Databáze uměleckých výstav v českých zemích 1820 – 1950

O možnosti uspořádat novou výstavu se hovořilo dne 11. 11. 1911 na první schůzi výboru oficiálně uznaného, o nové členy rozšířeného spolku – nyní již Uměleckého sdružení Sursum. V únoru následujícího roku se uvažovalo o výstavě ve strahovském klášteře [Váchal 1995, s. 213], což neprošlo. Poté byla podána žádost o členskou výstavu uměleckého sdružení „městské radě pražské“ a o poskytnutí výstavních místností v nedávno dokončeném Obecním domě [Pacovský 1947, s. 20]. Po dlouhém vyjednávání sdružení tyto místnosti získalo až na podzim roku 1912, a to díky Jednotě výtvarných umělců, která sdružení postoupila svůj podzimní termín. Jak vzpomíná Josef Váchal, jednání ohledně výstavy v Obecním (Reprezentačním) domě s „L. Novákem a protivným sekretářem Jednoty výtvarných umělců“, proběhlo dne 11. září 1912 [Váchal 1995, s. 231]. Výstava se otevřela o deset dní později, a navíc shodou okolností paralelně s druhou výstavou Skupiny výtvarných umělců, jež vystavovala v protilehlých výstavních sálech vpravo. 

Po odstoupení Františka Koblihy se výstavy účastnilo opět jen pět umělců: Jan Konůpek, Jan Váchal, Jan Zrzavý a z nových členů Rudolf Adámek a Miroslav Sylla.  Jako host byl přizván sochař Jaroslav Horejc, který vystavil 10 děl; jednou prací byl zastoupen, aniž o tom věděl, Bohumil Kubišta, jehož lept Staropražský motiv z roku 1912 pověsil do sálu Zrzavý [Šmejkal, 1976, s. 6]. Stalo se tak po domluvě s Emilem Pacovským, který přestal v té době malovat a účast odřekl. Věnoval se organizační činnosti skupiny a vydávání časopisu Veraikon, který založil společně s Janem Konůpkem a Antonínem Dolenským na začátku roku 1912, a jehož několik výtisků také položil na pokladní stolek výstavy. Toto gesto nebylo náhodné; časopis se věnoval výhradně grafickému umění, a byl to také grafický projev, který na druhé výstavě Sursa převažoval. Jak se dozvídáme ze vzpomínek Pacovského, ujal se jejího zahájení; v projevu, jehož část v nich zveřejnil, neopomněl vyzvednout důležitost obrazotvornosti, z níž vystavené práce vycházejí, a která byla podle jeho slov jako jediná schopná vyjádřit umělcovy city a jeho vnitřní svět [Pacovský 1947, s. 22].

Katalog bohatě obeslané výstavy čítá 119 děl včetně jejich prodejních cen a dle abecedy uvádí jednotlivé autory a názvy vystavených prací. Nejhojněji byl zastoupen Josef Váchal, který obeslal výstavu 51 rozličnými díly. Jan Konůpek vystavil 26 prací, Adámek 24, Zrzavý 10 a Sylla pouze 8 děl. Nad malířským projevem obrazů a pastelů a nad kresbami tentokráte převažovaly grafické listy (dřevoryty, dřevořezby, lepy, akvatinty a litografie). Jak se dalo očekávat, veřejnost přijala výstavu i tentokráte s rozpaky. Přispěla k tomu vzniklá, pro ambice Uměleckého sdružení Sursum nepříznivá konfrontace s druhou výstavou kubisticky orientované Skupiny výtvarných umělců rozšířené o účast několika německých expresionistů. Ale i přesto výstavu navštívilo 1295 diváků [Larvová 1996, s. 27]. 

Ve srovnání s první výstavou vyvolala větší zájem ze strany umělecké kritiky; její reakce ale byla převážně negativní. Nejostřeji se v Uměleckém měsíčníku vyjádřil stoupenec Skupiny výtvarných umělců V. V. Štech. Práce vystavujících označil za „naivní symbolismus ..., pseudopsychologické líčení stavů a halucinací výtvarně naprosto nezajímavých. Nad to formální nemohoucnost, nejrůznější vlivy nestrávené a disparátní“ [Štech 1912, s. 338]. Na milost vzal pouze dva obrazy Zrzavého a ze spousty Váchalových prací dřevořezby Sv. Terezie a Krucifix. Naproti tomu K. B. Mádl, reprezentant konzervativního křídla SVU Mánes, odsoudil obě souběžně probíhající výstavy; práce hodnotil jako „chudé v představivosti i tvořivosti“, nepůvodní, prostoupené „naivním primitivismem“, jejž spojoval s užitím nových výrazových prostředků [Mádl 1912–1913, s. 83]. Rovněž Arnošt Procházka, editor Moderní revue, od něhož se čekalo, že bude mít pro symbolistní projevy umělců Sursa pochopení, ve svém referátu obě výstavy ostře zatratil. Pojem primitivismus taktéž užil – patřil nezvládnuté formě v dílech umělců Sursa. Vytýkal jim řemeslnou nedostatečnost nezbytnou k náležitému vyjádření symbolistních obsahů. Obdobně se vyslovili k výtvarným kvalitám děl symbolistů Karel Handzel v Moravsko-Slezské revui a František Harlas v Národní politice. Harlas hodnotil výstavu jako nezajímavou, která se míjí vytčeným posláním „,povznést ducha’, jímž se honosí“ [Harlas 1912, s. 17]. Pomineme-li sumarizující informaci o výstavě, umělcích a přítomných dílech (předně grafických listů) z pera Emila Pacovského ve Veraikonu, nedostatečnost technické úrovně a nezralost výtvarné formy zazněly i z reakce Josefa Čapka v Lumíru. Jeho referát zastává zdrženlivou pozici. Upozorňuje na samostatnost práce uvedených umělců a na četné vlivy z českého i cizího umění, což ho přimělo zaměřit se v úvodu textu na dobový kontext – zejména na francouzskou ezoterickou literaturu. Položil si proto otázku, do jaké míry lze relevantně uchopit filosofické a literární podněty a sdělit je výtvarnou formou. Odtud pramení jeho kritika nedostatečnosti řemeslné úrovně děl, kterou nevyváženě přebíjí nadmíra fantazie. V tomto ohledu ho provokoval svou imaginací Váchal a naopak si vážil, jak plyne z recenze, vážnějšího projevu Zrzavého a Konůpka. 

Ve výčtu reakcí vyznívají pouze dva referáty pozitivně, a to nezaujaté zamyšlení nad výkony umělců od Gustava Jaroše-Gammy v deníku Čas a objektivní hodnocení Bohumila Kubišty v Přehledu. Kubišta výstavu sdružení Sursum oprávněně nahlížel jako protipól kubisticky orientované Skupiny a přisoudil jim „právo na existenci“. Uvědomil si, že nelze brát stejná měřítka na díla Skupiny a Sursa, neboť každá vycházejí z jiných názorových podstat. Z této pozice také obhajuje umělce Sursa i přirozenou schopnost jedince vidět vizionářsky, žít svými sny a představami a vyjadřovat se prostřednictvím symbolů i náboženskou tematikou. V tomto ohledu i jemu však vadila nedostatečnost řemeslné úrovně prací a nezvládnutí výtvarné formy – nerovnováha mezi obsahem a jeho adekvátním výtvarným vyjádřením. Upozornil, „že nedostatek formové ukázněnosti potlačuje účinek myšlenkové náplně děl“. Jako příklad úniku z tohoto nebezpečí uvádí Zrzavého obraz Spící (Ležící) hoch, který pokládal za nejlepší dílo výstavy. Recenzi zakončuje obecně platným soudem cílícím do pojetí umění a svým způsobem i do postoje umělců Skupiny: „Sursum ukázalo svojí výstavou, jak snadno upadne se do extrémů, není-li obsahová část díla uměleckého vázána pevným poutem formy, jak snadno změní se zákony formy v šablonu při nedostatku obsahu; oba omyly jsou stejně nebezpečné a vyskytující se všude v moderním umění.“ [Kubišta 1913, s. 121]

Druhá výstava Uměleckého sdružení Sursum neměla, podle Pacovského, náležitý úspěch, jejž čekávali: „Návštěvnost byla slabá, časopisecké referáty chudé a nejčastěji projevující naprosté nepochopení.“ [Pacovský 1947, s. 23] Různorodé polemiky a kritická odezva výstavy přispěly k ukončení aktivit i k následnému rozpadnutí skupiny. Počáteční společné ambice autorů se rozplynuly. Přes všechny výhrady, které výstavu provázely, podstatné však bylo, že svým vystoupením umělci Sursa přispěli k žádoucímu rozšíření názorového a tvůrčího spektra doby, jehož spletitosti teprve v současnosti objektivně a s porozuměním rozkrýváme.

Mahulena Nešlehová

Citovaná literatura

Harlas 1912: František Harlas, oddíl Umění a věda, Sursum, Národní politika XXX, 1912, 2. příl. k č. 283, 13. 10., s. 17

Kubišta 1913: Bohumil Kubišta, Výstava volného sdružení výtvarných umělců „Sursum“ v Obecním domě, Přehled XI, 1913, č. 7, 8. 11., s. 120–121

Larvová 1996: Hana Larvová, Sursum, in: eadem (ed.) Umělecké sdružení SURSUM 1910–1912 (kat. výst.), Galerie hlavního města Prahy – Památník národního písemnictví, Praha 1996, s. 26–28

Mádl 1912: M. [Karel B. Mádl], Dvě výstavy v Obecním domě, Zlatá Praha XXX, 1912–1913, č. 7, 25. 10., s. 83

Pacovský 1947: Emil Pacovský, Umělecké sdružení Sursum, Okénko do dílny umělcovy IV, 1947, č. 2, s. 17–23

Šmejkal 1976: František Šmejkal, Sursum 1910–1912, Krajská galerie v Hradci Králové, edice „Práce galerie“, 1976, s. 4–6

Štech 1912: V. V. Štech, Výstava uměleckého sdružení Sursum, Umělecký měsíčník I, 1911–1912, s. 338

Váchal 1995: Josef Váchal, Paměti Josefa Váchala dřevorytce (ed. Milan Drápala) Praha 1995, s. 181–182, 201–203, 213 a 231

Další literatura

Jan Konůpek, Život v umění, Praha 1947

Otto M. Urban, Umělecké sdružení Sursum 1910–1912, in: Otto M. Urban – Filip Wittlich (edd.), 100 let od otevření Obecního domu v Praze (kat. výst.), Obecní dům, Praha 2012, s. 111–121

Anonym, Národní politika XXX, 1912, příloha k č. 267, 27. 9., s. 23

Anonym, Výstava uměleckého sdružení „Sursum“ v Praze, Veraikon I, 1912, sv. V, s. 80

Anonym, Výstava uměleckého sdružení Sursum, Čas XXVI, 1912, č. 262, 21. 9., s. 3.