práci jejich pořadatelů s vegetací mezi exponáty. Podobala se například pražské výstavě sochaře Augusta Rodina z roku 1902, jejíž úpravu navrhl architekt Jan Kotěra. Podlahu dvorany dal Mucha vysypat pískem, rozestavěl na ni květináče s borovicemi a kvítím, skleněné stěny zakryl tmavou látkou a umístil pak na okraje prostoru obří plastiky Česká píseň, Nikolskaja a Venuše od sochaře Emanuela Kodeta [Anonym 1928a]. Rozpor mezi historismem Epopeje a industriálně laděným funkcionalismem Tylovy a Fuchsovy architektury se mu však podle některých recenzentů nepodařilo překonat. Kritici Muchovi naklonění radili návštěvníkům, aby architekturu paláce nevnímali [Harlas 1928], popřípadě doporučovali, aby bylo Muchovo dílo veřejnosti představeno v prostředí důstojnějším a reprezentativnějším [Seyfert 1928]. Opačné stanovisko zaujal modernistický malíř Zdenek Rykr, jemuž se vystavení nemoderní Epopeje v moderní funkcionalistické stavbě jevilo jako něco nepochopitelného: „To pan architekt Tyl jistě nepředpokládal a bude se neméně ošívat nežli většina z nás při otázkách: jak ta epopej, a jak ty veletrhy, jak ta Muchova secese a jak ta konstruktivní budova a jak to všechno dohromady?“ [Rykr 1928]. Většinou však byly zprávy o otevření Veletržního paláce v denním tisku takové, že ti z jejich autorů, kteří sympatizovali s moderní architekturou, psali jen o ní a Slovanskou epopej ignorovali. „Ale daleko zajímavější než všechny ty expozice je budova sama“, shrnul takový postoj novinář Jiří Hejda [Hejda 1928].

Kritici z modernistického tábora, například Viktor Nikodem, pokládali za nepřípustný anachronismus samotný styl či formu Muchovy historické malby [Nikodem 1928]. Nepřesvědčily je ani výrazné Muchovy symbolistické inovace tohoto tradičního žánru akademického malířství 19. století, ba naopak vyčítali Epopeji, že se od pravidel historické malby odchýlila [Pečírka 1928]. Ti z nich, kdo smýšleli levicově, pokládali za politicky reakční i panslovanský obsah Muchova cyklu. Někteří – například malíř František Muzika – si ho spojovali s neoslovanskými politickými vizemi Karla Kramáře [Muzika 1928a]. Myšlenku o spojení tohoto vůdce české pravice s Epopejí nejjasněji znázornil autor karikatury v časopise Trn, snad opět Zdenek Rykr, který na ní nakreslil manžele Kramářovy v křeslech obývacího pokoje a dítě na nočníku v popředí obrázku a opatřil vše nápisem „Slovanská epopej“ [Anonym 1928c]. Specifický tón pak zazněl v recenzi historika umění Františka Žákavce, který panslovanství jako takové akceptoval, Muchovi však vytýkal, že Epopej ulpěla na stylu pařížské secese z přelomu století a je proto málo slovanská a česká [Žákavec 1929]. V odmítavých reakcích modernisticky smýšlející české veřejnosti na Muchovo dílo konečně hrál stále důležitou roli uvedený slib pražské obce z roku 1909, že pro dokončenou Epopej postaví nový pavilon. Právě v roce 1928 se totiž sněmovna Československé republiky rozhodla, že pro parlamentní restauraci zabere obrazárnu Společnosti vlasteneckých přátel umění v pražském Rudolfinu s nejhodnotnější domácí sbírkou starého malířství a sochařství. Pomyšlení na to, že Epopej pavilon dostane, kdežto gotické a barokní umění nebude kvůli pohodlí poslanců kde vystavovat, se jevilo jako „věc neslýchaná“ například Františku Muzikovi [Muzika 1928b].

Malíř Josef Čapek, který se už před první světovou válkou vyjádřil o Epopeji jako o danajském daru, tvrdil ve fejetonu Kam s ní? z listopadu 1928, že ohlas Muchova cyklu u publika byl „smíšený a ne zrovna veliký“ [Čapek 1928]. Čapkova slova snad výstižně charakterizovala přijetí Epopeje v denním a odborném tisku. Velkých referátů o ní vyšlo relativně málo a pozitivní mezi nimi napsali jen autoři, kterým nebyl modernismus blízký, v čele s historikem umění F. X. Harlasem [Harlas 1928]. Z některých novinových zpráv však lze vyčíst, že to nebyli jen konzervativní kritici Harlasova,  Seyfertova nebo Rejsova typu, nýbrž i velká část běžných návštěvníků Veletržního paláce, koho Muchův cyklus oslovil. Svědectví o tom podal pravicový deník Národní politika: „Denně defilují kolem ohromných pláten dějin Slovanstva tisíce návštěvníků s pohnutím a v němém zadumání a mnoho z nich přichází znovu a znovu, aby si dokonale mohli prohlédnouti toto jedinečné dílo.“ [Anonym 1928b] Podobně se o ohlasu Slovanské epopeje u širokých mas vyjádřil spisovatel Jaroslav Humberger:  „A zde se ti, poutníče, zatají dech, ze šeré a zastřené krásy Muchových originálů. A chodíme proto plni zbožného pocitu k velikému dílu od jednoho obrazu k druhému, jsouce jednak unášeni davem a jednak pohnutím.“ [Humberger 1928] Vystavení Epopeje ve Veletržním paláci v roce 1928 tak znovu odhalilo protiklad mezi populárním vkusem na jedné a preferencemi poučenějších stoupenců modernismu na druhé straně; protiklad, který se s Muchovou tvorbou spojuje víc než s dílem jiných novodobých českých umělců a který nepřestal působit ani v dalších desetiletích. 

Rostislav Švácha – Lenka Bydžovská

Citovaná literatura

Anonym 1928c: Anonym, Slovanská epopej, Trn IV, 1928, č. 19, s. 12

Anonym 1928a: Anonym, Slavnostní otevření výstavy Slovanské epopeje, Národní politika XLVI, 1928, č. 264, 22. 9., s. 4

Anonym 1928b: Anonym, Pražské vzorkové veletrhy: Druhý den, Národní politika XLVI, 1928, č. 269, 27. 9., s. 4

Bydžovská – Srp 2011: Lenka Bydžovská – Karel Srp (eds.), Alfons Mucha Slovanská epopej, Praha 2011

Čapek 1928: Josef Čapek, Kam s ní?, Lidové noviny XXXVI, 1928, č. 580, 15. 11., s. 7

Harlas 1928: Dr. F. X. Harlas, Slovanská epopej Alfonse Muchy, Národní politika XLVI, 1928, Příloha „Národní politiky“ k číslu 272. ze dne 30. 9., s. 1

Hejda 1928: Jiří Hejda, První veletržní palác, Lidové noviny XXXVI, 1928, č. 487, 25. 9., příloha PVV: Veletržní příloha Lidových novin, s. 1–2

Humberger 1928: Jaroslav Humberger, Procházka po Veletržním paláci, Lidové noviny XXXVI, 1928, č. 494, 28. 9., s. 1

Louda 1928: V[lastimil] Louda, Slavný podzim 1928, Nová Praha IX, 1928, č. 36, 6. 9., s. 2

Masák – Švácha – Vybíral 1995: Miroslav Masák – Rostislav Švácha – Jindřich Vybíral, Veletržní palác v Praze, Praha 1995

Muzika 1928a: F. M. [František Muzika], Výstavy, Musaion č. 1, listopad 1928, s. 24

Muzika 1928b: František Muzika, Slovanská epopej, Musaion č. 2, prosinec 1928, s. 48

Nikodem 1928: N [=Viktor Nikodem], Muchova Slovanská epopej, Národní osvobození V, 1928, č. 292, 21. 10., s. 5

Pečírka 1928: Jaromír Pečírka, Die Slawische Epopöe, Prager Presse VIII, 1928, č. 278, 6. 10., s. 8

Rykr 1928: Z[denek] Rykr, Palác P.V.V., Národní osvobození V, 1928, č. 243, 2. 9., s. 4

Seyfert 1928: Inž. L[adislav] Seyfert, Po posledním pražském veletrhu, Lidové noviny XXXVI, 1928, č. 502, 3. 10., s. 2

Žákavec 1929: K ukončení Muchovy „Slovanské epopeje“, Umění II, 1929, s. 142–244 

Další literatura

Karel Chytil, Muchova Slovanská epopeje, Dílo XII, 1914, s. 7–13

František Žákavec, Slovanský program výtvarný, Volné směry XX, 1919–1920, s. 55–69

Miroslav Lamač, Mucha klasický a Mucha pozdní, Estetická výchova, 1980–1981, č. 4, s. 88–90

Karel Srp (ed.), Alfons Mucha: Das Slawische Epos (katalog výstavy v Kunsthalle Krems), Krems 1994 

Vlasta Čiháková-Noshiro (ed.), Almanach Slovanské epopeje, Praha 2011

Archivní zdroje

Archiv hlavního města Prahy, protokoly městské rady, presidium rady a magistrátu, odbor hospodářský, referát VI – osvětový. – Archiv Národní galerie Praha. – Archiv Nadace Mucha 

Anonym, Pražský veletrh, Rudé právo IX, č. 230, 27. 9. 1928, s. 7

D. K., Sedmnáctý veletrh, Lidové noviny XXXVI, č. 487, 25. 9. 1928, příloha PVV: Veletržní příloha Lidových novin, s. 1–2

Štěpán Ješ, Vnucený dar, Cesta I, 1918–1919, sešit 42, s. 1165–1166  

J. Kolářík, O otci pražských veletrhů, Lidové noviny XXXVI, č. 487, 25. 9. 1928, příloha PVV: Veletržní příloha Lidových novin, s. 1–2

Karel Kříž, Rusko vystavuje na P.V.V., Právo lidu XXXVII, č. 231, 29. 9. 1928, s. 1

Václav Nebeský, Kol Muchovy Slovanské epopeje, Tribuna I, č. 95, 23. 5. 1919, s. 12

N [Viktor Nikodem], Výstava Muchovy Slovanské epopeje, Národní osvobození V, č. 263, 22. 9. 1928, s. 4

Vlastimil Rada, Písničky, jež pějí o osudech panorám a epopejí, Rozpravy Aventina IV, 1928–1929, č. 27–28, s. 268 

-zs-, Nový palác PVV, Venkov XXIII, č. 228, 25. 9. 1928, s. 4