Výstava obrazu Živé pochodně Neronovy Henryka Siemiradzkého | Databáze uměleckých výstav v českých zemích 1820

komentář

Henryk Siemiradzki se narodil roku 1843 v Charkově. K výtvarnému umění se dostal již při studiu na gymnáziu, kde byl jeho učitelem D. I. Bezperchy, bývalý žák ruského romantického malíře Karla Brjullova. Ačkoliv se následně rozhodl pro studium přírodních věd na tamní univerzitě, umění se stále věnoval. Po dokončení univerzity již nastoupil na Carskou akademii umění v Petrohradě, kde studoval od roku 1864 až do roku 1870 a po jejím dokončení se vydal na studijní pobyty po Evropě. Svůj první studijní pobyt strávil v Mnichově, kde studoval u Karla von Pilotyho, poté se vydal do Francie a následně do Říma, kde se na delší dobu usadil a dokončil zde také své první monumentální dílo Římské orgie [Anonym 1902]. Tyto studijní pobyty ho silně ovlivnily především v jeho tvorbě monumentálních obrazů, kde se věnoval námětům antickým, biblickým a historickým, zejména ze slovanské a polské historie. Během svého profesního života vytvořil i několik větších projektů s dekorativními alegoriemi pro budovy muzeí, paláců a divadel, jako monumentální oponu pro divadlo Juliusze Słowackeho v Krakově nebo freskovou výzdobu pro katedrálu Spasitele v Moskvě. Bylo mu uděleno ocenění Řádu čestné legie a zlatá medaile za obraz představený na Světové výstavě v Paříži.

Obraz s názvem Živé pochodně Neronovy, který představuje námět vítězství křesťanské víry nad pohanstvím, Henryk Siemiradzki dokončil roku 1876 a poprvé jej vystavil ještě tentýž rok v Accademia di San Luca v Římě [Kl. 1879]. V následujících letech byl pak obraz vystaven v rámci putovní výstavy jednoho obrazu v několika zemích po celé Evropě – Vídeň, Mnichov, Lvov, Berlín, Petrohrad, Poznaň, Paříž, Londýn a Praha. Fenomén výstavy jednoho obrazu byl populárním prostředkem v prezentování zejména monumentálních historických obrazů přibližně od poloviny 19. století, kdy Krasoumná jednota tímto způsobem představila širšímu publiku obrazy Paula Delaroche (1851) a Louise Gallaita (1852). Výstavu obrazu Živé pochodně Neronovy uspořádala na jaře roku 1879 v Praze Umělecká beseda, která o zaslání obrazu Siemiradzkého požádala v únoru předchozího roku. Obraz byl vzhledem ke svým kolosálním rozměrům [385 x 705 cm] umístěn do kostelního sálu české polytechniky na Karlově náměstí místo původně zamýšlené Staroměstské radnice [Anonym 1902]. Je možné, že se jednalo o kostel sv. Petra a Pavla v areálu původního kláštera Na Zderaze, který byl asanován v roce 1904 a od konce sedmdesátých let 19. století patřil k pozemkům České polytechniky (ČVUT): vchod do areálu výstavy byl podle Světozoru naproti svatováclavské trestnici, což by dnes odpovídalo č. p. 329 v ulici Diettrichova, kde naproti stojí kostel sv. Václava. Široká veřejnost se tak mohla o monumentálnosti díla Henryka Siemiradzského přesvědčit na vlastní oči od 10. května do 10. června 1879.

Obraz představuje námět vítězství křesťanské víry nad pohanstvím. Zobrazen je výjev z římských dějin, kdy byli první křesťané upalováni za přítomnosti císaře Nera. Ačkoliv bylo Siemiradzkému v jedné z recenzí vytýkáno, že ústřední motiv obrazu Živé pochodně Neronovy – tedy zmíněné pochodně – jsou na obrazu jen málo zřetelné, dokázal na tomto díle předvést především svou „znamenitou uměleckou inteligenci“ v technickém provedení i samotné kompozici [O.H. 1879]. Velmi rozsáhlý rozbor samotného námětu a estetických kvalit obrazu pak přinesl Miroslav Tyrš v jednom ze svých článků v periodiku Osvěta, kde Henryka Siemiradzkého označil za „nově vzešlou hvězdu slovanského obzoru“. Podle Tyrše byl umělec talentovaný zejména ve využití barev a jejich pravdivém zobrazení, čímž také společně s citem pro detailní a věrohodné zachycení drapérií vyrovnal své nedostatky v pojetí perspektivy. Právě tento důraz na kolorit je přední výsadou proudu historického realismu, který můžeme sledovat i v historické malbě představitelů belgické školy [Tyrš 1879].

Výstava přilákala velké množství diváků. Již ke konci května bylo zaznamenáno 3000 návštěvníků a o necelé dva týdny později se jejich počet ještě zdvojnásobil. Také proto byl obraz vybrán jako motiv prémie České včely, který pro varšavskou tiskárnu Levental vyryl J. Holeviňský [Anonym 1879a].

Obraz byl obdivován nejen kvůli mistrovskému technickému i barevnému provedení, ale i kvůli autorově rozhodnutí zhotovit historický žánr v nezvykle kolosálních rozměrech. Historická malba byla na výstavách oblíbeným žánrem, který lákal diváky jak svými monumentálními rozměry, tak i atraktivními náměty ze světových, a především pak národních dějin v době, kdy byla ve společnosti vnímána i jistá krize národní a kulturní identity. V témže roce vystavoval na výroční výstavě Krasoumné jednoty na Žofíně například Jan Knöchl historickou malbu Na břehu mořském nebo Václav Brožík svůj obraz Poselství Ladislava Pohrobka, krále českého i uherského, ku dvoru Karla VII. Krále francouzského 1457 [Anonym 1879b]. V roce 1879 plánovala Umělecká beseda původně představit současně tři velká jména umělců historického žánru, která byla v Evropě velmi populární. Prvním z nich měl být právě Václav Brožík s výše zmíněným obrazem Poselství, který však nakonec vystavil na výroční výstavě Krasoumné jednoty. Dalším měl být Siemiradzkého polský kolega Jan Matejko s obrazem Bitva u Grünewaldu, z jehož vystavení ale také sešlo, a tak byla uspořádána pouze výstava jednoho obrazu Siemiradzkého. Přestože původní ambice Umělecké besedy nebyly naplněny, jednalo se i tak o jednu z nejnavštěvovanějších výstav s celkovým počtem 6658 osob a Umělecká beseda tím navázala na tradici výstav jednoho obrazu, které byly od druhé poloviny 19. století velmi populární především v tomto žánru. Za Živé pochodně Neronovy obdržel umělec již v roce 1878 Řád čestné legie a je tak právem považováno za jeho největší životní dílo. Henryk Siemiradzki tento obraz po skončení výstavy věnoval do majetku nově vzniklého muzea v Krakově [Anonym 1879c].

Kamila Červinková