Databáze uměleckých výstav v českých zemích 1820 – 1950

V polovině osmdesátých let 19. století vznikla v Praze soukromá galerie s ambiciózním plánem vytvořit stálou výstavu s přehlídkou soudobé, zejména české, umělecké produkce. Navazovala tak na úspěšný podnik – Salon Mikoláše Lehmannam, který v Praze fungoval již od první třetiny sedmdesátých let.

První zmínky o nově vznikající Galerii Ruch se začaly objevovat již na podzim roku 1886. Tou úplně první byla zpráva menšího rozsahu nacházející se přirozeně ve stejnojmenném periodiku Ruch, jehož vydavatel Alois Wiesner byl zároveň zřizovatelem galerie. Otevření galerie bylo původně avizováno na druhou polovinu listopadu, poté na 5. prosince, a nakonec se uskutečnilo ještě o tři dny později 8. prosince 1886 s rozměrnou malbou vystavenou v hlavním sále.

Pro zahájení výstavní činnosti byl zvolen koncept, který navazoval na populární výstavy děl Václava Brožíka uspořádané Aloisem Wiesnerem a Františkem Brožíkem o několik let dříve.  Vystaveno bylo rozměrné plátno Julia Payera Záliv smrti, který byl v tisku propagován jako „jedno z nejzajímavějších a nejvyhlášenějších děl“ [Anonym 1886]. Obraz byl pro pražskou výstavu získán po zdlouhavých jednáních v Paříži s Charlesem Sedlmeyerem, který ho již o dva roky dříve představil na výstavě ve Vídni. Pod jeho taktovkou měl po zastávce v Praze pokračovat do uherské Pešti.

Zájem obecenstva byl značný a již od začátku zaručený samotným námětem smrti účastníků Franklinovy výpravy. Podle ní byl obraz také někdy označován jako Záhuba Franklinovy severní výpravy. Slavná expedice Johna Franklina čítající 138 členů posádky měla k dispozici dvě lodě a na cestu k „severní točně“ se vypravila 19. května 1845.  Obě lodě po cestě uvázly v ledu a žádný z členů výpravy se nevrátil zpět. Na pomoc byly lodím postupně vysílány záchranné skupiny jak z Anglie, tak ze Spojených států, a teprve devět let po jejím odjezdu se svět dočkal prvních zpráv o osudu expedice. Celkem bylo na pomoc, později spíše k vyšetření celé tragédie, vysláno 27 výprav, které se po dobu 32 let snažily zjistit, co přesně se početné výpravě stalo, a které přinášely nejrůznější střípky skládačky jejich osudu.

Osud výpravy byl soudobou společností sledován a fascinace jejím nešťastným osudem v paměti lidí stále rezonovala. Julius Payer byl příběhem Franklinovy výpravy natolik zaujat, že se sám podobné cestyzúčastnil. V letech 1872–1874 se s Karlem Weyprechtem a jeho soukromou výpravou vydal, stejně jako John Franklin, na Severní pól. Po návratu z expedice se Payer, pod vlivem nových zkušeností, začal věnovat malbě. Osud Franklinovy výpravy se rozhodl zvěčnit v cyklu čtyř obrazů: Smrt sira Johna Franklina, Opuštění lodi, Bohoslužba ve sněhu a poslední Záliv smrti.

Ve vystaveném díle je zachycen moment smrti posledních žijících účastníků výpravy na místě, kde byly o několik let později nalezeny jejich ostatky. Výsledky vyšetřování tragického konce Franklinovy výpravy a vlastní zkušenost daly práci Julia Payera vysokou míru autenticity. Malíř se v obraze snažil být natolik precizní, že v něm lze najít portréty konkrétních osob účastnících se expedice.

Námět nebyl pro první výstavu v Ruchu zvolen zcela náhodně, pořadatelé zcela jistě reagovali na velký ohlas, který měl o několik měsíců dříve i malíř ruského původu Vereščagin se svými válečnými výjevy. Právě o jeho obrazech se zmínil ve své recenzi obrazu Julia Payera i Karel Boromejský Mádl v souvislosti s „právem mrtvoly v umění“ [Mádl 1887, s. 15].

I přes pozitivní ohlasy jak z řad veřejnosti, tak z řad kritiků, které se týkaly především výběru samotného námětu a celkového dojmu, kterým obraz působil na diváka, se v některých recenzích objevily i výtky týkající se technického provedení malby. Karel Boromejský Mádl ve svém komentáři obrazu naráží na fakt, že se malíř před dokončením Zálivu smrti malbě dlouho nevěnoval, předcházelo jí tříleté studium výtvarné akademie, a tato skutečnost je tak znát například na jeho vedení štětce, který „nemá té volnosti a svěžesti, jakou rádi vídáme v obraze“ [Mádl 1887, s. 14].

Soudobá periodika nereagovala pozitivně pouze na výstavu, ale i na samotný vznik soukromé galerie. Obecně bylo vítáno založení soukromé galerie s cílem představovat poslední díla domácí i zahraniční produkce. Kladně hodnocen byl i výběr prostoru pro galerii, která byla umístěna do několika místností v zahradní části domu banky Slavie na Senovážném náměstí. Prostory byly zařízeny jednoduše a díky střešním oknům do nich vnikalo příjemné rozptýlené světlo.

V rámci následného směřování galerie je zřejmé, že její první výstava měla za cíl především upozornit na nový podnik v Praze a přilákat „uměnímilovné“ publikum, které se mělo do jejích prostor opakovaně vracet nejen za kulturním zážitkem, ale v ideálním případě i s úmyslem zakoupit umělecká díla.

Lucie Česká

Citovaná literatura

Anonym 1886: Anonym, Umělecká výstava vydavatelstva „Ruchu“, Ruch VIII, 1886, č. 31, 5. 11., s. 496

Mádl 1887: Karel B. Mádl [Karel Boromejský Mádl], Galerie Ruch, Ruch IX, 1887, č. 1, 5. 1., s. 14–15

Další literatura

Ondřej Chrobák, „Ruch“ ve výtvarném umění v Praze 80. letech 19. století (diplomová práce), Univerzita Karlova, Praha 2002

Anonym, Umělecká výstava vydavatelstva „Ruchu“, Ruch VIII, 1886, č. 31, 5. 11., s. 496

Anonym, Galerie Ruch, Evanjelický církevník XVII, 1886, č. 11, s. 286

Anonym, Pan Alois Wiesner, Zlatá Praha III, 1885–1886, č. 52, 10. 12., s. 832

Anonym, Galerie „Ruch“, Národní listy XXVI, 1886, č. 350, 19. 12., s. 2

Anonym, Galerie Ruch, Národní listy XXVII, 1887, č. 1, 1. 1., s. 2

Anonym, Galerie Ruch, Národní listy XXVII, 1887, č. 5, 6. 1., s. 2

Anonym, Galerie „Ruch“, Národní listy XXVII, 1887, č. 10, 11. 1., s. 3

Anonym, Galerie Ruch, Národní listy XXVII, 1887, č. 15, 16. 1., s. 2

Anonym, Galerie „Ruch“, Národní listy XXVII, 1887, č. 15, 16. 1., s. 10