Mezinárodní výstava fotografie | Databáze uměleckých výstav v českých zemích 1820

komentář

Na jaře roku 1936 byla v Praze uspořádána Spolkem výtvarných umělců Mánes Mezinárodní výstava moderní fotografie, kterou lze považovat co do počtu vystavených fotografických děl, prestiže účastníků či novátorství celkové koncepce za největší a nejvýznamnější výstavu fotografie v meziválečném Československu. Původně byla koncipována fotografy Alexandrem Hackenschmiedem a Jiřím Lehovcem v návaznosti na výstavy Nové fotografie a Moderní fotografie, které uspořádali v letech 1930 a 1931 jako českou obdobu stuttgartské výstavy Film und Foto (Fifo) z roku 1929. I když se Hackenschmied a Lehovec nakonec rozhodli v roce 1935 od projektu distancovat, jejich nástupci Jiří Jeníček a Lubomír Linhart pokračovali ve stejné linii. Výstava dle slov Linharta v úvodu ke katalogu usilovala o „zrovnoprávnění fotografií i s estetickou, i s vědeckou funkcí“, jakož i o „uplatnění sociální funkce fotografie“ tak, aby se prosadila nová, totalizující definice moderní fotografie [Linhart 1936, s. 5].

Z tohoto pohledu výstava navazovala na multidisciplinární vzor Fifo, která jako první zrušila konceptuální a prostorovou hierarchii mezi fotografiemi amatérů, profesionálů či umělců, a povýšila je na úroveň moderního umění [Witkovsky 2007]. V českém kontextu výstavě předcházely mezinárodní přehlídky sociální fotografie uspořádané film-foto skupinou Levé fronty. Jejich marxistickou koncepci fotografie coby zbraně třídního boje výstava SVU Mánes sice nepřevzala, ale obdobným způsobem se vyhranila vůči formalismu piktorialistické fotografie prezentované na salonech a prosazovala myšlenku společensky angažovaného fotografa.

S cílem předvést všechny funkcionální i formální možnosti moderní fotografie byly na výstavě prezentovány jak snímky umělecké, tak i užité ve vědě, technice, reklamě a tisku [Linhart 1936, s. 5]. Fotografie byly rozděleny do tří sekcí dle země původu jednotlivých autorů: první sekce čítala 340 fotografií od 63 autorů z Československa, druhá pak 160 fotografií od 41 zahraničních autorů – mezi zastoupenými zeměmi najdeme Německo, Belgii, Spojené státy americké, Francii, Velkou Británii, Holandsko a Švýcarsko – a konečně třetí sekce 108 fotografií od 38 sovětských autorů, poprvé vystavených v Československu v tak vysokém počtu. V rámci každé sekce byly fotografie seřazeny abecedně dle jména autora. Zastoupeny byly nejrůznější fotografické techniky – bromostříbrná zvětšenina, fotomontáž, fotogram, barevná fotografie, makro a mikrofotografie – jakož i různé umělecké styly – surrealismus, Nová vize, Nová objektivita nebo aktivistický dokument.

Výstava tak přinesla smíšený obraz fotografické modernity, což kritika neopomenula zdůraznit. Dle Roberta A. Šimona výstava „neměla jednotného programu“ [Šimon 1936, s. 60], na čemž se shodli i další kritici zabývající se amatérskou fotografií. Anti-salónní výroky organizátorů pro ně nebyly přesvědčivé, neboť experimenty avantgardy prezentované na výstavě jim připadaly stejně formalistické jako fotografie piktorialistické. Po pravdě řečeno tento skeptický postoj vůči experimentální fotografii sdíleli i samotní organizátoři výstavy: Jeníček ve svých článcích publikovaných v rámci výstavy odsoudil experimenty jako přežitek, přičemž jejich uvedení na výstavě odůvodnil tím, že se jedná o estetické modely „následně použitelné pro úkoly užité fotografie“ [Jeníček 1936a]. Na druhé straně je patrná shoda názorů ve prospěch fotografického dokumentu jako příznak toho, že informační a důkazní hodnoty jsou nyní považovány za základní vlastnosti fotografického média, a to i na poli umění. To je jeden z důvodů, proč soubor sovětských reportážních fotografií byl kritikou přijat jednomyslně kladně. I přes svůj občas odsuzovaný propagandistický charakter dokázal vyvolat silný dojem a obdiv pro svou živost a přirozenost. Upřednostňování dokumentární fotografie ze strany kritiky se ovšem nijak nedotklo děl Mana Raye a Johna Heartfielda. První z nich se v Československu těšil tak vysoké přízně nejen v uměleckých kruzích, ale i mimo ně, takže i ti, kteří jeho experimenty odmítali, nakonec jejich uměleckou kvalitu uznali a v jeho portrétech nalezli i tolik vyhledávané dokumentární přednosti. Co se týče dvaceti Heartfieldových politických fotomontáží, ty byly stigmatizovány extrémně pravicovým tiskem, jakož i německou ambasádou, která si dokonce vyžádala vyřazení dvou z nich z výstavy. Nicméně všemi ostatními kritiky byly přijaty velice pochvalně. Prosazovaly totiž zdařilou syntézu angažovaného obsahu s inovativní formou a prokazovaly praktické využití fotografie v tisku. Debata o příslušném vztahu mezi účelností a estetikou ve fotografii, již výstava vyvolala, vyústila v dubnu 1936 k založení fotografické sekce SVU Mánes. Ta na rozdíl od dosavadních spolků fotografů již měla být „skupina průbojná, experimentálně založená, v zásadě věcná a účelná“ [Jeníček 1936b, s.12].

Fedora Parkmann

Citovaná literatura

Jeníček 1936a: Jiří Jeníček, Výstava mezinárodní fotografie v Mánesu, Letem světem X, 1936, č. 24, 24. 3., s. 17

Jeníček 1936b: - ček [Jiří Jeníček], Doslov k poměrům v naší fotografii, České Slovo, 1936, č. 84, 8. 4., s. 12

Linhart 1936: Lubomír Linhart, Úvodem, in: Jiří Jeníček – Lubomír Linhart, Mezinárodní výstava fotografie (kat. výst.), Budova Mánesa v Praze 1936, s. 5–6

Šimon 1936: R.A.Š [Robert A. Šimon], Mezinárodní výstava fotografie, Foto-Noviny XVII, 1936, č. 4, 15. 4., s. 59–61

Witkovsky 2007: Matthew S. Witkovsky, Foto: Modernity in Central Europe, 1918-1945 (kat. výst.), National Gallery of Art v Washingtonu 2007, s. 59

Další literatura

Jaroslav Anděl – Antonín Dufek, Česká fotografie 1918 – 1938 (kat. výst.), Brno: Moravská galerie v Brně 1981

Vladimír Birgus – Jan Mlčoch, Česká fotografie 20. století, Praha 2010

Rachel Hajek, A Snapshot of Interwar Soviet-Czechoslovak Cultural Exchange: the Case of the International Exhibition of Photography in Prague (1936) (diplomní práce), The Courtauld Institute of Art, London 2016

Josef Moucha, Projev Lubomíra Linharta z roku 1936, Iluminace XIV, 2002, č. 3 (47), s. 107–118

Fedora Parkmann, A Czechoslovak Variation of Fifo. The International Photography Exhibition (Prague, 1936), Études photographiques, 2012, č. 29, s. 67–81