Databáze uměleckých výstav v českých zemích 1820 – 1950

První souborná výstava Viktora Olivy se uskutečnila ve vrcholném období umělcova tvůrčího života v roce 1896 v Topičově salonu na pražské Ferdinandově třídě. Ten od roku 1894 představoval první soukromou (a nejdéle působící) galerii v Praze, která vystavovala díla soudobých umělců. „Máme nyní skutečně v Praze pouze jedinou galerii, v níž se vystavují moderní obrazy,“ napsal František Xaver Harlas v periodiku Politik. [Harlas 1896, s. 1] Záměrem nakladatele Františka Topiče bylo vytvořit výstavní prostor, který sloužil nejen k prezentaci děl, ale i k jejich prodeji a k šíření povědomí o českých umělcích v širší společnosti. Jedním z moderních umělců, kterého Topič vybral, byl jeho skalní ilustrátor a výtvarný poradce Viktor Oliva. Rozhodl se představit jej v jeho široké umělecké „rozkročenosti“ a v co největším záběru jeho výtvarného snažení. Právě tato všestrannost neunikla pozornosti Harlase, který věnoval Viktoru Olivovi a kontextu výtvarné umělecké scény v Praze rozsáhlý fejeton v periodiku Politik. Poukázal na schopnost výtvarníků angažovat se v užitém umění, resp. všedním umění, které zahrnovalo ilustraci, knižní obálky, plakáty aj. [Harlas 1896a]. Výstava si podle Zlaté Prahy vysloužila velký zájem publika. Již v den zahájení zaznamenala vysokou návštěvnost, která se držela i po dobu jejího trvání.  O Olivovi se psalo jako o „dokonalém umělci“, jehož každý črt je cenným svědectvím o jeho osobnosti. „Publikum nezaujal pouze svým umem a pracovitostí, nýbrž i skvělou povahou a dobrým místem, které ve středu české společnosti zaujímal“ [Weitenweber 1896, s. 588.]

Podstatnou část výstavy tvořily ilustrace a grafické parafráze básní. Olivovy ilustrace byly již v devadesátých letech 19. století považovány za nevšední. Popisovaná „nevšednost“ se projevovala především v jejich modernitě, tedy v Olivově schopnosti vhodně zakomponovat obrázek do textu, ale zároveň i v jeho svěžím a neotřelém provedení. Oliva nejčastěji kombinoval lehkou tuš s bílým kvašovým lavírováním, které dodávalo obrazu neobyčejnou živost. Vzestup ilustrátorství v Čechách a Olivovi schopnosti kladně hodnotil právě Harlas. Ačkoliv netušíme, kdo byl architektem výstavy, známe ze Zlaté Prahy její uspořádání – čelnou stěnu zaujímaly originály k Nerudovým Písním kosmickým. Po bočních stěnách se k nim družily ukázky původních kreseb k Petrklíčům od Svatopluka Čecha, k Mladému štěstí od Pavly Maternové, k Freskám a gobelínům od Jaroslava Vrchlického, k Žaponsku od Josefa Kořenského, k Heroldovým Malebným cestám po Praze, k Nerudovým Zpěvům pátečním a další. Kresby byly vybrány podle kritéria těch nejlepších kvalit. Konečně byla plnohodnotně představena česká knižní kultura, na jejímž rozkvětu se právě Oliva společně s Františkem Topičem výrazně podíleli. Výstava také shrnula veškerou dosavadní grafickou činnost Viktora Olivy, s důrazem na práce z devadesátých let 19. století.

Druhou neméně zajímavou část expozice tvořily obrazy (obrazy stafelejní) provedené většinou v oleji. Těm se věnoval Karel Matěj Čapek ve Světozoru mnohem více, než jeho knižní a ilustrátorské tvorbě. Jedním z hlavních lákadel byl obraz pro kavárnu Slávii s živou kavárenskou společností v čele výstavní síně. Dále obraz Madonny v životní velikosti, Máří Magdaleny, Zvěstování a Na modlitbě. Krajinomalbu prezentovaly plenér z Císařského ostrova a vychvalovaná díla Večer a Podzim, které Olivovi vysloužily titul „kolorista a krajinář par excellence“ a byly chváleny za svou nenucenost a hlubokou poezii [Čapek-Chod 1896, s. 622], portréty (Ruth a Živný). Nechybělo ani několik menších žánrových děl či náboženských motivů. Obrazy tohoto druhu byly pro kritiku příjemným překvapením a opakovaně se psalo o Olivovi jako o vynikajícím krajináři. V prosincovém Politiku je dokonce Oliva popisován vedle Minaříka jako krajinář [Harlas 1896b, s. 7].

Na podiu byla umístěna „sbírka ozdobných desek“ (knižní vazeb, pozn. autorky), která neunikla pozornosti pro svůj světový přesah [Anonym 1896, s. 4]. Naopak málo se v kritikách hovořilo o vystavených plakátech. Snad jen Harlas chválí Olivu pro jejich nápadité řešení a zajímavou barevnost. Také plakát pro svou výstavu vytvořil Oliva sám. Užíval se však i obecně pro další výstavy u Topiče. Plakátovou plochu v tomto případě rozdělil do tří pruhů, z nichž postranní sloužily návštěvníkovi k informacím o výstavě a do středu umístil ověnčenou dívku s paletou. Oproti původnímu, světově proslulému plakátu pro Topiče ve stylu Chéreta, bylo toto pojetí s frontálně zobrazenou Malířkou spíše zpátečnické.

Je pravděpodobné, že výstava a její ideový záměr vznikala v tandemu Oliva – Topič a nepotřebovala širší tvůrčí tým. Zlatá Praha chválí Olivovo uspořádání a dodává: „Vkus a chic, charakterizující veškerou činnost Olivovu, přichází i zde ku plné platnosti“ [Weitenweber 1896, s. 588].

Marie Fiřtová

Citovaná literatura

Anonym 1896: Anonym, Ausstellung des Malers V. Oliva im Salon Topič, Politik XXXV, 1896, č. 291, 22. 10., s. 4

Harlas 1896a: František Xaver Harlas: Viktor Oliva, Ein Kapitel aus dem Prager Künstlerleben, Politik XXXV, 1896, č. 300, 31. 10., s. 1–2

Harlas 1896b: František Xaver Harlas: Kunsthandlung Topič, Politik XXXV, 1896, č. 353, 23.12., s. 7

Čapek-Chod 1896: Karel Matěj Čapek-Chod, Souborná výstava V. Olivy, Světozor XXX, 1896, č. 52., 6. 11., s. 622

Weitenweber 1896: Vilém Weitenweber, Souborná výstava V. Olivy v Topičově Saloně v Praze, Zlatá Praha XIII, 1896, č. 49, 16. 10., s. 588 

Další literatura

Kristýna Brožová (ed.), Topičův salon 94–99, Praha 2015

Maryna Formánková ed., Viktor Oliva (1861–1928): Literární pozůstalost. Památník národního písemnictví, Praha 1965

Marie Nechvátalová, Viktor Oliva: dekoratér všednosti. Život a dílo umělce z přelomu 19. a 20. století, Nové Strašecí 2016

Jana Procházková, Výstava z díla Viktora Olivy: výbor z kreseb, ilustrací, plakátů a knižní grafiky (kat. výst., Středočeská galerie), Praha 1977 

Vilém Weitenweber, Viktor Olíva, Zlatá Praha XIII, 1896, č. 50, 30.10., s. 597–598