Georg Kars | Databáze uměleckých výstav v českých zemích 1820

komentář

Georges Kars, původním jménem Jiří Karpeles (1882–1945), se narodil do židovské rodiny v Kralupech nad Vltavou. Po uměleckých studiích v Mnichově odešel v roce 1908 do Paříže, která se mu stala domovem téměř na tři desetiletí. Koncem dvacátých let začal navštěvovat katalánské přímořské město Tossa de Mar poblíž Barcelony. Místní sběratel a mecenáš Fernand Benet mu nabídl k bydlení svůj domek, kde malíř se svou ženou trávil především léta. Zásluhou Beneta se městečko stalo mezi malíři vyhledávaným letoviskem, přijížděli sem pravidelně například Marc Chagall nebo Jean Metzinger. Kars byl ve městě velmi aktivní, podílel se na založení městského muzea a stal se inspirátorem místních soutěží v rychlém malování. Právě zde vznikly olejomalby, kvaše a kresby, které Kars představil na výstavě v Galerii Dra Feigla v lednu roku 1934. Nešlo však o jeho první přehlídku u soukromého galeristy Huga Feigla, na jaře 1931 zde vystavil 38 děl, mezi nimiž se rovněž nacházel jeho portrét sochaře Otto Gutfreunda z roku 1913. Ostatní obrazy většinou námětově čerpaly z prostředí Španělska, příkladem může být obraz s názvem Toreador nebo Maurská žena. Úvodní text do katalogu z roku 1931 napsal jeho přítel, polsko-francouzský výtvarný kritik Waldemar George (1893–1970), který v případě Karsovy malby zdůrazňoval především primát linie a plastickou fikci.

Katalog z roku 1933 s podtitulem Výlet do Španělska již žádný úvodní text nemá, jedná se o jednoduchou čtyřstránkovou brožuru se seznamem 35 vystavených děl. Největší část tvoří olejomalby, poté následují kresby, a nakonec tři kvaše. Tematicky díla čerpají převážně z jeho pobytů v Tossa de Mar, obrazy s názvy jako Rybí trh, Ráno v přístavě nebo Rybářské čluny odkazují na přímořskou atmosféru prázdninového letoviska. Dále byly vedle pohledů na přístav, okolní domy a hlavní dominanty města, jako jsou náměstí, kostel a pobořené hradby, na výstavě zastoupeny portréty, akty a jedno zátiší. Některé obrazy ze seznamu děl se dnes přitom nacházejí ve státních sbírkách: jde o malbu Spravování sítí, která se nachází v Moravské galerii v Brně a pravděpodobně také o Podobiznu pí. S, jež je nyní pod názvem Portrét paní Suvičové – Černá rukavice majetkem Galerie výtvarných umění v Ostravě. Některé představené kresby jako například Odaliska, Rybí trh nebo Spravování sítí odkazují svými názvy ke Karsovým olejomalbám, je proto velmi pravděpodobné, že byly námětově identické a sloužily jako skici k obrazům. Většina vystavených děl zůstává však dnes obtížně dohledatelná.

Nejdůležitějším zdrojem informací se vedle útlého katalogu staly hlavně novinové recenze a zprávy. Některé noviny o Karsovi referovaly jako o českoněmeckém malíři, žádné však explicitně nezmiňovaly jeho židovský původ. Kritici si nejvíce všímali redukované barevnosti, absence jižanského světla a chybějící „španělskosti“. Například recenzent Národních listů napsal: „Jeho Španělsko je skoro až neutrálně nešpanělské…Nade všemi krajinami se stře stejně lehce zachmuřená obloha…jako by tam ani nesálalo jižní slunce“ [jrm 1934] nebo kritik z Pražských novin uvedl, že Kars zmírnil barevné kontrasty a „že jim dává společného jmenovatele ve zvláštní kalné šedi, kterou vápenný a nešťavnatý ráz barvy uchovává i v jasnějších tóninách“ [F. K. 1934]. Dalším častým tématem se stalo Karsovo pojetí kresby, anonymní recenzent z Práva lidu například vypíchl „zatěžující kresbu“, „konturování, jež dodává obrazům spíše tíhy než grafické lehkosti“ [Anonym 1934b]. Podobně glosují také Ranní noviny: „…zbytečné kontury jsou rušivým elementem, který dodává obrazům těžkopádnosti“ [Anonym 1934a].

Recenzenti také řešili Karsovy malířské vzory a jeho stylové zařazení. Viktor Nikodým z Národního osvobození považuje Karse za realistu a jeho místo je podle něj „někde uprostřed mezi Derainem a Matissem“ [N. 1934]. Anonymní pisatel z Práva lidu přidává ještě Zrzavého. Malíře chápe jako příslušníka „mezinárodní moderny“ a jeho tvorbu jako „eklektismus v dobrém smyslu“ [Anonym 1934b]. Jaromír Pečírka v Prager Presse zase upozorňuje na akty, jež jsou ovlivněné Degasem a japonskými vlivy. Obrazové periodikum Lada vydávané v Mladé Boleslavi přineslo analýzu Karsovy malířské koncepce: „První epocha jest impressionistická, druhá expresionistická, třetí: synthésa linie a barvy.“ Z převyprávěného rozhovoru s Karsem se zde dále dovíme, že „každý člověk, který tvoří…opouští skutečnost (concret), aby našel abstrakci, odtažitost (abstrait)“ [E. M. U. 1934].

Pokud jde o celkové hodnocení, kritik Pražských novin píše: „V orchestru pařížského malířství neznamená ovšem Kars výboj, je to spíše průměr, ale průměr, který má úroveň a vlastní přízvuk“ [F. K. 1934]. Viktor Nikodým z Národního osvobození uzavírá svůj text naopak krátkou glosou: „Vkusná, výtvarně kultivovaná turistická reportáž“ [N. 1934]. Recenze na Karsovu výstavu nepůsobí jako celek nijak přehnaně negativně, kritici občas něco vytkli, ale jinak celkové vyznění přehlídky zůstalo pozitivní.

Není pochyb o tom, že Georges Kars měl s galeristou Hugo Feiglem velmi dobré vztahy. V roce 1930 se zúčastnil Feiglem kurátorsky připravené Výstavy židovských umělců 19. a 20. století, o rok později mu připravil jeho první vlastní výstavu v Praze a v lednu roku 1934 úspěch této přehlídky zopakoval. Jak dokazují rovněž další výstavy, galerista Feigl se dlouhodobě zajímal o židovské umělce žijící v zahraničí a neopomíjel ani své krajany.

Karsova výstava uspořádaná v roce 1934 předjímala jeho soubornou výstavu v Mánesu roku 1937, kde byla vystavena díla ze všech období jeho tvorby.

Eva Janáčová