Databáze uměleckých výstav v českých zemích 1820 – 1950

Jak plyne z recenzí a literatury, šlo o nerozsáhlou, názorově rozrůzněnou výstavu postavenou na vzájemném dialogu prací mladých umělců. Pořádal ji pražský salon Výtvarné dílo a připravil ji a umělce vybral historik umění Lev Nerad. Z již známé skupiny Sedm v říjnu, na jejímž zrodu se v roce 1939 spolu s Pavlem Kropáčkem – teoretikem skupiny – podílel, vybral malíře Václava Hejnu, Josefa Lieslera a Václava Plátka a přizval k nim sochaře Jana Kodeta, který se se skupinou přátelil. Tuto sestavu rozšířil o malíře Františka Grosse, Františka Hudečka, Jana Kotíka, Zdeňka Sklenáře a Václava Boštíka, kteří se představili na výstavě Mladých uskutečněné v roce 1940 v melantrišské Mansardě. Kolekci děl následně doplnil o práce sochaře Mirko Stejskala. Výstava zahrnovala 37 děl převážně komorních formátů a byla prodejní. Každý z vystavujících představil 3–4 věci, většinou z roku 1940; pouze Hudeček byl zastoupen 5 díly, a to třemi obrazy a dvěma malými kresbami.

Ve středu zájmu vystavujících se ocitávala figurální tematika včetně podobizen, problematika všednodenního života člověka – vyjádření jeho citového a psychického napětí; nechyběly městské periferní scenérie. K tematickému zaměření děl, jež nezůstalo beze stop pohnuté doby protektorátu a příklonu k tradici českého moderního umění, se prosazovala podle Neradových slov „snaha o nové definování člověka v celém jeho životním kontextu, ve všech jeho vztazích současného života vnějšího i vnitřního“ [Nerad 1941]. Tyto intence shledával v „rehabilitaci portrétu“, který byl dosud na okraji uměleckého zájmu, „v objektivnosti námětu, ve sdělnosti výtvarného díla jako znaku, a v příklonu ke koherentně nazíranému prostoru“ [Nerad 1941]. Byl přesvědčen, že rozmanitost tvůrčích cest je zároveň i příslibem a také podmínkou vývoje další tvorby vystavujících.

Tíživá protektorátní situace se promítla i do odezvy výstavy. Kromě několika obsáhlejších recenzí se z opatrnosti volila spíše krátká nebo informativní sdělení. Příkladem je zmínka ve Volných směrech v rubrice Pražské výstavy. Dozvídáme se, že výstava netrvala do 1. března, ale až do 5. března, a že se jí „zúčastnili  vedle Václava Hejny, Josefa Lieslera a Václava Pánka (sic) ze skupiny Sedm v říjnu, ti z nové generace, kteří hledají slohovou základnu mimo imitační realismus v zákonitosti výtvarné formy“ [Vydrová 1940–1941]. Obdobnou recenzi přinesl deník Národní práce; její autor ocenil, že mladí umělci jsou poháněni touhou „zbavit se dogmat a předsudků, ať už umění konzervativního nebo moderního“ [jk 1941], a jdou na „vlastní pěst“. Od jejich zaměření, soustředěného na prosté, osobně prožité věci, si sliboval „něco do budoucnosti“ [jk 1941]. Podobně se vyslovil recenzent časopisu Praha v týdnu, a jako projev „záblesku“ příští osobnosti označil tvorbu Boštíka, jehož obrazy považoval za „nejdomyšlenější“ [M. L. 1941].

Zasvěceně na výstavu reagoval v Lidových novinách někdejší člen Devětsilu, malíř a výtvarný kritik Otakar Mrkvička. Výstavu shledával zajímavou a poučnou. Dle jeho mínění nabízela konfrontace výtvarných projevů mladých umělců perspektivu, jak se asi bude umění formovat. Soudil tak proto, že zde byli zastoupeni umělci známí z výstav u Topiče a umělci ze skupiny Sedm v říjnu, jejichž předchozí dvě skupinová vystoupení vzbudila zájem veřejnosti, ale i kritické výhrady. Vrací se k těmto výhradám. Díla, která členové Sedmi v říjnu tentokráte vystavili, jej utvrdila, že se jimi někdejší výhrady potvrzují. V projevech Lieslera a Hejny upozorňuje na nebezpečí „lehkosti a snadnosti“. Oba se podle jeho slov „uspokojují improvizací, někdy hodně nezávaznou. Tvarová úsilí zříš ochabovat. Zůstávají na náčrtovém náznaku, na dojmové skvrně. Hledají spíše manýru než novou výtvarnou zákonitost“ [om 1941]. V projevu Lieslera si všímá, že „své dobré bere odjinud“. Hodnocení obou následně ospravedlňuje konstatováním: „Nelze jim ušetřit výtek právě proto, že si polibovali už na začátku v tom, čeho dosáhli napoprvé“ [om 1941]. Naopak vystavená díla příštích členů Skupiny 42: Grosse, Hudečka a Kotíka posuzuje příznivě a s uznáním. Oceňuje nejen jejich malířský projev, ale i to, že „nalézají pro svůj svět i výraz pro své zážitky“. Ke Grossově výkonu neváhá napsat: „je to malba, která se chce zmocnit nových citových oblastí, je to básnická síla tryskající ze zjitřené obraznosti člověka, jenž vidí a myslí. Je to prostě tvorba“. S obdobným uznáním nahlíží též obrazy Hudečka. Uvědomuje si, že „Hudeček dovede objevovat“, že je jeho „imaginace vábená věcmi nejobyčejnějšími a nejbližšími“ (...), že jeho prosté motivy „spájí objektivnost námětů i podání s takovým ozvláštněním všednosti, že právě přesností, s níž ji vyjadřuje, dostává se k výrazu až halucinovanému“. Taktéž v Kotíkově expresivním projevu rozpoznává, že jde o silný malířský talent“ [om 1941]. V obdobném duchu se k vystavujícím vyjádřil i Jiří Kotalík v časopise A – Zet. K občasným výkyvům děl byl na rozdíl od Mrkvičky shovívavý. Pochopil, že jde i o „experimenty“, o práce vytvořené „zkusmo“ dle vlastního přesvědčení mladých  a „protikonvenčně“. A trefně k tomu dodává: „Jen z chaosu a protikladů, ze zmatků a nevědomí rostou kladné hodnoty. (...) Jít spolu a vyjíždět proti sobě s výtvarnými pravdami, aby se ukázalo, která je odvážnější. To je asi smyslem této nové výstavy. Vytušíme z ní přibližné obrysy mladého umění. (...) Nikdo však v nich nehledej generaci. Vždyť se zatím sešli jen konfrontovat“ [kot 1941]. Rovněž Jindřich Chalupecký ocenil dobrou úroveň výstavy, uvědomil si však jedno podstatné, a to, že Nerad dostatečně ve svém pojetí nezdůraznil „básnivou hodnotu těchto nových obrazů a soch, která je od formalistické tvorby generací předešlých odlišuje“ [ch. 1941]. Jisté „krystalizační póly“ příštího vývoje shledával ve výběru umělců a děl též Miroslav Míčko. Byť nemohla být co do počtu jmen a děl vyčerpávající, předvedla podle něho „profil a možnosti nejmladší generace“. Očekával, že podnět této výstavy povede umělce protichůdných táborů k dalšímu měření názorů a tvůrčích sil [Míčko 1941].

S odstupem doby lze jen ocenit Neradův záměr, který k dialogu zvolil projevy výtvarně i názorově odlišně vyhraněných umělců. Právě v této intenci spočíval smysl a přínos této konfrontační výstavy. Prezentací prací Hejny, Grosse, Hudečka, Kotíka a Boštíka vnášela do příští podoby českého moderního umění nadějné přísliby i nová, humanistická poselství, jež nabyla podstatného rozměru o rok později založením Skupiny 42.

Mahulena Nešlehová

Citovaná literatura

ch. 1941: ch. [Jindřich Chalupecký], Z pražských výstav, Pozor, 1941, 21.2., Archiv Národní galerie Praha, Výstřižková kniha č. 15, 1940–1942

jk 1941: jk, Výstava nové generace, Národní práce III, 1941, č. 49, 18. 2. s. 4

kot 1941: kot [Jiří Kotalík], Konfrontace mladých výtvarníků. Nová výstava ve Výtvarném díle, A – Zet XIII, 1941, č. 35, z 21. 2., s. 4

L. M. 1941: L. M., Konfrontace deseti mladých, Praha v týdnu, 1941, 21. 2., Archiv Národní galerie Praha, Výstřižková kniha č. 15, 1940–1942

Míčko 1941: Miroslav Míčko, Konfrontace, Brázda IV, 1941, č. 11, 12. 3. s. 128

om 1941: om [Otakar Mrkvička], Konfrontace. Výstava skupiny malířů a sochařů v salonu Výtvarné dílo, Lidové noviny XXXXIX, 1941, č. 107, 28. 2., s. 7

Nerad 1941: Lev Nerad, Konfrontace (kat. výst.), Praha 1941, s. 2

vl 1941: vl, Salon Výtvarné dílo, Národní listy LXXX1, 1941, č. 37, 6. 2., s. 4

Vydrová 1940–1941: Jiřina Vydrová, Pražské výstavy, Volné směry XXXVI, 1940–1941, s. 222

Další literatura

Vojtěch Lahoda, Melancholie, expresionismus a skupina Sedm v říjnu, in: Dějiny českého výtvarného umění [V] 1939/1958, Praha 2005, s. 101

Jindřich Chalupecký, Kultura za okupace, Listy I, 1946–1947, č. 1, s. 132–134

Anonym, Čeští mistři štětce a dláta. Jan Kodet, sochař–figuralista, Expres XIV, 1941, č. 81, 7. 4., s. 3

vl, Salon Výtvarné dílo, Národní listy LXXX1, 1941, č. 37, 6. 2., s. 4