Databáze uměleckých výstav v českých zemích 1820 – 1950

Trochu zjednodušeně lze říci, že v poslední čtvrtině 18. století byla aktivní tvorba portrétních miniatur vystřídána zájmem sbírkových institucí, soukromých sběratelů a obchodníků s uměním a starožitnostmi o akvizice tohoto typu portrétu, který začal být oceňován nejen pro svou uměleckou kvalitu a technologickou propracovanost, ale také jako doklad již zanikající kultury aristokracie 18. století a buržoazie 19. století. V roce 1865 zorganizovalo první výstavu miniatur ze svých sbírek Victoria & Albert Museum, o dvanáct let později byla veřejnosti prezentována tvorba Heinricha Fügera (1751–1818) na Retrospektivní výstavě při otevření nové budovy vídeňské Akademie umění, v roce 1889 uspořádal výstavu miniatur londýnský Burlington Club, na nějž od roku 1895 navázala londýnská Royal Society of Miniature Painters, Sculptors and Gravers organizující pravidelné výstavy miniatur. Přes dvě stě miniatur bylo coby příbuzné odvětví portrétního umění zařazeno také do výstavy portrétních siluet uspořádané Uměleckoprůmyslovým muzeem v Brně roku 1906 a v témže roce bylo na vídeňské Miniaturenasstellung vystaveno přes tři tisíce exponátů. O rok později v Praze uspořádala herečka Hana Kvapilová (1860–1907) ve spolupráci s dámským odborem Národní Jednoty Severočeské slovy K. B. Mádla amatérskou výstavu porcelánu a miniatur „roztomilé paměti“. A konečně na přelomu let 1911 a 1912 věnoval svou 38. výstavu S. V. U. Mánes historickým portrétům, mj. portrétním miniaturám s názvem Starý portret v Čechách (1780–1860). Tento všeobecný zájem veřejných sbírkových institucí i soukromých sběratelů o portrétní miniatury reflektovalo také pražské Uměleckoprůmyslové museum. Především z iniciativy jeho kustoda a pozdějšího ředitele Františka Xavera Jiříka (1867–1947) posílilo muzeum své akvizice portrétních miniatur. Paralelně s tím uspořádalo na začátku roku 1913 Jiříkovu přednášku s názvem O miniaturní podobizně v Čechách v 1. pol. XIX. stol. a především výstavu miniatur a drobných podobizen, v níž se F. X. Jiřík pokusil vyrovnat s již uspořádanými zahraničími i rakouskými výstavami věnovanými tomuto typu portrétů. Sám Jiřík vnímal výstavu podle svých slov v úvodu katalogu jako názorný doprovod své přednášky. 

Výstava si vytkla za cíl shrnout veškerý materiál ze sbírek muzea a vědecky zmapovat domácí tvorbu portrétních miniatur. Při plnění tohoto heroického úkolu F. X. Jiřík zvolil ryze chronologické řazení exponátů se snahou vysledovat vývojovou linii, tradičně rozdělenou na vznik, vrchol a úpadek české miniatury. Pro zařazení miniatur do dobového i geografického kontextu byla na výstavě prezentována také tvorba zahraničních umělců působících v Čechách a příbuzné portrétní obory, jakými jsou siluety a rané fotografie, přičemž se – stejně jako v případě malovaných miniatur – snažil vybírat dobově nejcharakterističtější reprezentanty. Takto široký záběr bylo možné zvolit i díky výpůjčkám z dalších muzejních sbírek (např. SVPU, Náprstkovo museum, Museum severočeské průmyslové v Liberci) a především ze sbírek soukromých. Mezi soukromými zapůjčiteli, na něž se muzeum obrátilo mj. prostřednictvím novinových článků v Čase, Českém slově a Venkově, zaujali významnou pozici obyvatelé Prahy, státní úředníci a ředitelé středních či vyšších škol. Několik exponátů zapůjčil místodržitel království českého František kníže Thun-Hohenstein (1847–1916), zakladatel Národopisného muzea Plzeňska Ladislav Lábek (1882–1970) a představený královské kanonie premonstrátů na Strahově Metoděj Jan Zavoral (1862–1942). V precizně zpracovaném katalogu je otištěn seznam vystavovatelů, stejně jako seznam zastoupených autorů, jejichž životní data pro účely výstavy revidovali mj. historici umění Karel Guth (1883–1943) a Zdeněk Wirth (1878–1961). 

Samotný katalog je rozdělen na šest oddílů, a to miniatury s určeným autorstvím (č. kat. 1–254), miniatury anonymních tvůrců (č. kat. 255–409), siluety (č. kat. 410–485), daguerrotypy (č. kat. 486–501), prvotní fotografie (č. kat. 502–522) a lepty a litografie (č. kat. 523–529). Toto systematické členění, kdy autorsky určené miniatury jsou dále řazeny abecedně podle jména autora, je sice přehledné, pro expoziční účely sledující – podle úvodních slov v katalogu – chronologický a slohový vývoj české portrétní miniatury je však jen stěží použitelné. Zdá se pravděpodobnější, že katalog slouží jako strukturovaný seznam vystavených děl, jejichž skutečné rozmístění ve výstavních prostorách bylo jiné a sledovalo Jiříkem zdůrazňovanou chronologickou linku. Přibližnou představu o koncepci výstavy si snad můžeme udělat ze struktury knihy Miniatura a drobná podobizna v době empirové a probuzenské v Čechách. Jejím autorem není nikdo jiný, než autor výstavy František Xaver Jiřík a jak sám uvádí v předmluvě, kniha přímo navazuje na pražskou výstavu. K vydání knihy mělo dojít následujícího roku (1914), v důsledku válečných událostí však bylo realizováno až roku 1930. Po úvodním všeobecném vývoji evropské portrétní miniatury je kniha – patrně analogicky k výstavě – členěna na kapitolu Předchůdci, Doba empirová 1800–1815 (podkapitoly Následníci rokoka, Průkopníci, Pražská škola), Doba probuzenská 1815–1848 (podkapitoly Přechod 1815–1830, Vyvrcholení 1830–1814, Epigoni 1840–1848), Studie a kresby portretní 1848–1860 a Dodatek věnovaný siluetám, malovaným podobiznám na porcelánu a raným fotografiím. K jednotlivým podkapitolám jsou pak přiřazeni miniaturisté, jejichž tvorba charakterizuje F. X. Jiříkem vysledovaný slohový vývoj.

Z autorů byl na výstavě nejpočetněji zastoupen Alexander Clarot (1796–1842), absolvent Vídeňské akademie působící od roku 1836 v Praze, Josef Zumsande (1806–1865), absolvent pražské i vídeňské Akademie a slovy F. X. Jiříka nástupce A. Clarota v Praze, Taddeo Mayer (1814–1856), v jehož díle F. X. Jiřík spatřoval vrchol české portrétní miniatury, a Jan Zachariáš Quast (1814–1891), přední představitel drobné portrétní malby na porcelánu. Dále zde byl prezentován např. Jindřich Schödl (1777–1838), jeden z prvních specializovaných miniaturistů vyšlých z pražské Akademie, Jan Kroupa (1794–1875), rovněž žák Josefa Berglera a v Praze etablovaný portrétista tamního měšťanstva, další absolvent pražské Akademie Václav Mysliveček (1812–1882) nebo František Maschek (1797–1862), jenž díky svému pobytu v Paříži a Londýně přinesl do pražského prostředí vlnu inspirace západoevropskou miniaturou. Praxi miniaturistů migrujících po evropských centrech a lázeňských střediscích na výstavě ilustroval Bedřich Lieder (1780–1859) původem z Postupimi či Ferdinand Lütgendorff (1785–1858) z Würzburgu, oba určitou dobu působící v Praze. Prezentovaná díla specializovaných miniaturistů byla rozšířena o drobné portrétní malby Josefa Berglera, Antonína Machka nebo Josefa Mánesa. Samotní miniaturisté byli na výstavě zastoupeni také svými autoportréty, mezi portrétovanými jinak figurovali státní úředníci, obchodníci, vojenští hodnostáři, šlechtici, měšťané, ale také byl mezi nimi vinárník či výběrčí vodního mýta na pražské Výtoni. (Vzhledem k velkému množství zastoupených autorů byl zde do seznamu zařazen jen jejich výběr.)

V souladu s tradiční miniaturní technikou na výstavě jednoznačně převažovala malba na slonovině v těsném závěsu s akvarelem na papíře. Další zastoupenou technikou byla malba olejovými barvami na plátně, plechu či papíře a malba na porcelánu. Velmi cenná pro návštěvníky výstavy z řad badatelů pak byla nepochybně skutečnost, že většina exponátů byla prezentována v původním stavu a v originálních adjustacích, leckdy doplněných původní drobnou lupou. Grafická technika leptu a litografie, jimž byl věnován samostatný oddíl katalogu, se k tématu výstavy hodila svými komorními rozměry, ale podle K. B. Mádla, autora zprávy o výstavě, také svým intimnějším charakterem. Ten byl podle něj dán omezeními rakousko-uherských úřadů eliminujících počty reprodukcí, čímž si i litografické portréty analogicky k miniaturám ponechaly svůj intimní ráz a charakter dárku portrétovaného jeho nejbližším. Zařazení daguerrotypů a raných fotografií mezi vystavené exponáty bylo rovněž logickou volbou, protože současně s dobou největšího kvantitativního rozkvětu miniatur ve 40. letech 19. století se začala uplatňovat zcela revoluční fotografická technika. Ta vyvolala u miniaturistů rozdílné reakce, někteří se rozhodli změnit svou specializaci, jiní například černobílé snímky kolorovali. Médium fotografie, které je vnímáno jako hlavní důvod rychlého úpadku miniatur, tak pomyslně výstavu uzavírá. Zařazení fotografického materiálu na uměleckou výstavu nicméně nebylo v době kolem roku 1913 samozřejmostí – fotografii (na rozdíl od ranějších daguerrotypů) ještě nebyl zcela přiřknut status umění (jak lze vyčíst ze zprávy o výstavě K. B. Mádla), a tak Výstava miniatur a drobných podobizen sehrála klíčovou roli pro budoucí fotografické výstavy UPM [Wittlich 2022]. Na výstavě byl zastoupen i další specifický typ portrétu, a to portrétní siluety. Ty svým částečně mechanickým způsobem tvorby a menší finanční náročností představovaly určitý předstupeň plně zmechanizovaných fotografií, zároveň si ale ponechávaly punc starobylosti a výtvarné náročnosti. Na přibližně stovce exponátů se F. X. Jiříkovi podařilo výstižně charakterizovat domácí siluetovou tvorbu od konce 18. do poloviny 19. století s předními autory té doby (Jan Berka, Vojtěch Benedikt Juhn, Ivan Schimmel Lohelius či Vavřinec Klinger) a s přehledem tradičních technik (malba, vystřihování) s důrazem na divácky nejatraktivnější techniku verre églomisé využívající zlaté fólie. Poměrně významnou část textu věnoval siluetám i K. B. Mádl ve své zprávě o výstavě, která pod titulem Drobné podobizny vyšla přílohou Národních listů dne 2. 3. 1913. Ten své (neutrálně laděné) referování o výstavě končí suchým konstatováním: „Miniatura, v níž se zrcadlí celá společnost rokoka, empíru, doby předbřeznové a nového absolutismu, zemřela a nebyla víc vzkříšena. Přešla z rodiny ke kolekcionářům a stala se zjevem historickým.“. Výstava pražského Uměleckoprůmyslového musea v Praze sice přirozeně aktivní zájem malířů o miniatury nepřinesla – to ani nebylo jejím cílem – ale skutečně položila základy dalšímu domácímu studiu drobných a miniaturních portrétů. Namátkou lze zmínit Karla Holešovského a jeho knížku Portrétní miniatura (1976), výstavu Národní galerie Portrétní miniatury 17.–19. století (1996), publikaci Malované miniaturní portréty (Lubomír Sršeň a Olga Trmalová, 2005) nebo recentně Vzestupy a pády portrétní miniatury (Janka Hradilová et al., 2022) a Kopie a falzifikáty v portrétní miniatuře (David Hradil et al., 2022). Pražská výstava miniatur se v době svého konání těšila poměrně velkému zájmu odborné veřejnosti; navštívil ji Kruh pro pěstování dějin umění i Klub Za starou Prahu a byla jí věnována řada novinových zpráv a recenzí, z nichž hned tři sepsal Karel Boromejský Mádl (1859–1932), profesor pražské Umělecko-průmyslové školy. 

Anežka Mikulcová

Literatura

Max von Boehn, Miniaturen und Silhouetten. Ein Kapitel aus Kulturgeschichte und Kunst, München 1917

František Xaver Jiřík, Miniatura a drobná podobizna v době empírové a probuzenské v Čechách, Praha 1930

Karel Holešovský, Portrétní miniatura, Praha 1976

Harry Blättel, International dictionary miniature painters, porcelain painters, silhouettists, München 1992

Lubomír Sršeň – Olga Trmalová, Malované miniaturní portréty. Sbírka oddělení starších českých dějin Národního muzea, Praha 2005

Janka Hradilová (et al.), Vzestupy a pády portrétní miniatury, Praha 2022

Ludmila Ourodová-Hronková – Olga Trmalová, Portrétní miniatury ve sbírkách Národního památkového ústavu, uzemní památkové správy v Českých Budějovicích, České Budějovice 2022

Filip Wittlich, Od výstav ke sbírce. Výstavy Uměleckoprůmyslového musea v Praze v letech 1905–1939 a vznik fotografické sbírky, Staletá Praha XXXVIII, 2022, č. 1, s. 48–75

Čas XXVII, 3. 2. 1913, č. 33, s. 3

České slovo VII, 4. 2. 1913, č. 29, s. 3

Národní listy LIII, 16. 2. 1913, č. 46, s. 4

České slovo VII, 20. 2. 1913, č. 43, s. 9

Národní listy LIII, 23. 2. 1913, č. 53, s. 5

České slovo VII, 23. 2. 1913, č. 46, s. 10

Čas XXVII, 25. 2. 1913, č. 55, s. 5

Národní listy LIII, 2. 3. 1913, č. 60, s. 5

Národní listy LIII, 12. 3. 1913, č. 70, s. 4

Výstava miniatur, Venkov VIII, 4. 2. 1913, č. 29, s. 8

Bohemia LXXXIII, 13. 2. 1913, č. 43, s. 12

Výstava miniatur, Venkov VIII, 23. 2. 1913, č. 46, s. 10

František Xaver Jiřík, Životopisné příspěvky, Ročenka Kruhu pro pěstování dějin umění za rok 1916, s. 47–54

Retrospektiva a přítomnost, Máj XI, 1913, č. 28, s. 339–340