Fotografie | Databáze uměleckých výstav v českých zemích 1820

komentář

Výstava Fotografie v pražské budově Mánesa v roce 1938, na níž byl představen průřez tvorbou šesti výrazných českých fotografů, je zastíněna věhlasem Mezinárodní výstavy fotografie, kterou stejný spolek uspořádal o dva roky dříve. Při příležitosti Mezinárodní výstavy byla v Mánesu založena fotografická sekce, do níž vstoupili Jaromír Funke, František Pekař, Josef Sudek, Jiří Lehovec, František Povolný, Lubomír Linhart a Jiří Jeníček [Vojta 1938, s. 18]. Výstava Fotografie v roce 1938 měla být manifestačním vystoupením fotosekce Mánesa. Místo Františka Povolného a Jiřího Jeníčka, který výstavu neobeslal z důvodu služební zaneprázdněnosti, se zúčastnili Jindřich Štyrský a František Vobecký. Mezi oslovené autory podle dochované korespondence zřejmě patřili i Karel Plicka a Karel Hájek. Finální výběr každopádně obsahoval už jen šest jmen. K oběma zmíněným výstavám napsal úvodní text do katalogu Lubomír Linhart. Jestliže kladl důraz na „soustavnou (...) práci umělců“, která je opakem náhodných zdařilých snímků, je třeba si povšimnout nejen požadavku na systematický přístup, ale i užití slova umělec. Ještě v roce 1936 se na stránkách časopisu Světozor diskutovala otázka uměleckosti fotografie a Linhart se použitím označení umělec v kontextu fotografie jednoznačně přiklání k tomu, že fotografie je umění, aniž by ovšem musel znovu vstoupit do této debaty. Píše: „Odstraněním náhodnosti z fotografické tvorby a úsilím o vytváření takové fotografie, která chce metodickou a systematickou tvůrčí realisaci předsevzatých a propracovaných tvůrčích záměrů, takové fotografie, která nevzniká z náhody, nýbrž z metody a záměrnosti, takové fotografie která neukazuje ‚co dovede fotografický přístroj‘, nýbrž co chce vyjádřiti fotograf jakožto tvůrčí subjekt, takové fotografie která chce svět a skutečnost nejen ukazovat a zobrazovat, ale především specifickými prostředky fotografie jakožto samostatné tvůrčí disciplíny vyjadřovat, vykládat a měnit – tím chtějí členové fotografické sekce SVU Mánes objevovati nové možnosti a výrazy fotografie.“ [Linhart 1938] Fotografie je nově uměním ne ve smyslu okrášlování skutečnosti, záměrně rozostřeného obrazu a důrazu na vyjádření nálady, ale ve smyslu uvědomělé a systematické realizace tvůrčích záměrů fotografickými prostředky.

Každý z fotografů na výstavě prezentoval různě početný soubor prací, a přestože Linhart v katalogu zmiňoval důraz na „výsledky posledního období“ [Linhart 1938], jednalo se v některých případech i o dvacet let staré snímky. Jaromír Funke vystavil 74 prací z let 1923–1938 – zátiší, fotogramy a „abstraktní foto“ z dvacátých let, dále portréty (Beneš, Nejedlý, Mukařovský ad.), krajiny, či novější fotografie z cyklů Čas trvá, Nevšednost všednosti a Podkarpatská Rus. Soubor Jiřího Lehovce byl co do počtu nejmenší a zahrnoval 29 fotografií z let 1928–1935. Absence snímků z posledních let byla způsobena Lehovcovým odchodem na vojnu a jeho příklonem k filmové tvorbě [Hermann 1938, s. 291]. Souborem 90 fotografií z let 1932–1937 se na výstavě prezentoval František Pekař, který vystavil vedle fotografií Prahy, reportáží z Městské ženské odborné školy a ze skautského tábora nebo jihočeské krajiny i početný fotografický soubor dětí (ve stejném roce 1938 vyšly tyto snímky v publikaci Fotografujeme děti, prvním svazku edice Fotografie objevuje svět, redigované Jaromírem Funkem) [Pekař 1938]. Podobným počtem fotografií byl zastoupen i Josef Sudek. Jeho výběr 86 snímků z let 1918–1937 byl průřezem od náladových krajin a záběrů ze svatovítské katedrály z dvacátých let, přes pragensie a zátiší (včetně několika reklamních fotografií) až po fotografie soch. Skromnějším souborem se představil Jindřich Štyrský, který vystavil 11 fotografií z cyklu Pařížské odpoledne a 36 fotografií z cyklu Žabí muž. Co do počtu prezentovaných prací na tom byl obdobně i František Vobecký s 36 fotografiemi.

Časopis Volné směry otiskl čtyři fotografie z výstavy (Pekařovu fotografii Jihočeská krajina, Funkeho snímek z cyklu Podkarpatská Rus, jednu fotografii ze Štyrského cyklu Žabí muž a Sudkův Detail stromu) spolu s úvodním slovem, které na zahájení výstavy pronesl Jaromír Funke. Podobně jako Linhart vyzdvihuje poctivou a programovou práci a osobnost fotografa: „Člověk u aparátu jest samostatný a jeho aparát vidí tak, jak chce fotograf.“ [Funke 1938]. Koláž s výlohou výstavní síně Mánes a s detailem reklamního poutače na výstavu se objevila na obálce březnového čísla časopisu Fotografie. Redaktor časopisu Karel Hermann o výstavě napsal, že „splnila své objevitelské poslání“ a na rozdíl od většiny recenzentů o ní hovoří v pozitivním duchu, jako o „velkém kulturním činu“ [Hermann 1938, s. 291]: „Mánes totiž ukázal velmi tvrdě a důrazně, že individualitu nutno postaviti před techniku a osvoboditi fotografa od celé řady tradičních předsudků“. Vyjmenovává několik „objevů Mánesa“, které vedou k dobré fotografii – nové metody, niterný zájem, osobní zodpovědnost, a nepřímo i kritiku – která v tomto případě podle autora článku selhala. Můžeme se jen dohadovat, zda jedním z důsledků nepřízně dobové kritiky mohlo být i to, že mánesácká „výstava šesti“ dlouho zůstávala na okraji zájmu historiků fotografie, nehledě na výjimečnost tohoto podniku danou zastoupením výrazných osobností – solitérů – české meziválečné fotografie, kteří zde překvapivě vystoupili takto koordinovaně a představili průřez vlastní tvorbou za posledních dvacet let.

Hana Buddeus