Databáze uměleckých výstav v českých zemích 1820 – 1950

Výstavu původem ukrajinského sochaře Alexandra Archipenka uspořádal v Domě umělců (Rudolfinu) Umělecký svaz Devětsil, respektive jeho duchovní vůdce Karel Teige. Volba umělce, žijícího v té době v Berlíně a označovaného často například za „iniciátora moderní plastiky“ [Teige 1923a, s. 56], rozhodně nebyla nahodilá a reflektovala nejen v té době aktuální Teigeho vyrovnávání se s kubismem, ale i jeho dlouholetý zájem o umělce, jehož tvorbu sledoval nejpozději již od roku 1917 [Teige 2022, s. 397]. Archipenkova výstava, zahájená 24. dubna 1923, se uskutečnila na tomtéž místě a prakticky přesně rok po prvním skupinovém vstoupení Devětsilu (První jarní výstava) a půl roku před Bazarem moderního umění a znamenala zřetelný krok k posílení mezinárodních kontaktů Uměleckého svazu Devětsil.

Spíše než Teigeho kurátorský výběr odráží podoba Archipenkovy pražské výstavy omezené možnosti spojené se zápůjčkou ze sochařova tehdejšího působiště. Z Teigeho komunikace s Artušem Černíkem [Literární archiv PNP/ML] a se samotným Archipenkem [Archiv NG, fond Krasoumná jednota] vyplývá, že základ výstavy tvořily především menší skulptury, o kterých se Teige zprvu dokonce domníval, že by je mohl Černík sám z Berlína dovézt: „Myslím totiž, že z finančních důvodů bylo by nejvýhodnější, kdybys si mohl udělat na 3 dny do Berlína výlet a celou výstavu, 15–20 malých sošek, kresby, akvarely a foto nezarámované – s sebou jako Mitgepäck vzít. Stálo by to tak pár krejcarů.“ Korespondence Teigeho s Archipenkem také osvětluje, proč snímky doprovázející katalog neodpovídají výběru děl na výstavě – jak sděluje Archipenko, část soch z dodaných fotografií byla v té době v Paříži a pro tuto příležitost tedy nedostupná: „Des photos de mes œuvres qui ne seront pas exposées, malheureusement je n'en possède pas ici, toutes sont à Paris et difficile d'avoir.“

Díla na výstavě, jak ostatně lze sledovat i v ohlasech na ni, tak neodpovídala zcela představám o progresivním kubistickém umělci, které se opíraly o jeho práce z desátých let, a ukazovaly Archipenka daleko spíše v jeho výtvarné poloze obracející se k dobově aktuálnímu „návratu k řádu“. Podle katalogu zde byly k vidění tři skulpturální malby a 18 bronzových, mramorových a dřevěných soch a sošek a soubor akvarelů, kreseb a grafik. Oproti tomu je v katalogu reprodukována například plastika Cirkus Médrano, která figurovala na 45. výstavě SVU Mánes Moderní umění v roce 1914 spolu s dalšími několika Archipenkovými pracemi. Na sochařově monografické přehlídce však nebyla. Ostatně i Karel Teige ve Stavbě sice píše, že „od doby Rodinovy výstavy neviděla Praha významnější sochařské expozice,“ současně však přiznává, že výběr děl neodpovídá tak úplně jeho představám: „Na několika skulpturálních malbách, které přinesly tak podstatné obohacení dnešnímu sochařství i malbě, právě tak jako předválečná Archipenkova konstruovaná mechanická plastika, jejíž ukázky jsme na výstavě postrádali [...], bylo možno změřiti šíři tohoto neklidného a bohatého nadání“ [Teige 1923a, s. 56].

Formát a úprava katalogu, jehož obálka s černým diskem je téměř totožná s obálkou Revolučního sborníku Devětsil, naznačují, že výstava Alexandra Archipenka byla zamýšlena jako organická součást skupinových aktivit. V textu charakterizuje Teige dvojí polohu Archipenkovy tvorby, spočívající na jedné straně ve skulpturách „absolutní výtvarnosti a zákonitosti“, v jejichž souvislosti zmiňuje možné asociace s Brancusim, na druhé pak v tvorbě, již popisuje jako díla „neklidného experimentátora“ [Teige 1923b, s. 9]. Archipenkovu nejdůležitější přednost pak Teige spatřuje v jeho novátorství v předválečných letech: „Před válkou byl samojediným sochařem, jenž, předtušiv nutnost obsáhlé sochařské obrody a aplikovav výtěžky experimentů Picassových v sochařství, naznačil několikerou cestu novému vývoji [...]“ [Teige 1923b, s. 12].

Ačkoli i další osobnosti Devětsilu věnovaly Archipenkovi pozornost, jeho obraz ve skupinových publikacích byl poměrně nejednoznačný. Již zmíněný Artuš Černík otiskl v Revolučním sborníku Devětsil článek „Ruská výtvarná práce“, jehož obsah v korespondenci s Karlem Teigem konzultoval. Ačkoli zde Archipenkovi přiznává zásadní postavení na poli moderní plastiky, naznačuje i jeho kolísavost („Je dělníkem neklidným, jenž prudce a často zaměňuje svůj styl.“) a v důsledku v jeho očích Archipenko neobstojí ve srovnání s dalšími umělci: „Méně rafinovanosti, více dětskosti a bezprostřednosti, více zápasu s hmotou žádá si nové dílo a tak ani tomuto umělci nedá za pravdu čas, který zrodil Osipa Zadkina, malíře Chagalla, primitivisty a umělce spíše zítřka než dneška“ [Černík 1922, s. 61].

Podobných závěrů se drží i Vladimír Štulc v článku „Moderní sochařství ve Francii“ s podtitulem „Několik zaujatých poznámek k obrázkům“, otištěném v další klíčové rané publikaci Devětsilu, sborníku Život: nové umění, konstrukce, soudobá intelektuelní aktivita. Reprodukce tří skulptur doprovází text, podle nějž „Archipenko směřoval snad k čisté plastice, ale jeho cesta k ní nevede“ [Štulc 1922, s. 49]. Naopak časopis Veraikon ústy svého vydavatele Emila Pacovského uvádí v článku „Ruské moderní umění“, že Archipenko „již řadu let stojí v popředí vývoje ruského moderního umění“ a společně s Picassem „tato dvojice nese dnes celou váhu moderního umění a nese zároveň všechnu odpovědnost za příští, další vývoj umění“ [Pacovský 1923, s. 34].

Z ohlasů na výstavu představuje jeden z nejpozoruhodnějších článek Josefa Čapka v Lidových novinách, na kterém se však může odrážet jistý Čapkův dobový resentiment k aktivitám Devětsilu: oproti Archipenkovým starším dílům, vystaveným v Praze o devět let dříve, označuje Čapek tuto přehlídku jako „větší kolekci kabinetních plastik“, nesených „v duchu jakéhosi dekadentního klasicismu“ [Čapek 1923, s. 7]. Umělcovu předválečnou tvorbu označuje jako projev „osobitého eklektismu“, který „propůjčoval Archipenkovi více zajímavosti, než jí vykazuje jeho dílo přítomné.“ Hůře než plastiky však dopadly v Čapkově recenzi kresby, ženské akty, jež „ukazují jakýsi zpervertovaný klasicismus, přetížený fysičností a těžce tupým vitalismem [...]“. Noviny Československá republika pak ještě 14. června informovaly o Archipenkově účasti na „intimním večírku“, který na jeho počest a u příležitosti zakončení výstavy v hotelu Graf členové Devětsilu uspořádali.

Zatímco Karel Teige po konci výstavy na stránkách Stavby kritizoval přístup sbírkových institucí, které z Archipenkovy výstavy žádná díla nezakoupily, několik děl zůstalo v Československu díky akvizicím do soukromých sbírek a dvě ze zakoupených mramorových soch, Bílé torzo a Sedící, se později dostalo do kolekce Národní galerie.

Jakub Hauser

Citovaná literatura

Čapek 1923: [-jč-] Josef Čapek, Pražské výstavy, Lidové noviny XXXI, 1923, č. 230, 9. 5., s. 7

Černík 1922: Artuš Černík, Ruská výtvarná práce, in: Karel Teige – Jaroslav Seifert (edd.), Revoluční sborník Devětsil, Praha 1922, s. 51–67

Pacovský 1923: Emil Pacovský, Ruské moderní umění, Veraikon IX, 1923, s. 25–36

Štulc 1922: Vladimír Štulc, Moderní sochařství ve Francii, in: Jaromír Krejcar (ed.), Život: nové umění, konstrukce, soudobá intelektuelní aktivita, Praha 1922, s. 47–51

Teige 1923a: Karel Teige, Souborná výstava Alexandra Archipenka, Stavba II, 1923, č. 12, s. 55–56

Teige 1923b: Karel Teige, Archipenko (kat. výst.), duben – červen 1923, Dům umělců – Sněmovna, Praha 1923

Teige 2022: Karel Teige, Deníky 1912–1925, Eds. Jan Wiendl – Tereza Sudzinová, Praha 2022

Další literatura

Jakub Hauser, The Presidential Portrait That Never Was: Alexander Archipenko, Devětsil and the Ukrainian Émigré  Community in Interwar Czechoslovakia, Umění LXXIII, 2025, č. 4, s. 420–431

Rea Michalová, Karel Teige: Kapitán avantgardy, Praha 2016

[Ad.T.], Vynikající ukrajinský sochař Archipenko ve slovanské Praze, Lidové noviny XXXI, 1923, č. 515, 14. 10., s. 7

Karel Teige, Alexandr Archipenko, Salon II, 1923, č. 2, s. 4–5

Karel Teige, Kubismus, orfismus, purismus a neokubismus v dnešní Paříži, Veraikon VIII, 1922, s. 98–112

Na rozloučenou s A. Archipenkem, Československá republika CCXLIV (IV), 1923, č. 162, 14. 6., s. 6

Skulpturen und Aquarelle von Archipenko, Prager Presse III, 1923, č. 19, 6. 5., obrazová příloha, s. 2

Archivní zdroje

Literární archiv Památníku národního písemnictví, fond Teige Karel

Literární archiv Památníku národního písemnictví, fond Černík Artur

Archiv Národní galerie, fond Krasoumná jednota