Databáze uměleckých výstav v českých zemích 1820 – 1950

Ač byla druhá Konfrontace očekávaná a plánovaná o rok dříve, jak se dozvídáme z recenzí, nestalo se tak. Protektorátní situace tomu udělala přítrž; „německému cenzoru postačil seznam jmen malířů, aby ji zakázal“ [Čihák 1945]. Uskutečnila se až po válce – na podzim roku 1945. Uspořádala ji ve svých prostorech prestižní soukromá galerie Topičův salon, a i tentokráte ji připravil a úvod do katalogu napsal Lev Nerad. Představila jednadvacet mladých umělců a byla ve srovnání s předchozí Konfrontací názorově i stylově mnohem různorodější; navíc se týkala pouze malířských projevů. Spolu několika solitéry (Karlem Černým, Bedřichem Hoffstädterem, Otou Janečkem, Evženem Nevanem, Zdeňkem Seydlem, Václavem Sivkem, Zdeňkem Sklenářem a Janem  Želibským) se na ní sešli umělci tří tvůrčích skupin: malíři ze Skupiny 42 (František Gross, František Hudeček, Jan Kotík, Kamil Lhoták, Jan Smetana a Karel Souček), dále někdejší členové Sedmi v říjnu (Václav Hejna, Josef Liesler, František Jiroudek a Arnošt Paderlík) a tři zástupci nově vzniklé Skupiny Ra, tzv. mladších surrealistů (Josef Istler, Bohdan Lacina a Václav Zykmund). Výběr olejomaleb a temper zahrnoval 62 prací. Každý byl opět zastoupen třemi obrazy z let 1944–1945, pouze Zdeněk Seydl vystavil jen dva. Rovněž i tato výstava byla prodejní. Zahájení, které se konalo 25. září v 17 hodin, se tentokráte ujal Jiří Kotalík, teoretik Skupiny 42, jejíž malíři (až na Bohumíra Matala) zde byli zastoupeni všichni.

Jak se dočítáme v Nevanově úvodním textu, výstava předkládala řadu otázek týkajících se problematiky malířské tvorby válečné generace. S úmyslem otevřít vzájemný dialog děl a ukázat šíři tendencí doby kladl Nerad obrazy vystavujících vedle sebe. Názorové rozpětí prací se pohybovalo, jak uvádí v katalogu: „Od křídla romantiků po surrealisty, vedle snah o objektivní malbu, kubismus, civilismus i několik jedinců, kdož staví na výjimečnosti personality“ [Nerad 1945, s. 1]. Jeho záměr byl úctyhodný: Konfrontace II měla předvést svobodnost názorové plurality a tvůrčí potenciál soudobého českého umění. Proto ji také vnímal, jak plyne ze závěru textu, jako „předehru“ příštího vývoje.

Recenzenti, a nebylo jich málo, zastávali rozličné názory. Mnozí výstavu chválili a se zájmem se věnovali výtvarnému a myšlenkovému zaměření umělců tvůrčích skupin a výkonům jednotlivců, a pokoušeli se najít společné rysy vystavených děl. Někteří naopak poukazovali na nejrůznější stylové nedostatky účastníků výstavy.

Příznivého ocenění se dostávalo zejména dílům malířů ze Skupiny 42 – jmenovitě Hudečkovi a Grossovi –, naopak tvorba imaginativně zaměřených umělců (Istlera, Laciny a Zykmunda) byla většinou vnímána s rozpaky nebo s neporozuměním; z jednotlivců kladné hodnocení získávala pouze tvorba Karla Černého a Zdeňka Sklenáře. Některým referentům v Neradově koncepci vadilo, že jsou umělci zastoupeni jen několika obrazy, což neumožňovalo udělat si větší přehled o podobě českého současného umění. Mnohým však toto omezení překážkou nebylo. Patřil k nim i Jan Maria Tomeš. Výstavu považoval za „opravdu důležitou“; významnou proto, „že nám v hlavních rysech osvětluje skutečnou situaci mladé české malby. Poměrná úhrnnost pohledu je tentokráte dána jistě už skutečností“, jak dodává, „že mohou být opět svobodně vystavena díla v období okupace potlačovaná“ [Tomeš 1945]. V tom ostatně spočíval, podle jeho slov, význam této konfrontační výstavy.  Oceňoval, že téměř všichni vystavující jsou „sdruženi ve skupiny přes různost individualit, která je v jejich rámci respektována, ba podporována. Tyto okruhy lze posuzovat jako dosti jednotlivé celky, jdoucí za určitým programem, více nebo méně domyšleným. Výstava nestala se tak konfrontací jednotlivců, jako spíše střetnutím různých vyznání. Poskytuje možnost srovnání o to právě cennější, že každý z názorů je podporován a osvětlován vždy hned několika představiteli“ [ibidem]. Nicméně situaci mladé generace viděl složitou. Uvědomoval si, že byť na výstavě objevujeme opravdové hodnoty a podnětná ideová střetnutí různých výtvarných názorů, postrádal zde obrazy, „které by byly duchaplnou malbou, duchaplnou v invenci, formě, technice“ [ibidem].  

Rovněž malíř a výtvarný kritik Otakar Mrkvička hodnotil Konfrontaci pozitivně. Shledával ji zajímavou v tom, že zde návštěvník nacházel „dvoje společenství, dvojí příbuznost názorovou (...). Především je zde Skupina 42“, usilující o novou tematiku a jejíž umělci jsou „vázáni společným pocitem života“, a „výtvory surrealistické fantastiky“, které ostře kontrastují „ne právě kladným znakům“ a různorodým snahám malířů ze Sedmi v říjnu a akademickým projevům. [Mrkvička 1945] Na výstavu nahlížel jako na „směsici, v níž se naděje a zajímavosti střídá se zklamáním, leč přec jen směsice, z níž můžeš vyciťovat, kam se asi bude brát příští vývoj, nijak jednoznačný“ [ibidem]. Závěrečnými slovy za to trefně vystihl problém zdejší situace: „Když však na konfrontaci sleduješ obraz za obrazem, nemůžeš si nevšimnout, jak těmto malířům ... a konečně nám všem, chybí stále jiná a podstatnější konfrontace. Denně a stále pociťuješ, že ... není možno konfrontovat vlastní práci s nejdokonalejšími díly cizími, či s vrcholky opravdové výtvarné kultury domácí. ... Českému umění nechybí talenty, avšak prostředí. Na tom jedině záleží, bude-li mít české umění význam evropský“ [ibidem].

Konfrontace II byla příkladná nejen široce koncipovaným dialogem různorodě zaměřených tvůrčích pojetí, ale i svobodností vyjádření, jíž vnášela do českého poválečného údobí důležitý a potřebný závan tvůrčího napětí. V tom také spočívalo její poslání. Ale jak víme, tato svobodnost mohla trvat jen krátce, než ji na konci 40. let zadusila komunistická ideologie a doktrína socialistického realismu.

Mahulena Nešlehová

Citovaná literatura

Čihák 1945: fč [František Čihák], Společné vystoupení jednadvaceti malířů, Svobodné Československo I (II), 1945, č. 92 (235), 25. 9., s. 3

Mrkvička 1945: om [Otakar Mrkvička], Konfrontace, Svobodné noviny I,1945, č. 116, 9. 10., s. 3

Nerad 1945: Lev Nerad, Konfrontace 2, kat. výst., 1945, s. 1

Tomeš 1945: Jan Maria Tomeš, Konfrontace 2, Rovnost LXI, 1945, č. 133, 14. 10, s. 4

Další literatura

Rostislav Švácha – Marie Platovská (edd.), Dějiny českého výtvarného umění V (1939/1958), Praha  2005, s. 164 a 192

Anonym, Malířská konfrontace..., Národní osvobození II, 1945, 2. 10., Archiv Národní galerie Praha, Výstřižková kniha č. 17, 1944–1946