Louis Gallait byl malířem, který ve své době zásadně ovlivnil nejen diskusi o způsobu, jak zobrazovat národní dějiny v moderní době, ale také celkový přístup k historické malbě v Evropě. Tuto diskusi otevřela ve čtyřicátých letech 19. století především putovní výstava dvou obrazů belgické historické malby, a to Abdikace Karla V. od Luise Gallaita a Kompromis nizozemské šlechty od jeho kolegy Edouarda de Biéfve, která byla k vidění v několika uměleckých centrech Evropy. Praha reagovala na tento nový směr, kterým se historická malba ubírala, se značným zpožděním, když představila tvorbu Louise Gallaita v podobě výstavy jednoho obrazu až v roce 1852.
Belgická historická malba pronikla do evropského povědomí po roce 1832, když Belgie získala nezávislost a historická malba podobně jako jinde začala být považovaná za prostředek k obnově národní a kulturní identity. Ve třicátých letech 19. století překonal malíř Gustav Wappers v Nizozemsku klasicismus svými náměty z belgické revoluce a následovali ho i další umělci jako byl právě Louis Gallait nebo Édouard De Bièfve, kteří ovlivnili historický žánr i mimo hranice Belgie. Historická malba belgické školy, kde důležitým prvkem bylo světlo a barva, vycházela především z Rubense, ale i z renesančních mistrů. Pomyslným soupeřem belgického umění se v té době stala mnichovská škola, kde nový proud historické malby protknuté francouzskými vlivy představoval především Karl Piloty, jedna z nejvýznamnějších postav mnichovské akademie. Jako byl Piloty vzorem pro své mnichovské následovníky, tak stejně byl obdivován i Louis Gallait, avšak jeho obrazy zanechávaly silný dojem i v Německu, a to zejména díky již zmiňované putovní výstavě. Oba obrazy Louise Gallaita a Édouard De Bièfve v letech 1842 až 1844 prošly významnými evropskými centry jako Berlín, Drážďany, Vídeň, Mnichov a další. Výstava byla pomyslným milníkem, který proměnil koncepci historického obrazu a probudil zájem o historický realismus. Právě v reakci na belgické obrazy se v Německu začal projevovat nesouhlas s nazarénským typem malby, kdy kritika kromě jejich typického zdůrazňování lokální barvy, upomínala i na obsahovou stránku a monumentalitu obrazů. Obrazy obou belgických malířů s velkolepými historickými scénami ve stylu flámské malířské tradice byly ceněny především kvůli své „historické iluzivnosti”, kterou malířská tvorba „mnichovských realistů” postrádala. [Theinhardtová 2001, Blažíčková-Horová 1996]
Praha se do této diskuse zapojila po roce 1846, kdy Anton Springer při příležitosti vystavení obrazu Christiana Rubena Kolumbus objevuje břehy Ameriky (1846) na výroční výstavě Krasoumné jednoty napsal, že slavné obrazy Gallaitovy a Bièfvovy byly ranou pro mnichovský způsob malby, především díky svému bohatství, živosti uskupení a barevnosti. [Theinhardtová 2001] Právě Rubenova škola představovala v Čechách důležitý proud historického realismu, či tzv. historické iluzivnosti. Nadání vyzdvihnout formu nad obsah ale belgickou školu odlišovalo od zbytku Evropy a společně s Paříží se tak staly Antverpy a Brusel centrem zájmu vzdělávání umělců zejména v oblasti historické malby, která byla stále považována za vrcholné zadání v oboru. Když byl Louis Gallait na vrcholu své největší slávy, stal se pomyslnou modlou i v českém akademickém prostředí. Soudobí umělci cestovali do Gallaitova ateliéru v Belgii s cílem osvojit si kolorit a historickou malbu: například Jaroslav Čermák se po zkušenostech z Düsseldorfu a Mnichova přesunul do Belgie a stal se v roce 1849 Gallaitovým prvním a nejvýznamnějším žákem, až do svého odchodu do Paříže v roce 1852.
Začátkem padesátých let se na české výstavní scéně objevuje nový fenomén, a to výstava jednoho obrazu. V rámci pravidelných výstav ji zařadila do svého programu jako první Krasoumná jednota, která takto v roce 1851 představila obraz Paula Delaroche s názvem Napoleon překračující Alpy (1850) a o rok později následovala výstava díla Louise Gallaita Bruselský střelecký sbor prokazující hrabatům Egmontovi a Hornovi poslední úctu (1851). Gallaitovo dílo bylo představeno prostřednictvím zápůjčky z nejmenované soukromé sbírky pražským návštěvníkům na Žofíně ke konci roku 1852, několik měsíců poté, co Gallait navštívil Prahu se svým tehdejším žákem Jaroslavem Čermákem [Anonym 1852]. Výstavu pak bylo publiku umožněno navštívit každý den od devíti do čtyř hodin.
Plátno Bruselský střelecký sbor prokazuje hrabatům Egmontovi a Hornovi poslední úctu (1851) zaujalo odbornou i laickou společnost, a proto byla výstava hojně navštěvována a přijata s velkým nadšením. Pozornost jí samozřejmě věnovala i odborná kritika a následně se tak například v časopise Lumír objevil rozsáhlý komentář právě k výstavě jednoho obrazu Louise Gallaita. Uznání se Gallaitovi za tento obraz dostalo především díky jeho pečlivému důrazu na detail mrtvých hrabat, které autor textu popisuje slovy, že: „sama smrt je malovala“ [J. G. 1852]. Gallaitův cit pro detail, ale také dokonalost kresby, modelace a malby byla ve stejném textu srovnávána s nejlepšími výtvory Rubensovy školy, což v podstatě odpovídalo důvodům, proč byl Gallait vyzdvihován ve své době na celoevropské úrovni. Autor textu také chválil jeho práci se světlem, a především pak barevné provedení, kde jsou na postavách s téměř anatomickou přesností vidět i detaily jako žilky pod bledou kůží. Každou z postav také ovládá jejich individualita v naznačení pohybu a výrazu obličeje, který odráží jejich duševní pohnutky. K závěru také dodává poznámku o srovnání Gallaitova obrazu s tuzemskou uměleckou tvorbou, kterou popisuje jako strnulou oproti barevnosti mnichovské školy, ačkoliv se i česká scéna mohla pyšnit mnohými talenty.
Gallaitova výstava byla důležitým pokračování typu výstavy jednoho obrazu, zavedené Krasoumnou jednotou na začátku padesátých let. Její význam spočíval v tom, že pražskému publiku umožnila seznámit se s typem historické malby, která byla v Evropě aktuálně hojně diskutovaná.
Kamila Červinková
Anonym 1852: Anonym, Z Prahy, Lumír II, 1852, č. 39, 7. 10., s. 934
Blažíčková-Horová 1996: Naděžda Blažíčková-Horová (ed.), Dějiny v obrazech: historické náměty v umění 19. století v Čechách (kat. výst.), Praha 1996, s. 37–39
J. G. 1852: J. G., Gallaitův obraz: „Bruxelský střelecký sbor prokazuje hrabatům Egmontovi a Hornovi poslední úctu“, Lumír II, 1852, č. 18 (příloha), 2. 12., s. 69–71
Theinhardtová 2001: Markéta Theinhardtová, Historická malba, in: Taťána Petrasová – Helena Lorenzová (edd.), Dějiny českého výtvarného umění III/1, Praha 2001, s. 326–332
J. G., Gallaitův obraz: „Bruxelský střelecký sbor prokazuje hrabatům Egmontovi a Hornovi poslední úctu“, Lumír II, 1852, č. 18 (příloha), 2. 12., s. 69–71
pdfAnonym, Znamenitý obraz Ludvíka Gallaita..., Lumír II, 1852, č. 48, 2. 12., s. 1150
Anonym, Z Prahy, Lumír II, 1852, č. 39, 7. 10., s. 934; č. 44, 4. 11., s. 1054; č. 47, 25. 11., s. 1126