Datum:říjen–listopad 1839
Místo: Praha, knihkupectví Borrosch & André, knihkupectví Gottlieb Haase Söhne
Na území Rakousko-uherské monarchie byla daguerrotypie vůbec poprvé prezentována vybrané veřejnosti v sálech vídeňské Akademie umění již ke konci srpna 1839, tedy zanedlouho poté, co byl tento nový vynález oficiálně demonstrován na půdě francouzské Akademie věd 19. srpna 1839. Dva zde vystavené exempláře se zachycením chrámu Notre Dame a motivem zátiší pocházely od samotného vynálezce, který je daroval císaři Ferdinandovi I. a knížeti Klementu Metternichovi. Zasílání daguerrotypií na vybrané evropské dvory totiž bylo jednou ze strategií Louise J. M. Daguerra, který se touto cestou snažil dosáhnout finanční kompenzace a také všeobecného uznání prvenství fotografického procesu [Trnková 2021, s. 2–4]. Malý rozsah prvních vystavení daguerrotypií odpovídal nejen nedostatku exponátů, jejichž počet se zvyšoval teprve po zpřístupnění a rozšíření této fotografické metody, ale především celkové formě výstav, jejichž cílem bylo představit nový technický vynález veřejnosti.
Jinak tomu nebylo ani v případě vystavení první daguerrotypie v Praze, které proběhlo v polovině října 1839. Tehdy představili místní knihkupci Borrosch & André ve svém obchodě, sídlícím mezi Velkým náměstím a Malým rynkem (dnes Staroměstské a Malé náměstí), snímek neznámého původu s motivem „zahradního zákoutí s dvěma sochami instalovanými před zdí porostlou šlahouny“. Ačkoliv se místo konání může jevit jako neobvyklé, je nutné činnost knihkupců v kontextu 19. století vnímat rozmanitě, jelikož se neomezovala jen na prodej knih, umění či dalších artiklů, ale zasahovala i do řady jiných disciplín. Kvalita zde prezentovaného snímku byla autorem zprávy v Bohemii až na pár neostrostí a nedokonalostí v oblasti listí či oblohy připodobněna k té „nejjemnější akvatintě“, nicméně posteskl si nad nemožností srovnání s jinými exempláři. Komparace byla však možná velmi záhy, jelikož o pár dnů později byla v dalším staroměstském knihkupectví Gottlieb Haase Söhne k vidění druhá daguerrotypie, tentokrát zachycující budovu nového berlínského muzea (dnes Altes Museum) a sousední Lustgarten. Její provedení by se dle téhož pisatele sdělení v Bohemii dalo „přirovnat k informacím, které dostáváme o světelných obrazech z Paříže“. Vychvaloval také jemnost nejrůznějších detailů, jako kanelování sloupů před muzejní budovou či různých nápisů, které se s pomocí lupy staly čitelnými. Oproti provedení předchozí daguerrotypie byla tato zřejmě na vyšší úrovni, nicméně o měsíc později vystavilo totéž knihkupectví ještě kvalitnější snímek. Šlo o zachycení pařížského kostela La Madelaine, které bylo na základě zprávy z Paříže snad vyhotoveno samotným vynálezcem. Recenzent Bohemie uvedl, že „tento nový světelný obraz […] je výrazně větší a blíží se mistrovské akvatintě mnohem více než cokoliv, co jsme doposud viděli. Deska se zrcadlí méně, nebe je čistší a jasnější, a provedení samotného kostela, zejména řady domů vpravo, je mimořádně hezké […]“.
Osud těchto tří daguerrotypií bohužel není znám, a zatímco původ poslední z nich je zřejmý, provenience prvních dvou směřuje do Berlína. Odkazuje k tomu zpráva k pařížskému snímku uveřejněná v Bohemii, která udává, že ty daguerrotypie, které byly v Praze k vidění dříve, pocházely od Gropia z Berlína. Georg Gropius (1802–1842) byl berlínský knihkupec a obchodník s uměním, který ve svém vlastním obchodě vystavil první daguerrotypie již v polovině září. Zhotovitelem těchto snímků však nebyl on sám, ale tamní optik a mechanik Theodor Dörffel (1810–1878), jeden z prvních berlínských daguerrotypistů, který používal vlastnoručně sestavený fotoaparát [Dost – Stenger 1922, s. 27]. Podstatné však je, že mezi zde prezentovanými snímky nalezneme náměty shodné s těmi, které byly vystaveny později v Praze, tedy vyobrazení několika soch a pohled na Altes Museum. Zatímco u prvního jmenovaného pozbýváme vícera zdrojů dobových popisů, u druhého se kromě motivu shoduje i charakteristika v berlínském Vossische Zeitung [Ibidem, s. 28–30] s tou v pražské Bohemii. Stopa berlínské daguerrotypie s tímto námětem vede také do Lipska, kde byla dle Leipziger Tageblatt jedna taková údajně vystavena ke konci října u zdejšího knihkupce a nakladatele Ludwiga Schrecka (1812–1868) [Anonym 1839, s. 2278]. Zdali se však ve všech případech jednalo o tutéž daguerrotypii od Dörffela, kterou Gropius putovně zasílal a vystavoval po různých městech, není zaručené. Berlínská muzejní budova se totiž ve třicátých a čtyřicátých letech dostávala do hledáčku mnohých místních vedutistů a pravděpodobně i prvních zde působících daguerrotypistů. Podobných snímků stejné provenience a námětu proto mohlo být v oběhu více [Trnková, nepublikovaný rukopis]. Ke stejnému závěru docházíme i v případě první daguerrotypie vystavené v Praze, kterou s jistotou můžeme zařadit pouze do okruhu Georga Gropia.
Denisa Tichá
Anonym 1839: Anonym, Mittheilung aus der Meßversammlung des Kunst und Gewerbevereins, Leipziger Tageblatt und Anzeiger, 1839, č. 296, 23. 10., s. 2278
Dost – Stenger 1922: Wilhelm Dost – Erich Stenger, Die Daguerreotypie in Berlin 1839–1860, Berlin 1922
Trnková (nepublikovaný rukopis): Petra Trnková, Tajemství kabinetu profesora Hesslera (nepublikovaný rukopis)
Trnková 2021: Petra Trnková, Klemens Metternich a kynžvartská sbírka daguerrotypií, Historická fotografie XX, 2021, s. 2–15
Petra Trnková, Exponované město. Archeologové, architekti a turisté v Praze, in: Kateřina Bečková – Miroslava Přikrylová – Petra Trnková, Nejstarší fotografie Prahy 1850–1870, Praha 2019
Vladimír Birgus – Pavel Scheufler, Česká fotografie v datech 1839–2019, Praha 2021