Výstava japonského a čínského umění roku 1929 byla druhou prodejní výstavou pořádanou malířem Vojtěchem Chytilem, kde představil díla získaná v průběhu svých pobytů na Dálném Východě.
Malíř Vojtěch Chytil (1896–1936) aktivně působil na čínské, přesněji pekingské umělecké scéně dvacátých let a byl prvním mezi československými sběrateli, kteří věnovali zvýšenou pozornost soudobému čínskému malířství. Jeho první návštěva Číny se uskutečnila již během první světové války. Od té doby se tam Chytil neustále vracel, ať už fyzicky, či ve svých vzpomínkách a dílech. Již tehdy navázal styky s místní uměleckou komunitou. Po absolutoriu na Akademii výtvarných umění v Praze u Vojtěcha Hynaise v roce 1921 byl přijat do státních služeb a vyslán téhož roku do Tokia, kde byl zaměstnán v týmu velvyslance a pozdějšího kontroverzního ministra zahraničních věcí Františka Chvalkovského. Během svého působení v Japonsku se seznámil s místním uměleckým světem a zároveň udržoval styky s Čínou, úspěšně tam vystavoval a dokonce přednášel na Akademii výtvarných umění v Pekingu. Během celého pobytu na Dálném Východě Chytil nakupoval umělecká díla jak soudobá, tak starožitnosti, a do vlasti se vrátil s velkou sbírkou.
První z Chytilových prodejních výstav dovezených uměleckých děl se konala v lednu a únoru roku 1928 v Rudolfinu pod záštitou spolku umělců Krasoumná jednota. Druhá výstava se již pod hlavičkou Jednoty umělců výtvarných konala o rok později v Obecním domě a předvedla jak čínská, tak japonská díla. Expozici doplnilo současné i staré buddhistické umění z Tibetu a Mongolska a čínské koberce; japonská sekce představila staré i současné dřevořezy a současnou malbu. Chytil v úvodu katalogu výstavy shrnul vývoj současného umění v obou zemích a historii japonského dřevořezu. Zmínil se také o „Nihon Bižutsní“ [sic!: Nihon Bidžutsuin/ Nihon Bijutsuin] aneb o Institutu japonského umění založeném v roce 1898 známým japonským teoretikem a propagátorem japonského umění Okakurou Tenšinem (Kakuzóem)/ Okakura Tenshin (Kakuzō) (1862–1913), jehož členové byli na výstavě zastoupeni. Institut propagoval moderní japonské umění stylu nihonga, tedy stylu který kombinoval tradiční i moderní (zahraniční) výtvarné postupy. Institut existuje dodnes.
Okakura byl hlavním teoretikem moderního japonského umění a estetiky konce 19. století. Dlouhodobě pobýval v Americe, kde se stal kurátorem Bostonského muzea výtvarného umění. Institut japonského umění ve své době sdružoval 26 neznámějších japonských umělců. Hlavním posláním institutu na počátku existence bylo vypracování seznamu tzv. národních uměleckých pokladů, jejich ochrana a také vytvoření uměleckých kopií, a dále propagace japonského umění v zahraničí. Jak se dozvídáme z korespondence, Chytil byl s Institutem v kontaktu zřejmě už od doby svého působení v Japonsku a plánoval samostatnou výstavu prací současných japonských umělců v Československu. (Katalog Nippon bijutsu-in se 48 reprodukcemi děl vyšel v lednu 1930/Šówa 5 v Tokiu.) Výstava se nakonec nekonala, ale dochoval se katalog vytištěný již v roce 1930, kde je uvedeno, že malby členů Institutu budou v Československu vystaveny.
Zmíněné výstavy byly i přes počáteční skepsi organizátorů velmi úspěšné a spustily novou vlnu zájmu o umění Dálného Východu, která s sebou přinesla nové sběratele hlavně z řad umělců jako Emila Fillu či Ludvíka Kubu.
Helena Čapková
Literatura
Helena Čapková, Vojnina – záhada několika dopisů. Korespondence malíře Vojtěcha Chytila s architektem Bedřichem Feuersteinem, Umění/Art LVIII, 2010, s. 63–72
Michaela Pejčochová, Posel z Dálného Východu, Praha 2019
Michaela Pejčochová (ed.), Mistři čínské tušové malby 20. století ze sbírek Národní Galerie v Praze (kat. výst.), Národní galerie v Praze 2008
