Databáze uměleckých výstav v českých zemích 1820 – 1950

Výstava proletářského bydlení, která měla proběhnout v druhé polovině září 1931 v paláci Kotva v Praze a v lednu a únoru 1932 ve Vaňkově galerii v Brně, se z běžných výstav pořádaných moderními architekty ve dvou ohledech vymyká. Zaprvé se zařadila k minimu meziválečných expozic postižených policejním zákazem. V Praze byla otevřená pouhé dva nebo tři dny, v Brně se návštěvníci do výstavní síně vůbec nedostali. Zadruhé šlo o výstavu, jejíž autoři nekladli důraz na estetickou funkci exponátů. Místo toho se snažili shromáždit statisticko-obrazovou dokumentaci, která kritizovala kapitalistický systém a odhalovala neschopnost politických stran zastoupených v pražské a brněnské městské radě zmírnit bytovou nouzi proletářských vrstev obyvatelstva. Historický kontext tohoto výstavního počinu tvořila Velká hospodářská krize, která od roku 1929 zasahovala československou ekonomiku a znemožňovala tak lidem s nízkými příjmy a nezaměstnaným důstojně bydlet, ale i úsilí umírněných levicových stran na pražském a brněnském magistrátu, rozvinout program sociální bytové výstavby, který pak během třicátých let opravdu dospíval ke znatelným výsledkům. Architekti, kteří pod tlakem krize začali sympatizovat s radikální komunistickou levicí, pokládali tyto snahy sociálně demokratických a národně socialistických „sociálfašistů“ za nedostatečné a právě to chtěli svou expozicí dokázat. Pražská premiéra Výstavy proletářského bydlení tak de facto sloužila jako agitace komunistické strany před zářijovými volbami do pražského zastupitelstva, což umocňoval fakt, že paralelně s ní a ve stejném patře paláce Kotva probíhala výstava o bytové výstavbě v Sovětském svazu. V obecních volbách na konci září 1931 však komunisté zkrachovali a zvítězila naopak umírněná levice.

Výstava měla kolektivního autora, architektonickou sekci Levé fronty (ASLEF), založenou v Praze a v Brně na přelomu let 1929–1930. Jejím ohlašovatelem a patrně hlavním organizátorem byl Jan Gillar [Dvořáková 2000]. Podle výkladu Nusima Nesise (pseudonym Ellen) v časopisu Tvorba 17. září 1931 ji pořadatelé rozčlenili do čtrnácti sekcí: 1. Počet nebydlících a špatně bydlících v ČSR a speciálně v Praze; 2. Vznik a příčina bytové nouze v kapitalismu; 3. Činže a mzda; 4. Analýza zákona na ochranu nájemníků; 5. Zákon na podporu stavebního ruchu; 6. Podpora staveb domů s malými byty; 7. Kdo profitoval ze stavebního ruchu; 8. Hygienické poměry; 9. Vzdálenost mezi místem práce a obydlím; 10. Srovnání proletářského a buržoazního příbytku; 11. Kritika pokusu o reformu lidového bytu; 12. Tovární obytné kolonie; 13. Kritika družstevních, obecních a všeobecně prospěšných stavebních podnikání; 14. Socialistická demagogie pražského magistrátu a sociálfašistických stran. Vedle fotografií, které zřejmě zobrazovaly chatrče a nouzové domky chudých a nezaměstnaných lidí, a snad i několika architektonických výkresů se staly hlavními exponáty výstavy statistické diagramy a grafy, které zároveň nepochybně měly dokazovat věcný a objektivní přístup autorů výstavy k nasbíraným faktům v duchu vědeckého pojetí funkcionalismu, jaké tehdy prosazovali Karel Teige nebo druhý ředitel Bauhausu Hannes Meyer. Architekti z ASLEF tyto diagramy sami kreslili a vybarvovali a vlepovali do nich fotografie na způsob koláží a fotomontáží. Charakter jejich výtvorů, publikovaných poté ve větším počtu v časopisech Tvorba a Stavitel, byl poznamenaný funkcionalistickou typografií, obrázkovou statistikou vídeňského grafika Gerda Arntze a filozofa Otto Neuratha i staršími expozicemi na Výstavě soudobé kultury v Brně 1928 koncipovanými přírodovědcem a etnografem Vladimírem Úlehlou a architektem Jiřím Krohou. Se svými žáky z brněnské techniky Kroha podobnou metodou, ale na vyšší umělecké úrovni ztvárnil v letech 1930–1933 svůj cyklus Sociologický fragment bydlení.  

Ohlas pražské výstavy limitovalo její krátké trvání a vyhraněný politický obsah. Pravicové, středové a umírněně levicové deníky, například Národní listy, Národní osvobození nebo Právo lidu, expozici ignorovaly. Velký zájem o ni naopak projevilo komunistické Rudé právo, které ji dokonce propagovalo i po jejím uzavření, a radikálně levicové časopisy Tvorba a Levá fronta. „Lidé, kteří jsou zvyklí choditi do přepychově vypravených sálů státem subvencovaných výstav [...], žasnou nad tvrdým a jasným obrazem, který rýsuje tato nevšední výstava. S narychlo upravených zástěn dívají se názorně křičící diagramy, které svědčí o úžasné bídě pracujícího lidu v Československu“, napsalo Rudé právo 16. září 1931 a o den později pokračovalo: „Sotva vstoupíte, upoutá vaši pozornost řada barevných tabulí, z nichž k vám mluví obrázky, typografie, živé a poutavé diagramy a číslice sebrané z celé obrovské řady statistických šetření o bytových poměrech proletářů.“

Z odborných architektonických revuí o výstavě nejobsáhleji referoval Stavitel, což lze vysvětlit faktem, že v jeho redakčním kruhu převažovali členové ASLEF. Revue Stavba, taktéž levicová a donedávna redigovaná Karlem Teigem, vyjádřila lítost, že o výstavě nemůže přinést podrobný referát, protože „krátká doba dvou dnů jejího otevření nedovolila bližší studium“. Poměrně vstřícnou recenzi přinesl i spíše apolitický časopis Architekt SIA, který sice expozici vytkl, že má jednostranně marxistickou koncepci, ocenil však průkaznost vystavených statistických materiálů a jejich místy vtipné podání. Časopis Styl o ní pomlčel. Výstavu proletářského bydlení si též chtěl prohlédnout Hannes Meyer, který počátkem října přicestoval z Moskvy do Prahy, aby na pozvání ASLEF pronesl v Městské knihovně přednášku o sovětské architektuře. Nestihl ji však navštívit před zásahem policie. „Je to vzorné dílo uvědomování mas“, prohlásil o ní v říjnovém čísle měsíčníku Levá fronta [Hannes Meyer 1931]: „Tím více je cizí odborník udiven úředním zákazem výstavky.“   

Rostislav Švácha

Citovaná literatura

Dvořáková 2000: Dita Dvořáková, „Vědecké“ období v díle Jana Gillara, in: Rostislav Švácha – Soňa Ryndová – Pavla Pokorná (eds), Forma sleduje vědu: Teige, Gillar a evropský vědecký funkcionalismus 1922–1948, Praha 2000, s. 127–191, zde s. 145–148 

Hannes Meyer 1931: Hannes Meyer o policejně zakázané výstavě proletářského bydlení, Levá fronta II, 1931–1932, č. 2, s. 55

Další literatura

Anonym, Levá fronta v Brně, Index IV, 1932, č. 1, s. 3

Anonym, Výstava proletářského bydlení v Brně zakázána! Tvorba VII, 1932, č. 4, 28. 1. 1932, s. 62

Anonym, Navštivte dvě výstavy, Levá fronta II, 1931–1932, č. 1, s. 18

Anonym, Protest architektů proti zákazu Výstavy proletářského bydlení, Levá fronta II, 1931–1932, č. 3, s. 87

Anonym, Metody brněnské policie vůči l. f. jsou jednotvárné, Levá fronta II, 1931–1932, č. 5, s. 156

ellen [Nusim Nesis], Pražská obec „řeší“ bytovou otázku: K chystané výstavě proletářského bydlení, Tvorba VI, 1931, č. 36, 10. 9., s. 568–569 

Děldop, Sovětský svaz v obrazech, Rudé právo XII, 1931, č. 196, 23. 9., s. 4

Jan Gillar, Obytný nájemný dům, Stavitel XVI, 1937–1938, s. 5. 

Karel Honzík, Ze života avantgardy, Praha 1963, s. 197–198

Josef Kittrich – Karel Hannauer, Bytová krize: K debatám Klubu architektů o bytové otázce, Stavba X, 1931–1932, s. 53–55

Red. děldopů, Všichni na výstavu socialistického budování, Rudé právo XII, 1931, č. 192, 18. 9., s. 5

Klaus Spechtenhauser, Sociologický funkcionalismus: K Sociologickému fragmentu bydlení Jiřího Krohy, in: Marcela Macharáčková (ed.), Jiří Kroha 1893–1974 v proměnách umění 20. století, Brno 2007, s. 226–271