Obrazy národních umělců SSSR | Databáze uměleckých výstav v českých zemích 1820

komentář

Výstava Obrazy národních umělců SSSR byla pro československou veřejnost první příležitostí seznámit se s podobou sovětského socialistického realismu. Stala se jednou z nejnavštěvovanějších a nejdiskutovanějších výstav poválečného období. Pod záštitou československé vlády ji na popud sovětských představitelů přivezla z Vídně Umělecká beseda spolu se Společností pro kulturní a hospodářské styky se SSSR. V době nového geopolitického přerozdělení Evropy se měla stát protiváhou výstavy Umění moderní Ameriky, která byla péčí Umělecké besedy v prostorách Žofína na Slovanském ostrově v Praze k vidění v březnu 1947 a v jistém smyslu navázala na výstavu Britské moderní umění, realizovanou rok před tím. Stejně jako v případě americké výstavy se v případě sovětském jednalo o výstavu putovní propagující kulturní hodnoty vítězné mocnosti.

Výstava čtyř prominentních sovětských umělců, Alexandra Gerasimova, Sergeje Gerasimova, Alexandra Dejneky a Arkadije Plastova byla zorganizována při příležitosti oslav osmi set let od založení Moskvy. Jejím spiritus agens byl ředitel Treťjakovské galerie v Moskvě Alexandr Zamoškin. Vedle Vídně a Prahy ji diváci mohli zhlédnout v Bratislavě, kde se konala ve foyer Univerzity Komenského, a v Budapešti. Oficiální a diplomatický ráz výstavy potvrzují nejvyšší představitelé československé vlády, kteří výstavu zaštítili, ale též vernisážové proslovy, v nichž zazníval nejenom vděk osvoboditelům Prahy, ale též poválečná prosovětská orientace společnosti. Výstava byla zahájena 12. 4. 1947 za zvuku československé a sovětské hymny proslovem ministra zahraničí Jana Masaryka, který zde zastupoval předsedu vlády Klementa Gottwalda, a projevem Václava Rabase, prvního československého výtvarníka ověnčeného titulem národní umělec. Vernisáže se dále zúčastnil ministr školství Jaroslav Stránský a Vítězslav Nezval v zastoupení ministra informací Václava Kopeckého, velvyslanec SSSR Valerian A. Zorin a již zmíněný Alexandr Zamoškin [ZOU 1947].

Po tři dubnové týdny bylo možné v paláci na Žofíně, jenž v té době sloužil Umělecké besedě pro výstavní a koncertní aktivity, shlédnout přes osmdesát uměleckých děl. Největší soubor děl představil Alexander Gerasimov, který v době výstavy patřil mezi vrcholné představitele oficiální kultury. Gerasimov předsedal nejen sovětské Akademii výtvarných umění, ale i Svazu výtvarných umělců a vedle řady státních vyznamenání se honosil titulem Národní umělec SSSR. Katalogový medailon ho charakterizoval jako nejpopulárnějšího umělce Sovětského Svazu. Věnoval se především portrétní tvorbě, v Praze vystavil například Portrét J. V. Stalina (1939) nebo Portrét generála A. I. Jeremenka (1942). Jeho čtyřmetrový obraz Teheránská konference vůdců tří velmocí (1946) patřil vůbec k největším vystaveným plátnům. Gerasimův jmenovec, Sergej Gerasimov v době konání výstavy působil jako profesor na Moskevském státním uměleckém ústavu a předsedal Moskevskému svazu sovětských umělců. Na výstavě byl zastoupen souborem akvarelů Z cestovního alba Moskva – Samarkand a asi desíti oleji, mezi nimiž nechyběl rozměrný obraz Slavnost v kolchoze (1935). Arkadij Plastov byl prezentován pouze čtyřmi olejovými obrazy a dvěma akvarely. Tento zasloužilý umělec se věnoval převážně zachycení venkovského života a jeho proměny v důsledku kolektivizace.Během druhé světové války se zaměřil na výjevy zprostředkovávající hrůzy války v kontrastu s idylickou krajinou ruského venkova. Mezi nejvýznamnější patří obraz Fašista proletěl, který byl opakovaně publikován v československých výtvarných časopisech a na Žofíně byl vystaven pod názvem Zde proletěl Němec (1943). Nejtalentovanějším a nejmladším z vystavující čtveřice byl Alexander Dejneka, jehož dílo ovlivnila ruská avantgarda dvacátých let, v Praze vystavil mimo jiné známý obraz Bezstarostné mládí (1944), ale i akvarelové tempery zachycující evropská hlavní města, jako Paříž, Řím nebo Berlín.

Katalog výstavy v grafické úpravě Karla Součka obsahuje krátkou obecně formulovanou úvodní stať, stručné medailony čtyř vystavujících doplněné sérií černobílých reprodukcí a soupis vystavených děl. V nepodepsaném úvodním textu jsou charakterizovány principy sovětského umění v duchu socialistického realismu: vztah ke skutečnosti, tedy realistické základy umění a potlačení abstrakce, navázání na tradici 19. století a potlačení formalismu moderního umění, služebnost umění, které nejen odráží rozkvět společnosti, ale aktivně pomáhá jejímu rozvoji a přispívá tak výchově národa.

Jak konstatoval Jiří Kotalík, výstavu za necelé tři týdny navštívilo více jak třicet tisíc diváků (sovětští představitelé mluví o dvojnásobku), což bezesporu patřilo k pražským kulturním rekordům [Kotalík 1947, s. 385]. Zájem publika pramenil nejen z vděčnosti osvoboditelům, ale jistě ho podnítila i kanonáda kritických hlasů napříč politickými deníky a kulturními časopisy. Ve sborníku Střetnutí. Sovětské malířství a současné umění editovaném Otakarem Mrkvičkou a vydaném ve třech tisících výtiscích, je zahrnuto téměř padesát recenzí a kritických reflexí, reakcí od osobností, jako byl Miroslav Míčko, Bohuslav Brouk, František Kovárna, Jiří Kotalík, Karel Šourek nebo Emil Filla [Mrkvička 1947]. Sovětskou výstavu asi nejlépe charakterizovala poznámka v Právu lidu z 20. dubna 1947 podepsaná iniciálami JK: „Abychom pochopili pravou podstatu sovětského malířství, musíme si uvědomit, že je téměř zcela malířstvím oficiálním, že stojí ve službách režimu a státní ideologie. Sovětští malíři přijímají úkol oslavovat svými obrazy úspěchy vládní politiky. Jejich malířská řeč musí být jasná, aby mluvila k miliónovým davům sovětského lidu. To, co je na západě v umění nejvíce ceněno, ono subjektivní poznávání světa, ono básnické a originální vidění a osobní sloh umělcův, to vše je v SSSR prohlašováno za formalismus. V této věci asi zůstane mezi námi a našimi ruskými přáteli rozpor.“ [JK 1947] Česká výtvarná obec očekávala vzory nového umění progresivního sovětského národa, tedy budoucí naděje lidstva, jak zaznívá v mnoha dobových textech, místo toho jí však byl předložen dávno překonaný model konzervativního realismu. Jiří Kotalík v této souvislosti napsal: „V oblasti politické theorie a i praxe, v oblasti myšlení a vědy, je pro nás situace jasná; platí příklad čtyř umělců SSSR, jejichž obrazy jsme měli možnost zhlédnout, stejně závazně i pro naše výtvarné umění?“ [Kotalík 1947, s. 385] A dále pokračuje: „Neboť po pravdě budiž řečeno: leccos z toho, co se na výstavě čtyř sovětských malířů tváří jako realismus, je mnohdy jen naturalismus hodně plochý a řemeslně až k povážlivosti nedovedný nebo nedbalý. Leccos z toho, v čem bychom rádi a z celého srdce chtěli vidět umění země socialistické, zavání nám vkusem, o němž máme pochybnosti. A namísto, aby nám každý obraz byl průhledem do tvořivé duše národů sovětských, potkáváme se tu s akademismem, jenž se ve své bezbarvitosti halí v bezpohlavní a internacionální roucho.“ [Kotalík 1947, s. 386] Čeští umělci a kritici (v diskuzi se objevila pouze jediná autorka) poučení vývojem moderního umění, které se vymezovalo vůči idealizovanému akademickému realismu, prostě nemohli přijmout sovětskou malbu s nadšením, které implikovala sovětská propaganda. Rozpor mezi vystavenými díly a poučkami socialistického realismu, které byly deklarovány v katalogovém textu, nebylo možné nevidět. Otázka, co je vlastně socialistické a realistické na malbě čtyř sovětských zasloužilých umělců, zůstala nezodpovězena. Otakar Mrkvička v jedné z mnoha reakcí konstatoval: „Vývoj našeho umění se bral jinudy než v Rusku a dnešní jeho stav nijak nemůže ospravedlnit líbivé, laciné, bezduché malovánky, bující na periferii kulturního života. Sovětské malířství správnou cestou nejde. Je třeba to říci. Ne však proto, že by se uchylovalo k realismu, avšak proto, že po pravdě není výtvarným realismem. Sovětské malířství podle pražského vystaveného výběru se spokojuje s běžnou, manýrovitou machou, jakou užívají špatní malíři kdekoliv jinde po světě. Není na něm nic specificky ruského, není v něm socialistický obsah. Nestačí totiž zobrazit výjev ze socialistické společnosti, aby vznikl tak automaticky socialistický realismus!“ [Mrkvička 1947] Této vyhrocené debatě pak dělal pozadí neskrývaný zájem československé veřejnosti, která s nadšením přijímala konzervativní a srozumitelná díla „osvoboditelů“. O davech návštěvníků například referuje Rudé právo ve zprávě Výstava, o níž je největší zájem. Stanislav Talaváňa na základě zápisů do knihy návštěvníků, které tehdy byly neodmyslitelnou součástí výstavy, konstatuje: „Jedni jsou výstavou nadšeni a neodpustí si pohrdlivé poznámky o moderním umění, druzí sovětskou výstavu buď neberou vážně, nebo se jí vysmívají. Pravdu nemají však ani jedni, ani druzí.“ [Talaváňa 1947, s. 164]

Jednu z nejpoučenějších a nejkomplexnějších kritik sovětské výstavy napsal na pokračování pro časopis Cíl Karel Šourek, svůj polemický rozbor pak vydal knižně péčí Umělecké besedy pod názvem Čtyři rozpravy o malířství českém a sovětském. Vedle svých kritických reflexí zde otiskl i citovaný text Jiřího Kotalíka K výstavě sovětského malířství v Praze, jenž Kotalík původně otiskl v rámci diskuze o sovětském malířství v časopise Tvorba. Polemiky o sovětské výstavě ostatně probíhaly ještě dlouho po jejím skončení. Byly navázány nejen na desetidenní návštěvu Alexandra Gerasimova, která proběhla na začátku června, ale především na štvavý článek Alexandra Zamoškina, otištěný v Moskevské Pravdě 6. 6. 1947 [Zamoškin 1947]. Zamoškin v něm zavádějícím způsobem interpretoval přijetí výstavy v Praze a neváhal obvinit představitele Mánesa a Vysoké školy uměleckoprůmyslové z formalismu. Následnou smršť reakcí, které už se přímo netýkají výstavy, ale jejího kulturně-politického dopadu, shrnul Karel Šourek v článku Pravda moskevská a pražská pravda [Šourek 1947]. Přestože se může zdát, že se jedná pouze o osobní přestřelku, je nutné tuto výměnu názorů vnímat jako předzvěst situace, která do československé kultury měla záhy vstoupit. Je patrné, že racionální protiargumenty československých představitelů, uvyklých demokratické diskuzi, nebyly v této situaci nic platné, sovětští představitelé již tehdy byli zkušenými dezinformátory a manipulátory veřejného mínění.

Intenzivní polemická reflexe výstavy je důkazem jejího nebývalého významu. Jak už bylo řečeno, je shrnuta ve sborníku Střetnutí, který zůstává dokladem na dlouhá léta poslední svobodné a veřejné diskuze o povaze československého výtvarného umění a jeho směřování. V této diskuzi, která pro některé zúčastněné měla po únorovém převratu nepříjemné důsledky, se jasně ukázala naivita československých kulturních představitelů, kteří tváří tvář sovětským ideologům hájili uměleckou svobodu a skutečné hodnoty moderní kultury. Byla však současně výrazem sebevědomí československých umělců a kritiků, kteří v poválečné situaci doufali v lepší budoucnost.

Pavlína Morganová

Citovaná literatura

JK 1947: jk, K výstavě sovětského malířství, Právo lidu L, 1947, č. 93, 20. 4., s. 3

Kotalík 1947: Jiří Kotalík, K výstavě sovětského malířství v Praze, Tvorba XVI, 1947, č. 21, 21. 5., s. 385–386

Mrkvička 1947: Otakar Mrkvička, Sovětští malíři, Svobodné noviny III, 1947, 4. 5., č. 104, s. 5

Šourek 1947: Karel Šourek, Pravda moskevská a pražská pravda, in: Otakar Mrkvička (ed.), Střetnutí. Sovětské malířství a současné umění, Praha 1947, s. 217–229

Talaváňa 1947: Stanislav Talaváňa, Obrazy národních umělců SSSR, in: Otakar Mrkvička (ed.), Střetnutí. Sovětské malířství a současné umění, Praha 1947, s. 164–168

Zamoškin 1947: Alexandr Zamoškin, Výstava sovětského malířství v Praze, in: Otakar Mrkvička (ed.), Střetnutí. Sovětské malířství a současné umění, Praha 1947, s. 186–190

ZOU 1947: ZOU, Vernisáž sovětské výstavy, in: Otakar Mrkvička (ed.), Střetnutí. Sovětské malířství a současné umění, Praha 1947, s. 15–16

Další literatura

Alexandra Kusá, Prerušená pieseň. Výtvarné umenie v časoch stalinskej kultúrnej praxe 1948–1956, Bratislava 2019, s. 80–86

Rudolf Matys, V umění volnost. Kapitoly z dějin Umělecké besedy, Praha 2003, s. 250–254

Rudolf Matys, Jen letmo o výstavách se značkou UB, o jedné však podrobněji, Prostor Zlín XX, 2013, č. 4, s. 51–55

Otakar Mrkvička (ed.), Střetnutí. Sovětské malířství a současné umění, Praha 1947

Milan Pech, Obrazy národních umělců SSSR, in: Hana Rousová – Lenka Bydžovská – Vojtěch Lahoda – Milan Pech – Anna Pravdová – Lucie Zadražilová, Konec avantgardy? Od mnichovské dohody ke komunistickému převratu, Praha 2011, s. 328

Eva Petrová (ed.), Umělecká beseda 1863–2003 (kat. výst.), Galerie hlavního města Prahy 2003, s. 50

Karel Šourek – Jiří Kotalík, Čtyři rozpravy o malířství českém a sovětském. Příspěvek k diskusi o úkolech nového českého umění, Praha 1947

katalog