Databáze uměleckých výstav v českých zemích 1820 – 1950

Pravidelná výstava Krasoumné jednoty byla roku 1885 poprvé uspořádána v nových prostorách Rudolfina; tomu, že prezentace současného umění konečně dostala důstojné prostory, věnoval tisk velkou pozornost, stejně jako faktu, že výstava byla nad obyčej hojně obeslána (katalog čítá celkem 689 položek). Z toho důvodu se také pozdrželo její otevření, které bylo z původního 15. odloženo na 19. dubna – a ovíjelo se od toho i prodloužení výstavy z původního 15. do 21. června.  

Bratři Karel a Adolf Liebscherové dostali příležitost představit v rámci této výstavy větší celek svých děl. Podobné „výstavy ve výstavě“ se staly v následujících letech běžnou praxí – roku 1886 byly takto vystaveny studie z italské cesty Jiřího Stibrala, v roce 1887 byly prezentovány krajinářské práce Antonína Waldhausera atd. Přehlídka tvorby bratří Liebscherů však byla celkem výjimečná svou obsáhlostí. Umístěna byla hned v prvním sále, takže byla jako první zařazena i v katalogu.

Výstava měla celkem 229 položek, přičemž katalog nerozlišuje, zda se jednalo o olej, akvarel nebo kresbu. 128 prací patřilo krajináři Karlu Liebscherovi, který zde představil zejména své studie z Itálie, Tyrolska a Istrie, ale i drobné figurální studie nebo např. kresbu, zobrazující Národní divadlo po požáru. Lze předpokládat, že řada těchto prací byla publikována v ilustrovaných časopisech. Adolfovi připadlo zbylých 101 položek, zahrnujících studie z italské cesty, národopisné, žánrové i krajinářské práce z jeho návštěv moravského a slovenského venkova, karton k Prémii Zlaté Prahy s ilustrovanou písní Kde domov můj, ilustrace k básni Ve stínu lípy Svatopluka Čecha a Třebízského románu Pro bílou labuť švamberskou, několik studií pro dekorativní malby a také historické kompozice – dominuje v nich období vlády Karla IV., ale nechybí ani výjevy z doby husitské a protireformace. Tyto historické kompozice byly v naprosté většině určeny pro ilustrované časopisy, s nimiž oba bratři již několik let spolupracovali. Některé z nich už byly v době výstavy publikované – např. Karel IV. v Pise, Záviš z Falkenštejna na dvoře královny Kunhuty, Pane, zůstaň s námi, neb se připozdívá(Zlatá Praha 1884), jiné teprve publikovány budou – Karel IV. přehlíží stavbu kamenného mostu pražského(Světozor 1886), Spálení srdce krále Jiřího z Poděbrad (Zlatá Praha 1885). Nejambicióznějším dílem Adolfa Liebschera, zastupujícím náboženskou malbu, byl obraz sv. Jana Křtitele, určený pro Janské Lázně. 

Způsob, jakým na tuto výstavu reagoval dobový tisk, výmluvně odráží kontrast mezi ilustrovanými časopisy, do nichž oba umělci pravidelně přispívali, a spíše literárně orientovanými magazíny Ruch a Osvěta. Ve Světozorui Zlaté Praze byla výstava pochvalně zmíněna; zejména obrazový redaktor Zlaté Prahy Vilém Weitenweber věnoval oběma bratřím prostor již v životopisných medailonech předcházejících recenzi výstavy. Naproti tomu K. B. Mádl ji v Ruchu podrobil nemilosrdné kritice, soustředěné zejména na nekritický výběr vystavených děl, kde se vedle finálních prací objevily i zběžné studie. Současně se dotkl i praxe vydavatelů a ilustrovaných magazínů prosazovat za každou cenu „své“ umělce: „Bratří Liebscherové (…) snesli v mladickém nadšení vše, co jen při ruce měli. (…) Pilni jako málokdo v Čechách (…) zásobují kdekteré ilustrované dílo, každý časopis, pro každého, kdo požádá je o ilustraci, mají práci hotovou dříve, nežli svoje přání vysloví. Ve prospěchu nakladatelově jest pak, aby dostatečně tučná reklama roznesla výtečnost jeho podniku do světa, a tak ne znenáhla, ale nesmírným kvapem se stalo, že vyrostli nám ‚mistři‘, čeští ‚Doréové‘ a jak vůbec podobně laciná epiteta znějí, a ti, jimž jsou uštědřena, nakrásně tomu věří, že jejich umění jest opravdu veliké hodnoty, (…)“ [Mádl 1885, s. 263]. Mádlův text narážel na „světová“ přirovnání, jimiž texty v ilustrovaném tisku nešetřily. Právě v recenzi této výstavy redaktor Světozoru zmínil obraz sv. Jana Křtitele od Adolfa Liebschera, který údajně upomínal „na staré mistry jako byl Ribera“ [Anonym 1885, s. 331]. Zejména na Adolfa Liebschera mířila Mádlova kritika již o rok dříve, kdy v textu věnovaném ilustracím Vrchlického Legendy o sv. Prokopukonstatoval neživotnost, povrchnost a neoriginalitu jeho uměleckého projevu [Mádl 1884, s. 395]. 

Poněkud diplomatičtěji se k výstavě vyjádřila Renáta Tyršová v Osvětě – hodnotila ji celkem kladně, u Karla Liebschera vyzdvihla cit pro světelnou i barevnou kompozici a vytkla mu pouze tendenci zacházet ve snaze o malebnost na hranu pravdivosti. Adolfa Liebschera pak zhodnotila jako mnohostranně nadaného umělce, i když žádná z jeho vystavených prací není zcela bez chyby, včetně obrazu sv. Jana Křtitele. Podobně jako Mádl kritizovala povrchnost provedení některých děl. Zvlášť zmínila „kolekci kreseb pro reprodukci určených“ [Tyršová 1885, s. 644], tedy kresby na rastrovém (zinkografickém) papíře, vytvořené primárně pro ilustrované časopisy (právě tuto techniku jako takovou podrobil Mádl kritice ve zmíněném článku o ilustracích Legendy o sv. Prokopu).

Pro bratry Liebscherovy se jednalo o první velkou přehlídku jejich díla. Zejména v případě Adolfa měla ukázat jeho všestrannost, schopnost zvládat všechny dobově žádané žánry. Kritika některých recenzentů patrně nic neubrala na obecné popularitě obou umělců, podporované zvláště ilustrovanými časopisy, takže se v následující dekádě zařadili mezi nejzaměstnanější malíře a ilustrátory.

Markéta Dlábková

Citovaná literatura

Anonym 1885: Anonym, Umělecká výstava v Rudolfinum II, Světozor XIX, 1885, č. 20, s. 315, č. 21, s. 331

Mádl 1885: Karel B. Mádl, Umělecká výstava v Rudolfinu, Ruch VII, 1885, č. 16, s. 263, č. 17, s. 278–279

Tyršová 1885: Renáta Tyršová, Výstava krasoumné jednoty v Rudolfině, Osvěta XV, 1885, č. 7, s. 639–649, o Liebscherech s. 642–645 

Další literatura

Karel B. Mádl, Rozhledy, Ruch VI, 1884, č. 24, s. 394–395 

V. W. [Vilém Weitenweber], Karel Liebscher; Adolf Liebscher, Zlatá Praha II, 1885, č. 19, s. 258

Anonym, Dům umělců Rudolfinum, Národní listy XXV, 1885, č. 103, 15. 4., s. 2

Anonym, Zlatá Praha II, 1885, č. 18, s. 244