Databáze uměleckých výstav v českých zemích 1820 – 1950

Výstava Vasilije Vereščagina se stala skutečnou událostí roku 1886. Umělce, který se výrazněji představil na evropské scéně roku 1873 v Londýně a 1880 v Petrohradě, provázel nádech skandálnosti. Aktuální byla aféra s jeho vídeňskou výstavou v roce 1885, ze které si církevní autority vyžádaly stažení obrazů Svatá rodina a Zmrtvýchvstání. Pro následující výstavu v Pešti již bylo požadováno, aby do ní tato plátna vůbec nebyla zařazena. O všech těchto událostech celkem podrobně referoval i český tisk, stejně jako o tom, že na podzim 1885 vyjednala Umělecká beseda přenesení výstavy také do Prahy (již bez inkriminovaných obrazů). Spolupořadatelem se stala Krasoumná jednota, resp. Společnost vlasteneckých přátel umění, která poskytla prostory Rudolfina. Výstava byla plánována na podzimní měsíce a již na jaře se tisk plnil články, které ji avizovaly. Většinou převládalo nadšení z chystaného podniku, objevily se ale i kritické hlasy. Podle Národních listů se jistý český list (text zatím nedohledán) snažil Uměleckou besedu od pořádání výstavy odvrátit, „tvrdě, že na něm (Vereščaginovi) nic není, leda že má ve svém jménu ruské šč“ [Anonym 1886a]. Rozpory ve vnímání umělce byly patrné i v dalších textech. Právě Národní listy dovozovaly, že odpůrci Vereščagina se rekrutují z řad „západníků“, preferujících umění Německa a Francie: „Naši ‚západníci‘, jež hlavně na povrchu nese nynější politický proud, řídí se dle zásady, že co původem svým tam, kam slunce spěje, je výborné, co však domovem tam, slunce kde vychází, již kvůli tomu za nic nestojí“ [Anonym 1886b]. Zcela opačně hodnotil Vereščagina fejeton v Čechu, kde byl označen za naturalizovaného Francouze a jeho tvorba za umělecký kalkul a obchodní artikl, přičemž řadu děl by v Rusku ani nebylo možné vystavit [Anonym 1886c].

Výstava byla zahájena 1. října a trvala do 15. listopadu 1886. Ve dvou sálech Rudolfina představila celkem 43 děl ve třech hlavních tematických okruzích. Šestnáct obrazů bylo věnováno válečným námětům, jež tvořily hlavní lákadlo výstavy, devatenáct děl představovalo žánrové, architektonické a krajinářské výjevy ze střední Asie – mezi nimi i monumentální plátno Budoucí císař indický (Vjezd prince Waleského do Džajpuru). Třetí skupinu tvořilo osm výjevů z Palestiny – Zlatá Praha označila tyto obrazy za „biblické“, ačkoliv kontroverzní plátna z Ježíšova života nebyla zařazena a přítomné výjevy se věnovaly spíše židovskému světu. Autorem koncepce byl sám Vereščagin, který na výstavu dovezl i orientální koberce a krátce po zahájení výstavy doplnil indické obrazy exotickými rostlinami, zapůjčenými z pražské botanické zahrady. Byl také autorem komentářů k jednotlivým dílům v katalogu výstavy, jejíž úvod obstaral K. B. Mádl. Tento text přitom z velké části vycházel z Mádlova článku v Ruchu 1881. Někteří recenzenti zmiňují, že kromě autentických pláten byly ve výstavě přítomny i reprodukce některých významných děl, přičemž není jasné, jestli byly zařazeny do katalogu nebo z něj jsou vynechány [Mádl 1886, s. 1].  

Úspěch a popularitu výstavy dokládaly pravidelné zmínky v tisku týkající se návštěvnosti, která již po zahájení čítala kolem 700 osob denně, a nakonec dosáhla až na 20000 diváků. Svou roli hrálo jistě i nízké vstupné, stanovené dle požadavku samotného umělce na pouhých 30 krejcarů [Anonym 1886d]. Vyšla také řada recenzí a odborných textů pojednávajících Vereščaginovo dílo. Jejich společným jmenovatelem bylo hledání podstaty Vereščaginova uměleckého názoru. V textech se setkáme s pojmy jako bezohledný realismus, hrubý naturalismus, tendenční subjektivismus. Většina recenzentů se nejprve věnovala nejprovokativnější části Vereščaginovy tvorby, válečným námětům, které se primárně zaměřují na utrpení člověka, bezprostředně a brutálně líčí hrůzy války a úplně pomíjejí její „vznešená hnutí, ideální cíle, vzrušení nesobecké a radostné“ [Tyršová 1886, s. 766]. Zatímco Tyršová upozornila na „mimoumělecké intence“ Vereščagina, který podle ní cíleně pracuje s efektností hrůzných záběrů, Lier, Mádl i Durdík přirovnali jeho dílo k tvorbě ruských spisovatelů-realistů, zejména Tolstého a Dostojevského. Zcela jiný úhel pohledu zaujal recenzent Národních listů (Jan Neruda?), který právě z šokujících válečných pláten vyvodil kromě humanistického apelu i oslavu ruského vojáka, který je odhodlán bojovat za všech okolností. Téměř fotografický realismus děl recenzenti hodnotili kladně, zejména v případě krajinářských či etnografických prací, které také většinou vyzdvihovali nad válečná plátna pro jejich vytříbenější malířskost. Proti převládajícímu názoru na Vereščaginův přísný realismus postavil Pavel Durdík tvrzení, že jednou z jeho hlavních předností je také „básnické pojmutí, jímž tak výrazně obklopil přírodu a lidi, které viděl“ [Durdík 1886, 10. 10.]. Tyršová a Mádl se shodli na tom, že nejslabším dílem výstavy je největší plátno Budoucí císař indický, a naopak nejvíce ocenili formátově menší obrazy Zeď Šalomounova a Vchod do hrobek královských. Objevila se také kritika podsouvání žánrového kontextu do primárně krajinářských či architekturu pojednávajících prací – Jan Lier vytkl katalogu, že Vereščaginovy texty strhávají pozornost k figurální stafáži a posouvají pravý smysl obrazu: divák „jest oprávněn žádati, aby dílo umělecké mluvilo samo, bez munkáczyovské muziky“ [Lier 1886, s. 463].         

Obecně lze říci, že Vereščaginova výstava provokovala a přitahovala jak laickou veřejnost, tak i odborníky právě svou kombinací uměleckého mistrovství, společenské angažovanosti a komerční zdatnosti. Záměrná ne-idealizace války byla pro některé recenzenty problematická, jiní naopak vyzdvihovali humanismus Vereščaginova díla, další poukazovali na to, že jde o předem vypočítaný kalkul a že umělcova sláva je jen pomíjivým jevem. Problematičnost zařazení jeho tvorby do nějakého kontextu dokládá jak Mádlova recenze v Politik, tak zejména text Renáty Tyršové v Osvětě, který je spíše než recenzí výstavy obsáhlým rozborem jeho díla. Stále se vracející otázku, zda je vlastně Vereščagin velkým umělcem, nebo ne, shrnul K. B. Mádl slovy, že „…rozhodně nestojí na špici mezi moderními umělci, ale je třeba ho počítat mezi významné, a především zajímavé zjevy“ [Mádl 1886, s. 3].   

Markéta Dlábková

Citovaná literatura

Anonym 1886a: Anonym, bez názvu, Národní listy XXVI, 1886, č. 315, 14. 11., s. 2

Anonym 1886b: Anonym, bez názvu, Národní listy XXVI, 1886, č. 318, 17. 11., s. 2

Anonym 1886c: Anonym, Feuilleton, Kulturní listy, Čech XVIII, 1886, č. 135, 13. 6., s. 2

Anonym 1886d: Anonym, Výtvarné umění, Zlatá Praha III, 1886, č. 43, s. 687

Durdík 1886: Pavel Durdík, Vereščagin, Příloha Národních listů 1886 k č. 281, 10. 10., 5–6; č. 290, 19. 10., s. 5; č. 292, 21. 10., s. 5; č. 293, 22. 10.

Lier 1886: J. L. [Jan Lier], Výstava Vereščaginova, Lumír XIV, 1886, č. 29, s. 462–464

Mádl 1886: M. [K. B. Mádl], Vereščagin-Ausstellung, Politik XXV, 1886, č. 278, 7. 10., s. 1–3 

Tyršová 1886: R. T–á [Renáta Tyršová], Výstava Vereščaginova, Světozor XX, 1886, s. 717–718, 734, 749–750, 765–766 

Další literatura

Jan Lier, Feuilletony, Praha 1889, s. 75–93

Karel B. Mádl, Malíři našich dnů. Vasil V. Vereščagin, Ruch III, 1881, č. 32, s. 384–385, č. 33, s. 395-397

K. B. M. [K. B. Mádl], Vereščaginova výstava ve Vídni, Umělecký Ruch I, 1886, s. 4–7 

Anonym, Z Vídně, 27. října. (Zvl. telegr. Nár. L.), Národní listy XXV, 1885, č. 296, 28. 10., s. 2

Anonym, Výtvarné umění, Zlatá Praha II, 1885, č. 10, s. 39

Anonym, Feuilleton, Kulturní listy, Čech XVIII, 1886, č. 135, 13. 6., s. 2 

Anonym, Vereščaginova výstava, Čech XVIII, 1886, č. 223, 29. 9., s. 2 

Anonym, Čech XVIII, 1886, č. 224, 30. 9., s. 2

Anonym, K výstavě obrazů Vereščaginových, Čech XVIII, 1886, č. 225, 1. 10., s. 3

Anonym, Vereščaginova výstava, Čech XVIII, 1886, č. 241, 20. 10., s. 3 

Anonym, Národní listy XXVI, 1886, č. 159, 9. 6., s. 2

Anonym, Národní listy XXVI, 1886, č. 269, 28. 9., s. 2

Anonym, Výstava Vereščaginova, Národní listy XXVI, 1886, č. 270, 29. 9., s. 2

Anonym, Vereščaginova výstava, Národní listy XXVI, 1886, č. 271, 30. 9., s. 2 

Anonym, Národní listy XXVI, 1886, č. 315, 14. 11., s. 2 

Anonym, Národní listy XXVI, 1886, č. 318, 17. 11., s. 2

Anonym, Politik XXV, 1886, č. 272, 1. 10., s. 4

Anonym, Vereščaginova výstava, Pražský denník XXI, 1886, č. 232, s. 2

Anonym, Pražský denník XXI, 1886, č. 249, s. 3

Anonym, Výtvarné umění, Zlatá Praha III, 1886, č. 42, s. 671

Anonym, Výtvarné umění, Zlatá Praha III, 1886, č. 43, s. 687

Anonym, Výtvarné umění, Zlatá Praha III, 1886, č. 44, s. 703

Anonym, Výtvarné umění, Zlatá Praha III, 1886, č. 48, s. 767