Databáze uměleckých výstav v českých zemích 1820 – 1950

Výstava uměleckého díla zároveň s představením modelu „výstavní“ síně, v níž má být v budoucnu umístěno, je v evropské historii vystavování ojedinělá. V Čechách se takový podnik uskutečnil na přelomu července a srpna 1847 v Praze z iniciativy mecenáše a podnikatele Antona Veitha (1793–1853) jako součást budování národního pantheonu. 

Muž, jenž se obklopoval elitou tehdejší česko-německé společnosti, k níž patřili František Palacký, František Matouš Klácel, Bernard Bolzano, Jan Erazim Wocel, soustředil kolem sebe renomované, začínající i dnes zapomenuté umělce (Antonín Machek, Ludwig Schwanthaler, Josef Navrátil, Václav Levý, Hoffmann). Od roku 1839–1848 promýšlel Veith koncept krajinářského parku s kryptickým politickým programem, symbolizovaným pracovnou filozofa, horou Blaník z česko-německé mytologie a gigantickými skalními plastikami šklebících se hlav. Procházku parkem měla zakončit/zahájit návštěva síně slávy, neměcky Ruhmeshalle, Walhalla, stojící na kopci nad údolím. Veithovi současníci ji česky pojmenovali jako Slavín. Označení odkazovalo jak ke slovu sláva, tak ke Slovanům. Interiér síně slávy mělo zdobit 12 (jinde 17 nebo 21) soch „učenců, pohanů a státníků podle modelů známého L. Schwanthalera“ [R-t, 1843]. Filozofická interpretace romantického parku, finanční náročnost záměru i rodící se idea politického národa Čechů a Moravanů vystavila Veitha ze strany příznivců i odpůrců síně slávy velkému tlaku už před revolučním rokem 1848. Po revoluci zůstal Veithův Slavín architektonickým torzem. Idea sochařské výzdoby Slavína byla v letech 1867–1868 aktualizována pro český pantheon v budově Národního muzea v Praze, neboť v roce rakousko-uherského vyrovnání 1867 začala rezonovat myšlenka, že by se sochy „staly majetkem národním, aby tudíž stály na místě všeobecně přístupném, kde by působily i momentem národním, i co díla umělecká“ [Anonym 1867]. V cyklu článků o Veithově Slavíně, které vycházely v politicky napjaté atmosféře rakousko-uherského vyrovnání, nebyla první zhotovená socha síně slávy, český a římský král Přemysl Otakar I., jako jediná z provedených soch ani zmíněna. Slavnostní otevření muzea – v němž bylo všech osm hotových soch umístěno jinde než v pantheonu – proběhlo 18. 5. 1891.

Anton Veith představil veřejnosti sochu českého a římského krále Přemysla Otakara I. (německy Otokar II.) ve svém pražském bytě, poblíž univerzitního pražského Karolina, kde se konaly výstavy pro veřejnost. Jeho rozhodnutí, zahájit odlévání v mnichovské slévárně Ferdinanda von Millera postavou středověkého panovníka, vedla zřejmě snaha připomenout historicky doložené období politického a hospodářského rozkvětu země ve vrcholném středověku. Kromě Přemysla Otakara I. (1847) prošly za Veithova života výstavou už jen sochy Libuše (1848) a Jiřího z Poděbrad (1850). Kovolijec Ferdinand Miller je na vlastní náklady zaslal na světovou výstavu v Londýně v roce 1851, jako technologickou ukázku „odlitek bronzu s úpravou cizelováním, která představuje exemplář s efekty řemeslníkova uměni cizelování s matným povrchem“ [Official ... catalogue, 1851]. Organizátoři umístili sochy do části německé celní unie, oddílu Bavorsko. Kritiku Karla Purkyně sklidila figura Arnošta z Pardubic (1863). Její výtvarná forma, i stísněný prostor tehdejšího Národního muzea v Nostickém paláci Na Příkopě, působily na teoretika a malíře Karla Pukyněho patnáct let po vzniku prvních náčrtů neživotně: „Postava biskupova jest slušná, ale obličej se nám nelíbí, jest příliš tvrdý, tuhý, má příliš mnoho kovu. Draperie neleží přirozeně, široký plášť je jako přišpendlený. Kdyby však socha stála v lepším světle, ... byl by dojem také jiný ...“ [Purkyně, 1863] Další dochované sochy Schwanthalerova cyklu, tj. Eliška Přemyslovna (1847), Přemysl Oráč (1851), Bohuslav Hasištejnský (1867) a Sv. Václav (1867) byly zřejmě poprvé vystaveny až po otevření Národního muzea a jejich ohlas byl mizivý. 

Naopak výstava první ze soch pro Veithovu liběchovskou Síň slávy vzbudila ve své době pozornost recenzentů pražských, německy vydávaných periodik. Neznámý autor textu pražské Bohemie vyzdvihoval ve vyznění sochy tichou velikost, v jasné narážce na Winckelmannova kritéria hodnocení antiky „edle Einfalt – stille Grösse“ [Winckelmann 1986], a oceňoval sochařsky zdařilé spojení vladařských a vojenských schopností. Na první odkazuje latinský nápis na svitku v levé ruce „V síle měst spočívá trvalost a klid království“, zatímco vojenskou sílu zdůrazňuje sevření meče pravicí. Důležitou dobovou narážkou bylo u sochy také runové písmo na kmeni za figurou panovníka, připomínající christianizační misi Otakara na území Pruska. Podle autora byla socha ztělesněním „skutečné královské důstojnosti“ [Anonym 1847]. Pro kulturní přílohu Prag, vycházející v časopisu Ost und West, napsal zřejmě recenzi sám vydavatel, Rudolf Glaser. Kromě důrazu na zakládaní měst a runové písmo, kterým je na kmeni zapsáno jméno pohanského hromovládce Peruna, připomněl autor, že umělecká forma Schwanthalerových soch vychází z plastik „za hlavním oltářem v katedrále sv. Víta“, tedy parléřovských náhrobků. Z toho vyvozoval „opravdu slovanský typ“ tváře českého a římského krále [RG. 1847]. Překvapivě žádný z kritiků nepřipomněl vystavení dvanácti Schwanthalerových modelů bavorských Wittelsbachů pro mnichovský Trůnní sál na pražské výstavě Krasoumné jednoty v roce 1841, ani cyklus dvanácti českých panovníků od Josefa Maxe na pravidelné jarní výstavě téhož spolku v roce 1843. Autorem vystaveného sochařského modelu Síně slávy v „maurském stylu“ byl německý grafik Wilhelm Gail, který zaujal Veitha v roce 1839, kdy se v Praze představil na výstavě Krasoumné jednoty skicami ze Španělska, populárními také díky prémii mnichovského Kunstvereinu z roku 1837. Síň slávy představoval podle dochovaného sádrového modelu a půdorysného náčrtku čtyřdílný komplex se vstupní polygonální věží s vyhlídkovým ochozem a třemi, za sebou řazenými sály. Podle náčrtu byla socha Přemysla Otakara I. zároveň s Vojtěchem, Eliškou Přemyslovnou, Karlem IV., Arnoštem z Poděbrad, Jiřím z Poděbrad (vlevo), Metodějem, Jaroslavem, Kosmasem, Husem, Žižkou a Komenským (vpravo) určena do hlavní síně polygonálního půdorysu s velkým vyhlídkovým oknem. Roman Prahl datuje vznikl náčrtku do podzimu roku 1845. 

Výstava patří k nejvýznamnějším výstavním počinům soukromých podporovatelů umění v době oživení kulturního života českých zemích ve čtyřicátých letech 19. století pod vlivem mnichovské metropole.

Taťána Petrasová

Citovaná literatura

Anonym 1847: Anonym, Schwanthaler’s Otakar II., Bohemie. Unterhaltungsblatt XX, 1847, Nr. 102, 27. 6., [s. 4]

Anonym 1867: Anonym, Sochy Veithova českého „Slavína“, Květy II, 1867, 2. pololetí, č. 20, 14. 11., s. 165 (obr.), 166–167 (text)

Official ... catalogue, 1851: Official descriptive and illustrated catalogue: Great Exhibition of the Works of Industry of all Nations, vol. 3, London 1851, s. 1102, Pl. 140

Karel Purkyně, Socha arcibiskupa Arnošta z Pardubic, Národní listy. Kritická příloha, listopad 1863, č. 1, s. 19

RG 1847 [Rudolf Glaser], Schwanthaler’s Otakar II., Ost und West. Blätter für Kunst, Literatur und geselliges Leben XI, 1847, Nr. 78, 1. 7., s. 312.

R-t 1843: R-t [Johann Erazim Wocel?], Liboch, Ost und West, příloha Prag VII, 1843, Nr. 117, 24. 7., s. 466–467; Nr. 118, 26. 7., s. 470

Winckelmann 1986: Johann Joachim Winckelmann, Myšlenky o napodobování řeckých děl v sochařství a malířství, in: Idem, Dějiny umění starověku: Stati. Překlad a úvodní studie Jiří Stromšík, Praha 1986, s. 273

Další literatura

Anonym [Johann Erazim Wocel ?], Die Slaven und Ihre Bestrebungen in Böhmen und Mähren, Allgemeine Zeitung (Augsburg) 1847, 5. 9, s. 1981

Anonym, Jednou z ozdob skvělého Pantheonu [...], Světozor VIII, 1907–1908, č. 31, s. 730 (vyobrazení), 731 (text)

Marek Nekula, Smrt a zmrtvýchvstání národa: Sen o Slavíně v české literatuře a kultuře, Praha 2017, s. 212–231

Taťána Petrasová – Helena Lorenzová, Sochařství romantického historismu, in: Eedem (edd.), Dějiny českého výtvarného umění, 1780–1890, sv. 1, Praha 2001, s. 303, pozn. 19

Taťána Petrasová, Mnichov – Praha: Výtvarné umění mezi tradicí a modernou / München – Prag: Kunst zwischen Tradition und Moderne, Praha 2012, s. 219–254

Taťána Petrasová, Mystifikace, nebo vážná hra: Liběchovský Slavín, in: Martin Hrdina – Kateřina Piorecká (ed.), Historická fikce a mystifikace v české kultuře 19. století, Praha 2014, 157–165.

Růžena Pokorná-Purkyňová, Život tří generací: Vzpomínky na velké Purkyně, Praha 1944, s. 331

Roman Prahl, Český Slavín i Alhambra, in: Jan Royt (ed.), Album amicorum. Sborník k poctě prof. Mojmíra Horyny, Praha 2005, s. 105–114

Karel Sklenář, Obraz vlasti: Příběh Národního muzea, Praha 2001, s. 201

Sz [Szalatnay], Antonín Veith a jeho český Slavín, Světozor VIII, 1907–1908, č. 33, s. 782–784