Databáze uměleckých výstav v českých zemích 1820 – 1950

Význam výstavy Spolku posluchačů Vysoké školy architektury v pražské Jeruzalémské ulici z května 1921 přesáhl běžné výstavní akce studentů uměleckých nebo architektonických škol z éry pozdního Rakouska-Uherska a meziválečné republiky. Uspořádal ji studentský spolek, který se už od okamžiku svého zrodu v roce 1900 stavěl proti konzervativní výuce architektury na pražské technice a který po desetiletém útlumu obnovil v roce 1920 svou opoziční činnost [Pencák 2008]. Nezvykle početné zprávy o výstavě v odborném i denním tisku ji oceňovaly právě v tomto smyslu, jako vystoupení mladých rebelů, kteří hledají své vzory jinde než ve škole. Neméně důležitý aspekt výstavy spočíval ve faktu, že se na ní svými prvními pracemi představili architekti, kteří se brzy ocitnou v popředí české architektonické scény a zůstanou v této pozici několik dalších desetiletí. 

Výstavu tvořilo asi 300 exponátů: architektonické výkresy, obrazy, uměleckořemeslné práce z keramiky a kovu, scénické návrhy, kresby z exkurze Spolku posluchačů architektury na Slovensko v roce 1920. Podrobněji o ní referoval spolužák účastníků výstavy Jan E. Koula v časopisu Drobné umění a značka „i“ v deníku Rudé právo; pozoruhodné recenze otiskli také Emil Pacovský ve Veraikonu a Josef Čapek v Lidových novinách. Obsáhlou vzpomínku na ni lze najít v pamětech architekta Karla Honzíka Ze života avantgardy z roku 1963. Několik reprodukcí vystavených děl, výslovně označených jako exponáty z výstavy Spolku posluchačů architektury, otiskl jen časopis Styl (roč. VII, 1921-1922, tab. LVI a LVII), jistě bychom je však našli i v některých číslech Veraikonu nebo Drobného umění z roku 1921 a v pozdějších monografiích účastníků výstavy Víta Obrtela (1985), Jaroslava Fragnera (1999) a Adolfa Benše (2014). Tam lze najít i Fragnerův a Benšův návrh ze soutěže na její plakát. Výstava zřejmě neměla katalog. Její program či záměr stručně definoval Studentský věstník z 15. 3. 1921, a to tak, že „má prokázat samostatné snahy posluchačů (práce korigované pp. profesory jsou vyloučeny) a jest součástkou ideového boje, který již tak dlouho posluchači vedou“ [Anonym 1921, s. 2].  

Za nejvyzrálejší vystavené práce označila Koulova recenze ty, jež sledují příklad Josefa Plečnika a Jana Kotěry: projekty Adolfa Benše, Františka Fialy a Vladimíra Wallenfelse, kteří na podzim 1921 vstoupili do Kotěrovy školy na pražské Akademii výtvarných umění [K 1921, s. 131]. Značka „i“ v Rudém právu – patrně devětsilský básník Ivan Suk – naopak charakterizovala tuto skupinu jako „pravici“, projev solidnosti bez novotářství [i 1921, s. 8]. Jako další vyhraněný segment výstavy se Koulovi jevily „naivní, smutné architektury“ zakládajících členů Devětsilu Josefa Havlíčka a Aloise Wachsmana, které – podle Koulových slov – „jakoby pokračovaly v těžkých plynulých tvarech Vl[astislava] Hofmana“, ale jejich účinek prý zeslabily početné variace téže myšlenky. Životněji na Koulu zapůsobily Havlíčkovy a Wachsmanovy uměleckoprůmyslové předměty navrhované pro družstvo Artěl [K 1921, s. 131]. Referent „i“ z Rudého práva  považoval naproti tomu práce této dvojice za vrchol výstavy. Obzvlášť si cenil Havlíčkova obrazu Dvě dívky se psem a jeho architektonických experimentů, které podle referenta usilovaly „zavésti jakýsi organický řád na místo konstrukce“ [i 1921, s. 8].  

Třetí výraznou skupinu v expozici zastupovali Jaroslav Fragner, Karel Honzík, Evžen Linhart a Vít Obrtel. Brzy po výstavě si tito architekti začali říkat Puristická čtyřka a v roce 1923 všichni vstoupili do Devětsilu. Jak Koula, tak značka „i“ vytkli této čtveřici přílišnou závislost na tvorbě silných osobností českého kubismu a rondokubismu, na dílech Hofmanových, Krohových, Janákových a Gočárových, i na stroze geometrických návrzích Josefa Chochola  [K 1921, s. 131; i 1921, s. 8]. Podle téhož recenzenta riziko epigonství překonávala aspoň bohatá invence Linhartova [i 1921, s. 8]. Podobně, a přece s větším uznáním, zhodnotil celou výstavu v Lidových novinách malíř Josef Čapek: „Zde ovšem nelze ještě mluviti o samostatnějším objevitelském díle, nýbrž o pozorném a horlivém učednictví, v němž se však již lze dohlédnout několika odvážných talentů (…).“ [jč 1921, s. 9]   

Vzdor Koulově úctě k Plečnikovi a Kotěrovi jako k následováníhodným vzorům sympatizovali všichni recenzenti výstavy Spolku posluchačů architektury s kubismem. Ve svých referátech se proto nejvíce všímali jeho projevů a hledali přitom slova, která by jim pomohla náležitě se vcítit do kubistických tvarů. Náběhy k progresivnějšímu purismu, které se na výstavě objevily v pracích Evžena Linharta a Víta Obrtela, ještě kritici nedovedli pojmenovat. Zpozoroval je jen Koula a vysvětlil je jako napodobování strohých projektů Josefa Chochola, předvedených nedlouho před akcí Spolku posluchačů architektury na třetí výstavě Tvrdošíjných a reprodukovaných pak v druhém ročníku sborníku Musaion [K 1921, s. 131]. Pozdější vzpomínka Karla Honzíka z roku 1963 se mohla opřít o znalost vývoje české architektury po roce 1921 a význam výstavy spatřovala právě v těchto raných ukázkách puristického stylu: „Je možno říci – bez historiografické libovůle – že český purismus začal zde, na studentské výstavě, v roce 1921 (…).“ [Honzík 1963, s. 10–11]  Dnes bychom asi žádný z -ismů předvedených v expozici neupřednostňovali. Spíše bychom zkoumali, jaká očekávání účastníci výstavy vkládali do jejich voleb a jaké formální i symbolické vazby se mezi těmito -ismy v danou chvíli vyhraňovaly.

Rostislav Švácha   

Citovaná literatura

Anonym 1921: Anonym, Členská výstava Spolku posluchačů Vys. školy architektury v Praze, Studentský věstník I, 1920–1921, č. 18–19, 20. 5., Organizační příloha, s. 2 

Honzík 1963: Karel Honzík, Ze života avantgardy, Praha 1963

i 1921: i [Ivan Suk], Výstava „Spolku posluchačů architektury“ (Weinertova aukční síň v Jerusalémské ulici, Rudé právoII, 1921, č. 123, 28. 5., s. 8

jč 1921: -jč.- [Josef Čapek], Členská výstava Spolku posluchačů Vysoké školy architektury, Lidové noviny XXIX, 1921, č. 259, 26. 5., s. 9

K 1921: K [Jan E. Koula], Výstava Spolku posluchačů architektury, Drobné umění II, 1921, s. 131

Pencák 2008: Marcel Pencák, Nástup architektonické moderny a c. k. Česká vysoká škola technická, Umění LVI, 2008, s. 514–528

Další literatura

Benjamin Fragner (ed.), Jaroslav Fragner: Náčrty a plány, Praha 1999, s. 18–24

Karel Honzík, Od kubismu k purismu, Československý architekt IV, 1958, č. 6, s. 5 

Karel Honzík, Od kubismu k purismu, Československý architekt IV, 1958, č. 7, s. 5

Karel Honzík, Od kubismu k purismu, Československý architekt IV, 1958, č. 8, s. 5 

Karel Honzík, Od kubismu k purismu, Československý architekt IV, 1958, č. 9, s. 4 

Mahulena Nešlehová (ed.) – Jiří Hilmera – Rostislav Švácha, Vlastislav Hofman, Praha 2004, s. 347

Vít Obrtel, Vlaštovka, která má geometrické hnízdo: Projekty a texty (eds. Rudolf Matys – Rostislav Švácha), Praha 1985, s. 30–35 a 312

Vladimír Šlapeta, Kubismus v architektuře, in: Alexander von Vegesack (ed.), Český kubismus: Architektura a design 19101925, Weil am Rhein 1991, s. 34–52 a 180

Vladimír Šlapeta, Adolf Benš (1894–1982): Architektonické dílo, Praha 2014, s. 10–11 a 19

Anonym, Umění výtvarné, Studentský věstník I, 1920–1921, č. 16–17, 18. 4., s. 17

Anonym, Z technického sboru, Studentský věstník I, 1920–1921, č. 15, 22. 3., Organizační příloha, s. 2–3