Souborná výstava Marie Chodounské | Databáze uměleckých výstav v českých zemích 1820

komentář

Marie Chodounská byla jednou z představitelek mladší generace českých (a německých) umělkyň činných na přelomu 19. a 20. století. Pocházela z rodiny lékaře, která se v jejím raném věku přestěhovala z Podkrkonoší do Prahy. Zde Marie Chodounská začala od konce osmdesátých let studovat v soukromém ateliéru Karla Liebschera a následně u Ferdinanda Engelmüllera, jejichž vliv je patrný zejména v jejím pojetí krajinných výjevů. Pro ženy nebylo umělecké vzdělání snadno přístupné. Pražská akademie přijala své první řádné studentky do svých řad až krátce po vzniku Československa, a tak ženy mohly do té doby využívat jednak možností studia na školách, které byly zaměřeny na výuku žen, nebo stínový vzdělávací systém v podobě školení v soukromých ateliérech umělců a umělkyň. Od poloviny 19. století vzniklo postupně několik institutů, kde ženy mohly získat základy výtvarné práce, a to Vyšší dívčí škola královského hlavního města Prahy, Dívčí průmyslová škola nebo Obchodní a průmyslová škola. Tato vzdělávací centra se však výuce výtvarných dovedností věnovala spíše okrajově a až teprve na konci století vzniklo samostatné Dámské oddělení na Uměleckoprůmyslové škole v Praze, které nabízelo plnohodnotné umělecké studium. Ačkoliv se jednalo o značný posun v oblasti uměleckého vzdělávání žen, i nadále byla pro ženy v cestě za profesionalizací v tomto oboru nejlepší možnost odjet studovat do zahraničí, kde byly dveře akademií otevřeny i jim.

Topičův salon zahájil zimní sezónu roku 1909 právě výstavou obrazů Marie Chodounské, pro kterou to byla první autorská výstava, kde představila větší soubor děl. Celkem tak bylo k vidění 64 obrazů, a to zejména ze žánru krajinomalby a (květinových) zátiší.

František Xaver Jiřík ve svém článku pro periodikum Národní politika připomíná, že na tvorbu žen je nahlíženo s určitou společenskou skepsí, ale dle jeho slov má Marie Chodounská předpoklady k tomu, aby tento stereotyp překročila svou vyzrálou tvorbou se „specificky uměleckými kvalitami“ patrnými zejména v jejích drobnějších dílech, která provádí s energií nezvyklou pro ženu. Naopak v dílech provedených ve velkém formátu nachází ještě určitou nevyrovnanost. Narozdíl od drobných formátů, které Chodounská zhotovila přímo v plenéru, vyžadují velké formáty obrazů vytrvalejší práci zejména v ateliéru, a v tomto ohledu jim chybí ona bezprostřednost, kterou se vyznačují její plenérové práce. Souborná výstava je tak dle slov F. X. Jiříka „dokumentem tvůrčí schopnosti“ Marie Chodounské [Jiřík 1909]. O tom, že se tato umělkyně v očích soudobých kritiků prosazovala díky charakteristikám považovaným tehdy za neobvyklé nadání, pak svědčí pozitivní ohlasy napříč odbornou kritikou a obecně velký zájem návštěvníků. Také František Táborský ji v článku pro Naši dobu nazývá skutečným talentem, který má schopnost upřímného pojetí přírody bez ohledu na aktuální umělecké tendence [Táborský 1909]. Jméno Marie Chodounské je tak v dobovém tisku skloňováno se značným respektem. Kromě toho, že je důraz kladen na její cit pro zobrazení přírodních výjevů, je označena i za virtuózní koloristku. Práce s barevnou paletou je pak nejvíce patrná v květinových zátiších jako Bílé pivoňky, Růže nebo Vlčí máky, ve kterých uplatňuje širokou barevnou škálu a dokáže tak „zachytit intimní kouzlo květin“ [J. P. 1909]. Její talent právě tkvěl podle téhož recenzenta v porozumění všemu, co ji v přírodě (krajině) obklopuje.

Výstava byla otevřena veřejnosti v měsíci říjnu po dobu tří týdnů. Hned v prvním týdnu bylo prodáno 10 obrazů, a tento počet se nakonec zvýšil na celkových 14 prodaných obrazů za celou dobu trvání výstavy. Díla Marie Chodounské se posléze objevila i na několika kolektivních výstavách, například na výroční výstavě Krasoumné jednoty nebo výstavě české grafiky v Topičově salonu.

Výstavy umělkyň se v té době konaly v hlavních výstavních objektech zejména v Praze vcelku pravidelně. Sama Marie Chodounská se o několik let dříve jako čerstvá absolventka soukromého školení u Ferdinanda Engelmüllera zúčastnila první „výstavky ženského umění výtvarného“ pořádané Ústředním spolkem českých žen, která se stala v roce 1905 prvním organizovaným vystoupením výtvarných umělkyň. Hned po ukončení autorské výstavy Marie Chodounské v roce 1909 byla zahájena výstava dekorativního umění z rukou ženského tria – Ery (někdy též Ory) Robínové, Marie Tenišové a Zdenky Braunerové. Další výhradně autorská výstava Marie Chodounské proběhla až v roce 1923 krátce po její smrti v prostorách Rudolfina. Ve dvacátých letech pak můžeme zmínit například i autorskou výstavu Zdeňky Liebscherové-Čechové, Zdenky Maškové, Hildy Pollakové nebo Boženy Jelínkové-Jiráskové. Sled těchto výstav v určité míře dokládá nejen stoupající zájem veřejnosti o tvorbu žen, ale i postupné upevňování jejich pozice na domácí umělecké scéně, kde byly stále více vnímány jako plnohodnotné osobnosti, jejichž dílo si i přes kritické odezvy konzervativních zástupců nacházelo publikum a vytvářelo prostor pro další generace umělkyň.

Kamila Červinková

Citovaná literatura

Jiřík 1909: F. X. Jiřík, Výstava obrazů sl. Marie Chodounské, Národní politika XXVII, 1909, přetisk in: Národní politika XLII, 1924, s. 10–11

Táborský 1909: František Táborský, Krajinářská výstava Marie Chodounské, Naše doba XI, 1909, č. 1, 20.10., s. 62–63

J. P. 1909: J.P., Malířka Marie Chodounská, Nové pařížské módy XXII, příloha Dámské besedy, 1909, č. 4, 15. 11., s. 8

Další literatura

Karel Chodounský, Marie Chodounská. Kritiky a úvahy tiskem vyšlé, Praha 1924

Martina Pachmanová, Zrození umělkyně z pěny limonády. Genderové kontexty české moderní teorie a kritiky umění, Praha 2013

Libuše Heczková – Martina Pachmanová – Petr Šámal, Jak odlesk měsíce v jezeře. Česká teorie a kritika umění v genderových souvislostech 1865–1945, Praha 2014

vystavující autoři

Chodounská, Marie

katalog