Výstava podobizen pana presidenta T. G. Masaryka | Databáze uměleckých výstav v českých zemích 1820

komentář

Reprezentativní výstava Masarykových podobizen, doplněná o výběr z darů a předmětů „ze sbírek pana presidenta“, byla otevřena – bez prezidentovy účasti – 25. května 1934, den po volbě ve Vladislavském sále. Zahájila poslední a již krátké období Masarykova působení v úřadu, poznamenané do značné míry jeho zhoršujícím se zdravotním stavem. Katalog výstavy označuje jako impulz k jejímu uspořádání přesvědčení, „že by spolek se měl nějak včleniti v oslavy čtvrté volby pana presidenta republiky T. G. Masaryka“. [Výstava podobizen 1934, s. 9]. Na víceméně oficiální ráz celé akce ukazuje účast ministerského rady prezidentské kanceláře Jindřicha Říhy v pracovní komisi a také skutečnost, že nad výstavou převzal protektorát předseda vlády Jan Malypetr a Rada hlavního města Prahy.

Deklarovaná snaha S.V.U. Myslbek „získati a umístiti na výstavě téměř všechny portréty pana presidenta“, ale i její realizace v době praktického završení Masarykovy politické dráhy, mohly poskytnout obecnější představu o Masarykových podobiznách a jejich funkcích v prvorepublikovém Československu a být jistou bilancí uplatňování kanonizované podoby prezidenta jako jednoho ze základních vizuálních symbolů státu. Josef Čapek se v recenzi pro Lidové noviny zmiňuje o „pietním a oslavném rázu“ výstavy a zdůrazňuje, že se „nesmíme tedy dívati na tuto výstavu jako na podnik čistě umělecký.“ [Čapek 1934, s. 9]

Čapkovo přesvědčení, že „při všem zůstává však postava presidentova i nadále úlohou, která nebyla ještě s plnou mohutností vyřešena a která si vyžádá ještě mnoho další práce,“ vychází z podoby vystavených podobizen, které jsou buď „až i diletantské“ vedle „výtvorů toho nejoficiálnějšího i zcela salonního podobiznářství“. Podle Čapka právě i „ukázky naší nejvyšší akademistní úrovně“ trpí tím, že se „k jejich vnější okázalosti nedostává těch hodnot hlubších […], které by byly zobrazené osobnosti náležitě odpovídaly.“ O Hynaisově podobizně, která vznikala v letech 1919–1923 v průběhu čtyřiadevadesáti sezení a kvůli které se dlouho nedostávala řada na jiné portrétisty, píše Čapek, že „má svou dokumentární cenu“ a že se jedná o obraz „věrný, nezkreslený, poněkud suchý, až titěrný v udělání“. Kladně hodnotí sochařské podobizny Jana Štursy, Josefa Mařatky a Bohumila Kafky, jejichž kvality jsou spojeny s „neúplnou věrností“.

V době před uvedením prezidenta do funkce prakticky žádné oficiální podobizny nevznikaly (z předválečných portrétů zmiňuje katalog alespoň obraz od Hanuše Schwaigera již z osmdesátých let 19. století) a příznačně v letech před „převratem“ formovala Masarykův obraz u širší veřejnosti především politická karikatura periodik, jako byly Šípy či Humoristické listy, které vedly proti budoucímu prezidentovi štvavé kampaně zejména na přelomu století v souvislosti s aférou Leopolda Hilsnera. Po nabytí nezávislosti tak bylo nezbytné kodifikovat jinou, oficiální podobu a Masarykovy podobizny začaly plnit novou funkci, která oscilovala mezi tradicí všudypřítomných portrétů Františka Josefa I. a snahou o prezentací Masaryka jako moderního a demokratického politika. Výsledkem tohoto pnutí však nebyla pluralita způsobů zobrazení: „hledání podoby Masarykova oficiálního portrétu [se] od počátku ubíralo jinými cestami, než jaké předepisovalo deklarované republikánství a demokratismus.“ [Vlnas 2018, s. 988]

Vít Vlnas cituje z neoficiální statistiky sochaře Otakara Španiela, který uvádí, že Masaryk celkově seděl šedesáti čtyřem portrétistům. Na výstavě v sálech S.V.U. Myslbek se prezentovaly práce šestatřiceti sochařů, malířů, kreslířů a grafiků a čtyř autorů fotografických podobizen a katalog výslovně uvádí, že pořadatelé „vycházeli z toho stanoviska, že budeme vystavovati portréty jen těch výtvarníků, kterým pan president k portrétování seděl.“

Mezi zastoupenými autory nechyběli nejznámější z těch, kteří prezidenta portrétovali, jako byli Max Švabinský, Viktor Stretti, Hugo Boettinger, Otto Peters či Vratislav Nechleba, jehož plátno podle recenzenta Venkova výstavě dominovalo. Právě Boettinger v roce 1930 vzpomínal, jak bylo ve dvacátých letech téměř nemožné Masaryka pro účely portrétování dostihnout. Na jistou nedobytnost Masaryka pro zájemce o jeho portrétování ukazuje i případ podobizny navrhované Ukrajinským společenským komitétem, který v roce 1923 marně usiloval o možnost, aby Masaryk seděl pro sochaře Alexandra Archipenka.

Jiný portrét vybočující z čistě reprezentativní funkce, podobizna od Oskara Kokoschky, pobývajícího od podzimu 1934 v Československu, vznikla až po konání výstavy v sálech S.V.U. Myslbek. Výstava se tak podle dostupných zdrojů stala koncentrovanou zprávou o poměrně rigidním způsobu zobrazování prvního československého prezidenta, na němž měla zjevný a klíčový podíl strategie prezidentské kanceláře, lpící na reprezentativním charakteru vznikajících podobizen. Portréty prezidenta měly tak za úkol zprostředkovat dojem, jaký ve své reflexi výstavy popisuje malíř a grafik Karel Tondl, tedy zobrazit Masarykovu „tvář, v jejíž rysech je plasticky zapsáno tolik význačných vlastností a mravní ušlechtilosti, jejíž pevné tahy přímo vyzařují vzácnou přímost povahy, hluboké lidství, nezlomnou energii i vitální houževnatost, jejíž formové bohatství je už samo sebou skvělým fysickým přepisem vnitřních hodnot velikého ducha, jejíž vnější podoba stala se našemu dnešku přímo klasickou jako představa, symbol velikého člověka vůbec.“ [Tondl 1934, s. 560]

Databáze uměleckých výstav v českých zemích 1820 – 1950

1934 Výstava podobizen pana presidenta T. G. Masaryka

Citovaná literatura

Další literatura

1934
Výstava podobizen pana presidenta T. G. Masaryka