Databáze uměleckých výstav v českých zemích 1820 – 1950

Výstava Umění republikánského Španělska otevřela po válečné odmlce pražskou mezinárodní výstavní sezónu. Zorganizoval ji spolek S. V. U. Mánes pod záštitou československé vlády jako svou 361. výstavu. Stala se jedním z významných výstavních počinů v krátkém období před rokem 1948, kdy se česká kulturní obec pokoušela obnovit meziválečné kontakty a kulturní rozkvět. Není náhodou, že své zraky upřela opět k Paříži, nicméně se zaměřila na umělce španělského původu, kteří ve Francii dlouhodobě žili nebo do ní přišli v důsledku španělské občanské války. 

V Praze byla výstava vnímána jako možnost navázat na obdiv tzv. Pařížské školy a předválečnou kulturní spolupráci. Stala se navíc součástí oficiální manifestace podpory demokratického Španělska, která v té době probíhala na politické i kulturní úrovni. Španělští umělci byli v Československu přivítáni v kontextu širšího mezinárodního boje za překonání Francovy diktatury, což pravděpodobně přispělo i k realizaci výstavy a jejímu diplomatickému charakteru. Samotnou výstavu předcházela řada drobnějších zpráv a několik článků, v nichž španělské umělce představovali v Paříži usazené české osobnosti, jako např. Miroslav Míčko nebo Otta Mizera. Potenciální návštěvníky výstavy seznamovali s vystavujícími osobnostmi, Míčko nás ve svém textu dokonce provedl po jejich ateliérech a živě popsal jejich vzhled, charakter i tvůrčí habitat. Zmínil též neformální jednání o realizaci výstavy: „Na výstavu u nás se pařížští Španělé těšili upřímně a statečně. Při první zmínce o Praze odložili plánovanou výstavu ve Švýcarsku, ale několik měsíců zůstalo jen při neurčitých osobních pozdravech a vzkazech, jež zapíjeli s příležitostnými posly z Československa ve své kavárničce ‚Aux 4 sergants‘: oficiální pozvání pořád nepřicházelo. Ale pak to šlo všechno skokem. Někdy o Vánocích mi sochař Condoy šťastně ukazoval telegram z našeho ministerstva informací a na Silvestra přiletěl čilý Adolf Hoffmeister s malíři Grossem a Fišárkem, aby domluvili, co bylo potřeba.“ [Míčko 1946] Díla se shromažďovala v domě Antoni Condoye, který byl jakýmsi pařížským sekretářem výstavy. Za Mánes výstavu připravila výstavní komise ve složení: Alois Fišárek, Josef Grus, Lev Nerad, Josef Wagner a Vojtěch Tittelbach. Seznam vystavených děl uvádí více jak 240 děl (na brněnské repríze bylo vystaveno dokonce více), z nichž většina pochází z válečné doby. Jednalo se většinou o práce drobnějších formátů, nicméně o aktuální díla reagující, jak na události španělské občanské války a druhé světové války, tak na vývoj francouzského moderního umění. Několik vzácných záběrů do instalace v Mánesu, ukazuje obrazy pověšené často ve dvou řadách nad sebou a množství drobných plastik na vysokých podstavcích. 

Korunovaným králem španělské komunity byl ve Francii naturalizovaný a o několik generací starší Pablo Picasso, který se v této době již těšil mezinárodnímu věhlasu. Jeho díla byla bez pochyby hlavním lákadlem pražské výstavy i její brněnské reprízy, byť byla pro české kritiky spíše zklamáním. Uvadající kvalitu Picassovy tvorby komentoval například Jindřich Chalupecký: „Ano: Picasso zestárl. Jiní, mladší, jej už předčí pádností i skvělostí svých děl; jeho obrazy, které kdysi oslňovaly a provokovaly, strhávaly ke všem obdivům a ke všem nenávistem, hlásaly pravdy nejneslýchanější a napadaly jistoty nejneochvějnější, dnes, barevně pochudlé a nedbalé v komposici, stěží zadržují ještě oko divákovo a český kritik může bez ostychu tlumočit obecný názor o nich: nemají úroveň.“ [Chalupecký 1946] I tak se výstava dočkala velké pozornosti a někteří vystavující, jako např. Oscar Domínguez se do Československa opakovaně vraceli.

Vedle již zmiňovaného Picassa se výstavy zúčastnilo sedmnáct žijících umělců, které doplňovala díla během války zesnulého sochaře Julia Gonzaleze a jeho dcery malířky Roberty Gonzalez, která byla mezi vystavujícími jedinou ženou. Z „francouzských Španělů“ chyběli pouze surrealisté Salvator Dalí a Joan Miró, kteří už ve Francii v poválečné době nepobývali. Přestože se jednalo o výstavu iniciovanou především z výtvarných důvodů, není možné pominout její částečně diplomatický charakter (mezi osobnostmi čestného výboru figuroval např. primátor hlavního města Prahy Petr Zenkl, Vítězslav Nezval, František Halas, Ivan Olbracht, Vincenc Kramář, Jan Mukařovský, Jaroslav Fragner nebo Emil Filla) a v přípravném výboru byly osobnosti, které měly úzké vazby na Francii (Alois Fišárek, František Gross, Adolf Hoffmeister, Arnošt Paderlík, Zdeněk Přibyl, Josef Šíma). Výstavu zhlédl i prezident Edvard Beneš a doprovázel ji další kulturní program. Jak už bylo řečeno v době konání výstavy proběhlo několik manifestací na podporu demokratického Španělska, jednalo se tedy o nebývalou synergii kulturní a politické fronty. Výstavu navíc převzal nově zformovaný Blok výtvarných umělců země Moravskoslezské a v lehce obměněné konstelaci děl ji reprízoval v Domě umění v Brna 23. 3. – 14. 4. 1946. Zde byla považována za jednu „z největších událostí ve výtvarném životě brněnském posledních desetiletí“ [J. G. 1946].

K pražské i brněnské výstavě vyšel černobílý katalog formátu A5, v němž je otištěn text francouzského kritika španělského původu Jeana Cassoua spolu s básněmi Paula Eluarda a Tristana Tzary. V katalogu vydaném Mánesem je navíc otištěn na úvod text francouzského surrealistického malíře Frédérica Delanglade, který v českém tisku opakovaně publikoval. Katalogy pražské a brněnské verze výstavy jsou si podobné formátem i obsahem, výrazněji se liší pouze obálkou při vědomí, že brněnský katalog je poněkud skromnější, a to jak zastoupením textů, tak reprodukcí. Grafické úpravy brněnského katalogu a pozvánky se ujal Antonín Jero.

Hlavním symbolickým poselstvím výstavy, které je možné vyčíst z řady recenzí i katalogových textů, je vedle znovunapojení se na tradici moderního umění přerušenou válečným běsněním, právě moment solidarity a sdílení válečných útrap, ale i moment poválečné naděje. Svědčí o tom mimo jiné báseň Tristana Tzary nazvaná Španělsko, otištěná v katalogu výstavy a začínající výmluvným prologem: „Guernica, Lidice, Oradour: Třemi ranami téže dýky byla třikrát zavražděna nevinnost. Avšak nic nezabrání, aby vysoký plamen lidského svědomí nenalezl znovu svou mohutnost na cestě svobody. Nad popelem potupy již září radostný žár, bohatý budoucností a nadějí. Na bratrství našich utrpení vybudujeme Město nezničitelné přítomnosti.“ [Tzara 1946]

O tom, že výstava španělských umělců usazených v Paříži se nesmazatelně zapsala do historie českého moderního umění, sbírkotvorné a výstavní činnosti řady institucí, svědčí série výstav, které ji reflektovaly v šedesátých, osmdesátých a devadesátých letech 20. století. Je svědectvím poválečného zápasu o moderní výraz, ale i důkazem výjimečné mezinárodní spolupráce.

Pavlína Morganová

Citovaná literatura

Chalupecký 1946: Jindřich Chalupecký, Výstavy cizího umění, Listy I, 1946, č. 2, 15. 6., s. 318

J. G. 1946: J. G., Zahájení výstavy umělců republikánského Španělska, Čin II, 1946, č. 72, 26. 3., s. 3

Míčko 1946: Miroslav Míčko, Dopis o pařížských Španělech, Kytice I, 1946, č. 4, s. 186

Tzara 1946: Umění republikánského Španělska. Španělští umělci Pařížské školy, kat. výst., S. V. U. Mánes, Praha 1946

Další literatura

Artistas Españoles de Paris. Praga 1946 (kat. výst.), Caja de Madrid, Sala Exposiciones Casa del Monte v Madridu 1993–1994

Marie Hovorková, Španělští umělci Pařížské školy (kat. výst.), Národní galerie v Praze 1965

Jiří Hlušička – Marie Dohnalová, Španělští umělci Pařížské školy (kat. výst.), Moravská galerie v Brně 1985

Vilém Jůza, Španělští umělci Pařížské školy ze sbírky Galerie výtvarného umění v Ostravě(kat. výst.), Dům umění v Ostravě 1992

Pavel Štěpánek, Španělští umělci Pařížské školy v Praze a Brně 1946, 52. Bulletin Moravské galerie v Brně, Brno 1996, s. 224–226

Archivní zdroje

Archiv Národní galerie v Praze (SCHWP, f. varia, výstřižkové knihy SVU Mánes, VF 28/02) 

Archiv Domu umění v Brně, sign. DU 12

Anonym, Barvou a dlátem. Výstava španělských umělců v Praze, Kulturní politika II, 1946, č. 13, 12. 1., s. 7

Anonym, Španělští umělci zahanbují české umělce-kolaboranty. Ministr dr. Z. Nejedlý v rozhlasovém projevu, Mladá fronta II, 1946, č. 36, 12. 2., s. 2

Anonym, Zpráva k výstavě Španělů, Mladá fronta II, 1946, č. 15, 18. 1., s. 3

Frédéric Delanlage, Picassovy politické obrazy, Tvorba XV, 1946, č. 7, s. 104–105

J. G., Zahájení výstavy umělců republikánského Španělska, Čin II, 1946, č. 72, 26. 3., s. 3

jm, Výstava umělců republikánského Španělska, Mladá fronta II, 1946, č. 24, 29. 1., s. 1

ma, Otevření výstavy španělského umění, Svobodné noviny II, 1946, č. 25, 30. 1., s. 3

Zdeněk Přibyl, Španělští výtvarníci v Praze, Mladá fronta II, 1946, č. 20, 24. 1., s. 1

jbs [Jaroslav Bohumil Svrček], Kulturní manifestace pro demokratické Španělsko v Brně, Rovnost LXII, 1946, 24. 3., s. 4

Š. J., Beseda se španělskými umělci, Lidová demokracie II, 1946, č. 30, 5. 2., s. 4

Vladimír Šolta, Štětcem a barvou za svobodu. Umění republikánského Španělska v Mánesu, Mladá fronta II, 1946, č. 27, 1. 2., s. 3

ž, Projevy solidarity s demokratickým Španělskem, Lidová kultura II, č. 5, 30. 1., s. 5