Databáze uměleckých výstav v českých zemích 1820 – 1950

Tematická přehlídka Němečtí expresionisté představující v úhrnu 15 umělců a celkem 42 olejomaleb, akvarelů a kreseb se stala výraznou protireakcí na nechvalně slavnou výstavu Entartete Kunst (Zvrhlé umění), která se konala v Mnichově od 19. července do 30. listopadu 1937 a následně v dalších německých a rakouských městech. Expozice tzv. zvrhlého umění měla za ideologický cíl negativně se vyhradit vůči umělecké avantgardě, již Hitler a další pohlaváři nacistického režimu považovali za zkázu německého umění. 

Majitel galerie Hugo Feigl se programově orientoval směrem na moderní umění, v Německu měl hodně osobních i obchodních kontaktů a jeho bratr Bedřich Feigl se kvůli útlaku židovských občanů přestěhoval z Berlína do Prahy krátce po nástupu Hitlera k moci v lednu 1933. Není se proto co divit, že Hugo Feigl zamýšlel touto výstavou otevřeně podpořit výtvarníky, kteří se najednou ocitli na seznamu nežádoucích umělců, jež měli zakázáno v Německu dále tvořit či vystavovat. 

V katalogu i četných recenzích je uvedeno, že vystavené obrazy pocházely z majetku drážďanského sběratele, jeho konkrétní jméno však nikde nefiguruje. Přehlídka byla prodejní, ceny však v katalogu uvedené nebyly, na dotaz je bylo možné zjistit v galerii. Z některých novinových článků se však dovídáme, že byly ceny značně vysoké. Nabízí se proto úvaha, že vyššími cenami chtěl galerista Feigl podpořit především vystavující umělce. 

Ačkoliv výběr děl a koncepce výstavy byla primárně daná prodejní zápůjčkou od soukromého sběratele, někteří recenzenti volbu artefaktů chválili, jiní zůstali lehce rezervovaní: „Výstava nepřináší ve všem všudy věci stejného dosahu a stejné typičnosti, ale jako celek na charakteristiku úplně stačí“ [Kovárna 1937].

Větší část pisatelů se ve svém textu kriticky vypořádala s výrazem „zvrhlé“, případně „zrůdné“, „zavržené“ umění či přímo jeho německým ekvivalentem „entartete Kunst“. Téměř vždy ho psali v uvozovkách a ve většině článků lze cítit výrazně negativní odpor k používání daného termínu. Jiní, jako byl třeba historik umění Jaromír Pečírka přispívající v tomto období hlavně do německy psaných novin, se jeho užití záměrně vyhýbali. V mnoha textech byl zároveň jasně vyjádřený odpor ke kulturní politice nacistického Německa. A-zet například napsal: „Celému světu je známo protikulturní gesto, které udělal Hitler a říšskoněmečtí kulturní ideologové výstavou ‚zavrženého‘ umění“ [K. 1937]. České slovo uvedlo, že „náhlou klatbou byli stíženi umělci, kteří od války zastupovali doma i v cizině viditelnými tvary německé smýšlení a cítění“ [Š. 1937]. Důležitý byl zároveň opakovaný postřeh, že rozhodnutí představit na výstavě pouze tzv. árijské umělce předem vzalo rasistické i jiné argumenty všem stoupencům antisemitských názorů.

Jedním z hlavních témat všech obsáhlejších recenzí se stala charakteristika německého expresionismu i německého umění jako takového. Dobové dějiny umění, stejně jako tehdejší výtvarná kritika, zůstávaly převážně v zajetí národnostních kategorií a viditelné snahy definovat uměleckou tvorbu nacionálně. Kritici výstavy proto nejčastěji hledali kořeny německého umění v pozdním středověku a renesanci, velkým vzorem jim byl především grafik Albrecht Dürer, malíř Matthias Grünewald nebo později romantický malíř Caspar David Friedrich. Právo lidu například definovalo německé umění následujícím způsobem: „Těžkopádnost, zarytost, skoro až barbarské stírání vnějších půvabů vyznačovalo německé umění i tehdy, když navázalo na antickou krásu, renesancí objevenou“ [jk. 1937]. Většina recenzentů se shodla na tom, že „německý expresionismus je považován za charakteristický projev německého ducha“ [Anonym 1937]. Jaroslav Pecháček považoval německý expresionismus za „brutální naturalismus námětů“ a stejně jako další recenzenti za produkt „poválečné psychosy poraženého a rozvráceného národa“ [Pecháček 1937]. Jiní kritici zase zdůrazňovali prorockou moc umění, jež „ohlašovalo příchod barbarství a zvůle“ [jk. 1937]. Ačkoliv někteří autoři explicitně zmiňovali, že nepatří k nadšencům německého expresionismu, jasně rozlišovali, „že se kultura nedělá škrtem ani nařízením politického úřadu“ [Kovárna 1937) a explicitně požadovali uměleckou i politickou svobodu. Zároveň cítili potřebu vyhranit se vůči nově nastupujícímu nacistickému umění, které podobně jako v tehdejším Rusku propagovalo „jen naturalisticko-klasicistické šablony často se zjevnými sklony k přikrašlování líbivosti“ [Anonym 1937]. 

Téma stylu většinou zůstalo vzhledem k počtu zastoupených výtvarníků řešeno na úrovni jednotlivých umělců. Přesto si jeden recenzent výslovně povšimnul, že „nejsou všichni expresionisty, jsou to kubisti a jsou tu poetisti“ [Kr. 1937]. Kritici často zdůrazňovali, že Lovis Corinth, kterým výstava v galerii začala, je představitel německého impresionismu, Vasilij Kandinski a Paul Klee zase náleží k abstrakci či díla Käthe Kollwitz patří do oblasti sociální tvorby. Různorodost jednotlivých uměleckých pojetí tedy odpovídala expresionismu jako „vysoce osobnímu umění“ [Pečírka 1937]. Na druhou stranu individuální vkus a zaměření recenzentů se projevilo i na úrovni hodnocení jednotlivých autorů a jejich děl. Například někteří kritizovali tvorbu Otto Dixe, jiní, jako byl třeba Jaroslav Pecháček, jeho tři akvarely chválil a považoval je za nejsilnější čísla výstavy. Obdobně tomu bylo s díly Emila Noldeho. 

Obecně můžeme konstatovat, že tištěná média věnovala přehlídce velkou pozornost. Některé noviny dokonce uveřejnily reprodukce vystavených děl (Lovise Corintha, Otto Dixe, Ericha Heckela, Carla Hofera a Oskara Kokoschky).   Srovnáme-li česky a německy psané výtvarné recenze a kritiky, zjistíme, že oba „tábory“ na přehlídku pohlížely velmi podobným způsobem. Na obou stranách se vyskytly jak pochvalné a neutrálně laděné články, které jednoznačně převažovaly, tak texty odmítající výstavu převážně z důvodu nepochopení moderního umění. Žádné články vysloveně odsuzující výstavu či zřetelně podporující nacistickou ideologii nebyly na rozdíl od přehlídky Entartete Kunst uveřejněny, a to ani v českém nebo německy psaném tisku. Ve srovnání s touto monumentálně ohyzdnou akcí byla pražská konfrontační výstava Němečtí expresionisté uspořádaná v komorním rozsahu, umožnila však místním zájemcům o umění vytvořit si vlastní názor na tzv. zvrhlé umění a případně koupí obrazů podpořit výtvarníky, kteří se ocitli na seznamu nežádoucích umělců.       

Eva Janáčová

Citovaná literatura

Anonym 1937: Anonym, Feiglova galerie v Praze, Volné směry XXXIV, 1937, s. 140

K. 1937: K., V galerii Dr. Feigla německé zavržené umění, A-zet IX, 1937, 16. 10., Archiv Národní galerie v Praze, Moderní galerie, 1901–1942, Výstřižkové knihy – Praha 1937, kniha č. 12

jk. 1937: jk., Němečtí expresionisté, Právo lidu XLVI, 1937, 13. 10., Archiv Národní galerie v Praze, Moderní galerie, 1901–1942, Výstřižkové knihy – Praha 1937, kniha č. 12

Kovárna 1937: Fr.[antišek] Kovárna, Němečtí expresionisté, Pražské noviny CCLVIII, 1937, 14. 10., Archiv Národní galerie v Praze, Moderní galerie, 1901–1942, Výstřižkové knihy – Praha 1937, kniha č. 12

Kr. 1937: Kr., Němečtí vyděděnci, Nedělní list XI, 1937, 3. 10., 2. vydání, Archiv Národní galerie v Praze, Moderní galerie, 1901–1942, Výstřižkové knihy – Praha 1937, kniha č. 12

Pečírka 1937: J.[aromír] Pečírka, Deutsche Expressionisten, Prager Presse XVII, 1937, 6. 10, 2. vydání, Archiv Národní galerie v Praze, Moderní galerie, 1901–1942, Výstřižkové knihy – Praha 1937, kniha č. 12

Pecháček 1937: Jaroslav Pecháček, „Zvrhlé“ umění v Praze, Masarykův lid XII, 1937, 5. 10., Archiv Národní galerie v Praze, Moderní galerie, 1901–1942, Výstřižkové knihy – Praha 1937, kniha č. 12

Š. 1937: Š., Otázka německého umění, České slovo XXXI, 1937, 17. 10., 2. vydání, Archiv Národní galerie v Praze, Moderní galerie, 1901–1942, Výstřižkové knihy – Praha 1937, kniha č. 12

Archivní zdroje

Archiv Národní galerie v Praze, Moderní galerie, 1901–1942, Výstřižkové knihy – Praha 1937, kniha č. 12

a. st., Deutsche Expressionisten, Bohemia CX, 1937, 2. 10., Archiv Národní galerie v Praze, Moderní galerie, 1901–1942, Výstřižkové knihy – Praha 1937, kniha č. 12

Anonym, Feiglova galerie v Praze, Volné směry XXXIV, 1937, s. 140

Efpen., Soubor 42 maleb a kreseb německých expresionistů, Samostatnost XXXII, 1937, 21. 10., Archiv Národní galerie v Praze, Moderní galerie, 1901–1942, Výstřižkové knihy – Praha 1937, kniha č. 12

K., V Praze v Galerii Dr. Feigla, Rozvoj XLIV, 1937, 22. 10., Archiv Národní galerie v Praze, Moderní galerie, 1901–1942, Výstřižkové knihy – Praha 1937, kniha č. 12