Databáze uměleckých výstav v českých zemích 1820 – 1950

V pořadí čtrnáctá výstava SVU Mánes představila souborně dosavadní dílo malíře Antonína Slavíčka, vedle nějž se zde prezentovali také čtyři sochaři: Bohumil Kafka, Josef Mařatka, Stanislav Sucharda a Ladislav Šaloun. Již z této kombinace jmen vysvítá, že výstava pravděpodobně budila značná očekávání, protože všechna zmíněná jména již byla v uměleckém světě zavedená.

Událost byla v podstatě první Slavíčkovou samostatnou výstavou. Jeho obrazy byly doplněny o sochy jiných autorů, ale Slavíčkovo dílo tvořilo 66 z celkových 94 děl. Také v dobovém tisku byla výstava označována za „Slavíčkovu“, což jeho autonomnost v rámci výstavy podtrhuje. Slavíček se již roku 1891 představil na Jubilejní výstavě v Praze a od té doby aktivně vystavoval – především v rámci SVU Mánes, ale i při jiných příležitostech.

Důležitost a význam této výstavy vychází najevo také ve srovnání s dalšími výstavami té doby, ať již členskými v rámci Mánesa, či jinými. V dobovém tisku bylo vyzdvihováno především to, že se výstava soustředí na jednu hlavní osobnost. Jejím protikladem byla ve stejném roce XII. jarní výstava SVU Mánes či LXV. výstava Krasoumné jednoty v Rudolfinu, které kritika komentovala, že svou obsáhlostí návštěvníka spíše unavují a samotným umělcům nedávají dostatečný prostor k prosazení. To byl i případ Ladislava Šalouna, který byl za svou expozici na XII. jarní výstavě Mánesa poměrně kritizován, avšak na Slavíčkově výstavě bylo jeho dílo představeno v jiném světle.

Instalace expozice byla v dobových recenzích komentovaná kladně. Pavilon spolku Mánes pod Kinského zahradou, kde se výstava konala, byl přeměněn v intimní prostor [Jiřík 1905, s. 206] s tmavě vymalovanými zdmi obohacenými o střízlivou dekoraci a – jak bylo pro SVU Mánes a jeho výstavy typické – o květinovou výzdobu. V souladu s novými výstavními postupy Mánesa byly obrazy instalovány vždy v jedné linii, pravděpodobně v úrovni očí diváka, a byl jim vyhrazen poměrně velký prostor.

Sochařská díla se nacházela v rozích místností, nebo uprostřed, a tak bylo umožněno obejít je ze všech stran. Většina z nich byla umístěna volně na soklech, menší část ve vitrínách. Z archivu SVU Mánes pochází záznam, že Josef Mařatka přímo požadoval umístění svých studií tak, aby na ně bylo dobře vidět ze všech stran, a žádal také čtyři vitríny. To dokládá, že umělec byl současně spolutvůrcem expozice, což je velmi cenná informace mimo jiné i proto, že nevíme, kdo byl autorem celkového architektonického řešení. Je možné, že umělci sami v tom hráli větší roli, než je dosud známo.

Celou výstavu otvíral Slavíčkův olej Podzim z roku 1903, označovaný za jeho první samostatné dílo po ukončení akademického školení u Julia Mařáka [M. 1905, s. 106–107]. Olejové malby tvořily převážnou část Slavíčkovy expozice a doplňovaly je temperové malby a pastely. Podle katalogu, který patrně odpovídá řazení děl na výstavě, nebyla díla uspořádána chronologicky, ale byla velice pečlivě vybrána do jednotlivých celků podle Slavíčkova uměleckého vývoje. Na výstavě se tak objevila díla ze tří etap dosavadní Slavíčkovy tvorby pocházející z let 1896–1904, nazvaných „melancholie kraje, březového lesíka a podzimu“, „v slunci výskající červené střechy“, a nakonec období, kdy jeho tvorba přechází v „umírněnější, vyrovnanější a mnohozvučnější harmonii“ [T. 1904–1905, s. 223–224].

Zajímavou konfrontaci nabízely Slavíčkovy krajiny a melancholické obrazy ve spojení se sochařskými díly, která ke krajinám doplňovala figurální složku. Jednalo se převážně o drobné studie – jako v případě Mařatky, jehož figurální studie reflektovaly znalosti získané v letech 1901–1904 v ateliéru Augusta Rodina [Masaryková 1958, s. 24], a dále různá sádrová, hliněná či bronzová díla dalších tří sochařů. Z nejznámějších děl zde byla představena sádrová podoba Šalounova Rýbrcoula, jehož kamenná verze je dnes ve Smetanových sadech v Hořicích, nebo také sádrová studie k bronzové Podobizně dra. V. P. od Bohumila Kafky. Doboví recenzenti zdůrazňovali, že sochařská díla nebyla pouhým doplňkem ke Slavíčkovým obrazům, ale sama dosahovala vysoké výtvarné úrovně a zasloužila by samostatnou výstavu [R. O. 1904–1905, s. 256–258].

Výstava byla poměrně hojně navštěvována. Z archivu máme záznamy o návštěvách školních výprav; např. učitelská jednota Komenský psala, že plánuje na Slavíčkovu výstavu výpravu 20–30 osob a žádala o jednoho z pořadatelů, který by jim „odhalil plně krásy vzácného umění Slavíčkova.“ V druhém dopise pak výslovně prosila, zdali by je sám Slavíček provedl. Stejně tak plánoval hromadnou návštěvu Spolek slovinských techniků a také další školní výprava měla v plánu výstavu navštívit s přibližně 20 žáky.

Recenzenti výstavu považovali za velice kvalitní, dokonce za jednu z nejkrásnějších, které SVU Mánes doposud uspořádal [Mádl 1904, s. 13]. Je také zmiňováno, že málokterá z domácích výstav Mánesa se těšila takové upřímné pozornosti a byla přijata s takovým spontánním obdivem jako tato Slavíčkova [R. O. 1904–1905 s. 256–258].

Podobně kladné ohlasy budilo i grafické zpracování katalogu výstavy, jehož autorem byl Hugo Böttinger. Vyzdvihováno bylo především to, že nepoužil tmavé reprodukce obrazů, ale sám graficky ztvárnil některá Slavíčkova díla [R. O. 1904–1905 s. 256–258].

Výstava byla prodejní. Nejdražšími díly byly oleje Antonína Slavíčka: obraz U nás v Kameničkách byl s cenou 5000 Kč vůbec nejdražším vystaveným dílem; následovaly oleje Z pohorských motivů (1903, 3200 Kč) a Silnice (1903, 2000 Kč). Ceny Slavíčkova díla se pohybovaly v rozmezí stovek až tisíců korun a sochařská díla v rozmezí stovek. Prodaných děl bylo nakonec celkem 5 (č. 15 Dopoledne, č. 37 Mlha, č. 42 Kouty, č. 43 Mračna a č. 49 Skizza Kameničky). Ve všech případech se jednalo o nové oleje, namalované roku 1904. Většinu děl zakoupily soukromé osoby, například Jaroslav Goll zakoupil dílo Dopoledne; Mračna si pořídila Moderní galerie.

Díky archivu SVU Mánes máme také zprávy o tom, odkud byly obrazy na výstavu získávány. Je zachováno několik dopisů soukromých majitelů, svolujících k zapůjčení svých obrazů od Antonína Slavíčka pro účely výstavy. Některé další obrazy pak poskytl sám umělec a stejně tak tomu bylo s díly sochařskými. Například Ladislav Šaloun žádal, aby Spolek někoho vyslal s nosítky, aby si u něj v ateliéru vyzvedli některé plastiky určené pro výstavu.

Výstava byla od počátku roku 1904 již druhou, věnovanou jednomu umělci. Na počátku roku Mánes takto uspořádal výstavu Joži Uprky, která byla přijata obdobně kladně. Slavíčkova výstava stála na počátku jeho výrazné popularity. Následovala jeho posmrtná výstava v roce 1910. O významu Slavíčkovy osobnosti pak svědčily další monografické výstavy, pořádané v následujících dekádách, z nichž každá se mohla těšit minimálně jednou výstavou tohoto umělce.

Karolína Lapešová

Citovaná literatura

Jiřík 1905: František Xaver Jiřík, XIV. výstava „Mánesa“, Zvon: týdenník belletristický a literární V, 1905, č. 13, s. 206

M. 1905: M., Ant. Slavíček, Zlatá Praha XXII., 1905, č. 9, 16. 12., s. 106–107

Masaryková 1958: Anna Masaryková, Josef Mařatka. Praha 1958

Mádl 1904: Karel Boromejský Mádl, Výstava A. Slavíčka, Národní listy XLIV, 1904, č. 342, 11. 12., s. 13

R. O. 1904–1905: R. O., XIV. výstava „Mánesa“, Přehled: týdenník věnovaný veřejným otázkám III, 1904–1905, č. 14, 31. 12., s. 256–258

T. 1904–1905: T., XIV. výstava „Mánesova“, Naše doba: revue pro vědu, umění a život sociální XII, 1904–1905, s. 220–225

Další literatura

Jan Marius Tomeš, Antonín Slavíček, Praha 1966, s. 155–257

Roman Prahl, Antonín Slavíček 1870–1910, Praha 2004, s. 17–137

Archivní zdroje

Archiv hlavního města Prahy, Fond Spolek výtvarných umělců Mánes, Výstavní činnost, A. Slavíček. St. Sucharda, Lad. Šaloun, B. Kafka, J. Mařatka (20. 11. 1904 – 8. 1. 1905), odkaz: http://katalog.ahmp.cz/pragapublica/VysledekBean.action?show=&_sourcePage=MJ3BlN2AMecbknD5TYA4wq0Wl16ehdILJUfSS4hw0DJKGUqH_4b72jlt_tJeOfgWWvMcAF_wGSne19mOayKTmOWrQekj_lkAfaOaLEuzpzA%3D&rowPg=30

Anonym, rubrika Výstavy, Národní listy XLV, 1905, č. 8, 8. 1., s. 3

Anonym, Volné směry IX, 1905, č. 1, s. 37

Anonym, Zlatá Praha XXII, 1904–1905, č. 14, 20. 1., s. 168

Arne Novak, Výtvarné umění v Čechách v roce 1904, Nová česká revue II, 1905, č. 3, s. 199