Pablo Picasso: Výbor prací z let 1906–1921 | Databáze uměleckých výstav v českých zemích 1820

komentář

Výstava Pabla Picassa, kterou v roce 1922 uspořádal SVU Mánes, byla vůbec první monografickou přehlídkou umělcova díla v Čechách i Československu po roce 1918. Tato v pořadí šedesátá výstava SVU Mánes trvala šest týdnů od 2. září do 15. října. Konala se v novém výstavním prostoru spolku, v Síni Mánesa nacházející se tehdy ve druhém vnitřním dvoře domu ve Vodičkově ulici č. 38 v centru Prahy. Ještě před výstavou se spolek znovu začal zabývat zahraničním uměním a provedl změny ve výboru, v němž tak od roku 1921 zasedali i horliví příznivci Picassa, například malíř Emil Filla. Prostřednictvím těchto změn se spolek snažil změnit orientaci místní umělecké scény od národních sentimentů vyvolaných první světovou válkou a státní samostatností směrem k širší mezinárodní perspektivě. Výsledkem mimo jiné byla spolupráce SVU Mánes s Paulem Rosenbergem, obchodníkem s obrazy a tehdejším Picassovým obchodním zástupcem. Pro Rosenberga naopak iniciativa spolku znamenala příležitost rozšířit svou obchodní síť do Československa. Úzký vztah mezi umělcem a obchodníkem v této době naznačuje, že Picasso výstavu schvaloval.

Skupinové výstavy uspořádané v Praze ve druhém desetiletí 20. století představily převážně Picassovu kubistickou tvorbu. Výstava v roce 1922 však byla první zásadní přehlídkou a komparativní studií jeho rozšiřujících se tvůrčích metod, které od podzimu 1913 zahrnovaly kubismus i návrat k rozpoznatelnému zobrazení. Časové vymezení prací lety 1904–1921 uvedené na plakátu je chybné; v katalogu výstavy je uvedeno správně, tj. 1906–1921. Výběr vzešlý z Rosenbergova podnětu pro Síň Mánesa představil formální rozmanitost Picassovy tvorby prostřednictvím třiceti šesti olejomaleb, pastelů, kvašů a kreseb tužkou, z nichž většina pocházela z jeho posledního období (1918–1921). Přehlídce různých stylů dominovalo nové rozpracování jeho dosud nejdůležitějších námětů – zátiší a lidské postavy. Některé z těchto prací odpovídají konkrétním momentům v Picassově životě a uměleckém vývoji, včetně návštěvy Itálie v roce 1917, letních pobytů v Biarritzu (1918), Saint-Raphaël (1919), Juan-les-Pins (1920) a Fontainebleau (1921), spolupráce s Ruským baletem (od roku 1916) a sňatku s Olgou Chochlovou v roce 1918. Shromážděná díla dokládala Picassův setrvalý zájem o kubismus i rozmanité inspirační zdroje, od starověkého umění až po současnou populární kulturu.

SVU Mánes začal o uspořádání výstavy usilovat počátkem března 1922. Jednání s Rosenbergem zahájil Hanuš Jelínek, člen československého diplomatického sboru v Paříži a podporovatel SVU Mánes. Jelínek spolek informoval o Rosenbergově nejbližším plánu odeslat Picassova díla Heinrichu Thannhauserovi do Mnichova a také o jeho ochotě výstavu prodloužit a přenést do Československa. SVU Mánes využil této příležitosti a pověřil Václava Nebeského, nedávno jmenovaného redaktora časopisu Volné směry, podáním oficiální žádosti. Po jejím schválení se SVU Mánes a Rosenberg dohodli, že spolek uhradí transport a instalaci a Rosenberg pojištění. SVU Mánes si kromě toho vyjednal i provizi z prodeje. Výstava byla naplánována na konec jara, ale průtahy při instalaci výstavy v Mnichově způsobily posunutí termínu vernisáže v Praze až na začátek září.

Ačkoliv výstava byla zamýšlena jako repríza Thannhauserovy přehlídky, díky výrazným rozdílům se z nich staly dvě odlišné události. Výstava v Síni Mánesa podobně jako původní verze zahrnovala celá dvě poslední desetiletí Picassovy tvorby a upozaďovala tím jeho nejnovější práce. Vzhledem k tomu, že v Praze bylo ale představeno o deset děl méně než v Mnichově, kladla výstava SVU Mánes větší důraz na Picassův kubistický výraz. Spolek také financoval vlastní katalog. Byl skromnější než Thannhauserův a vyšel v obvyklé úpravě s jednou reprodukcí na obálce, v tomto případě s Picassovým Zátiším s brioškou (1909, dříve ve sbírce Rogera Dutilleula, Z IIa: 127). Šlo ale o zavádějící volbu, protože tento obraz nebyl součástí výstavy. Předmluvu katalogu pro SVU Mánes napsal historik umění Vincenc Kramář, odborník na kubismus a propagátor Picassa, a tuto příležitost využil k dalšímu objasnění myšlenek, které předložil v knize Kubismus (1921). V seznamu exponátů byly s výjimkou jediného (neprodejního č. kat. 16) ceny uvedeny ve francouzských francích. To kontrastovalo s mnichovským katalogem, kde ceny uvedeny nebyly. Toto zjištění pomáhá sledovat hodnotu připisovanou Picassovu dílu na počátku dvacátých let 20. století. Například Podobizna Wilhelma Uhdeho (1910, č. kat. 7) byla na aukci v Paříži v květnu 1921 vydražena za 1 650 franků. V pražském katalogu je pak nabízena za 2 800 franků. V roce 1923 se cena zvýšila na 4 000 franků a obraz se ještě v tomto roce prodal za 6 500 franků. Ceny zveřejněné v katalogu také poukazují na odlišné oceňování Picassových raných a pozdějších kubistických děl. Novější kubistická zátiší jako Otevřené okno na Rue de Penthièvre (1920, č. kat. 5) a Zátiší (1918, č. kat. 22), u nichž Rosenberg omezoval prodej, patřila s cenou po 25 000 francích k nejdražším exponátům.

Celkový počet návštěvníků výstavy SVU Mánes není znám, přišlo si ji ale prohlédnout mnoho začínajících i etablovaných umělců a umělkyň. Podle zpráv v tisku si výstavu oblíbila také široká veřejnost, pro niž pravděpodobně Picassovo dílo bylo senzací. Dosud bylo dohledáno přes patnáct recenzí a minimálně tolik krátkých zpráv o výstavě. Texty psané česky nebo německy se objevily jak ve specializovaných uměleckých časopisech, tak v denících a měsíčnících od vydavatelů z celého politického spektra. Výstava upoutala pozornost i v zahraničí, například Johannes Urzidil napsal recenzi pro berlínské noviny. Různorodost reakcí se odrazila v odlišnostech vyslovených názorů a zčásti ji zapříčinilo také široké spektrum profesních zkušeností a generační příslušnosti recenzentů – umělců, architektů, historiků umění, kritiků, teoretiků a publicistů. Nejstarší z nich, malíř Láďa Novák a historik umění František Xaver Harlas, se narodili v roce 1865, nejmladším pak byl architekt Jaromír Krejcar, narozený v roce 1895. Většina recenzentů výstavu chválila, například Josef Čapek projevil Picassovi až nekritickou přízeň. Umělce nejvíce odsuzovala starší generace, jako například František Žákavec. Podobně jako Kramář v předmluvě se většina recenzentů nedokázala vážně zabývat Picassovým obnoveným zájmem o čitelnou figuraci a soustředila se spíše na kubismus. Uměleckou hodnotu figurálních děl, jako byl obraz Sedící žena otírající si nohu (1921, č. kat. 36), naopak rozpoznal například Krejcar. I když někteří Picassovi příznivci vnímali tradiční pojetí obrazů z poslední doby rozporuplně, jen zřídka vysvětlovali tuto proměnu jako odmítnutí kubismu. Výstava dokázala odpovědět na nejnaléhavější otázku týkající se budoucnosti kubismu: Výrazným zaměřením na Picassovy kubistické práce vytvořené od podzimu 1913 nesporně dokazovala jeho trvalou oddanost kubistickému tvarosloví. Jako největší hodnota byl oceněn Picassův nekompromisní umělecký postoj, k němuž obdivně vzhlížela i nejmladší generace. V československém prostředí měl jeho vzor morální význam.

Ohlas výstavy v Praze u kritiky a širšího publika nepřinesl žádné ze zúčastněných stran okamžitý finanční zisk. I když SVU Mánes měl nárok na provizi z prodeje, v průběhu výstavy žádné dílo neprodal, ani nezakoupil. Přesto výstava zásadním způsobem posílila Picassovo renomé na světové scéně. V červnu 1923 SVU Mánes zakoupil od Rosenberga malbu Stojící žena (1921, Národní galerie v Praze) a její výhodná cenu se pojila s dohodou, že spolek dílo věnuje československému státu (do státní sbírky francouzského umění). Současně Rosenberg československému státu daroval do téže sbírky Zátiší s pohárem (1922, Národní galerie v Praze). V tomto roce se finanční situace spolku zlepšila díky rozsáhlé výstavě francouzského moderního umění, kterou úspěšně zorganizoval v Obecním domě v termínu od 26. května do 15. července 1923. Ani jeden ze dvou obrazů se sice na Picassově výstavě v roce 1922 neobjevil, ale společně shrnovaly dvojí povahu Picassovy tvorby od podzimu 1913, v níž kubismus a rozpoznatelné zobrazení hrály stejnou roli. Nejvýznamnější ovšem je, že obě malby patří v celosvětovém měřítku mezi vůbec první akvizice Picassových děl do státních sbírek.

Anna Jozefacka – Luise Mahler

Literatura

Anna Jozefacka – Luise Mahler, Reading Picasso in Munich and Prague in 1922 (yejm. Appendix I: “Pablo Picasso” at the Moderne Galerie [Heinrich Thannhauser] and the Síň Mánesa [Mánes Hall] in May 9–June 10 and September 2–October 15, 1922), Umění/Art LXX, 2022 (v tisku)

Jiří Švestka – Tomáš Vlček (edd.), Český kubismus 1909–1925: malířství, sochařství, architektura, design, Praha 2006 (1. vydání 1991)

Archivní zdroje

Archiv hlavního města Prahy, fond Spolek výtvarných umělců Mánes

Morgan Library & Museum, New York, korespondence Paula Rosenberga

Museum of Modern Art, New York, archiv Paula Rosenberga

vystavující autoři

Picasso, Pablo

plakát