Databáze uměleckých výstav v českých zemích 1820 – 1950

Záměr uspořádat co nejdříve po Kubištově předčasné smrti (27. 11. 1918) v Praze jeho posmrtnou výstavu pojal umělcův přítel malíř Jan Zrzavý. Netušil však, s jakými překážkami se bude víc než rok potýkat. Jak dokládá jeho dopis Oldřichu Kubištovi z 15. 12. 1918 [Archiv NG, inv. č. AA 2875] nejprve se bezvýsledně obrátil se žádostí na spolek Mánes, jehož byl Kubišta členem. Důvodem odmítnutí bylo Kubištovo působení v rakousko-uherské armádě a jeho údajné „rakušáctví“. Nepochodil ani v případě možnosti připojit Kubištovu výstavu k výstavě spolku Tvrdošíjných zažádané do Domu umění na jaro 1919 – jehož byl sám členem. V dopise ze 7. 3. 1919 Kubištově strýci Oldřichovi doslova uvádí: „jsem zdrcen a zhnusen vývojem událostí.“ Ze smlouvy se s Antonínem Dolenským (archivářem Zemského muzea, který se na přípravě Kubištovy výstavy podílel) dozvěděli, že Kubištovo jméno ve smlouvě není, že jde výhradně o výstavu Tvrdošíjných. „Nemohu jim dokázati,“ jak dále uvádí, „že tak jednali zúmyslně, ... já se výstavy neúčastním, ... s lidmi takového charakteru své jméno ani umění nespojím.“ Z informací v dopise plyne, že Dolenský obratem poslal žádost o „zapůjčení poloviny Reprezentačního domu k výstavě přispěvatelů Veraikonu“, a prosil, aby o tom pomlčel; obával se, jak píše, kdyby „vytušili Tvrdošíjní neb M [Mánesáci] něco – jistě se to nezdaří. ... Já bych byl přešťasten, kdyby se to přece povedlo, neboť 1.) jeho samostatná výstava byla by přednější a 2.) právo a čest by zvítězily nad násilím a podvodem a lstí.“ [ANG, inv č. AA2875] Ani k tomuto řešení nedošlo. Teprve na konci roku uzavřela Krasoumná jednota s Janem Zrzavým a dr. Antonínem Dolenským smlouvu na uspořádání Kubištovy posmrtné výstavy, a to v termínu od 8. února do 9. března 1920. 

Výstavu připravil a díla ze soukromí a z pozůstalosti uložené u umělcova strýce Oldřicha v Kuklenách, s pečlivostí vybral Jan Zrzavý. Šlo o objevnou kolekci, neboť Kubištova tvorba byla v Čechách známá pouze ze dvou výstav Osmy (1907, 1908) a z několika členských výstav SVU Mánes (1911, 1913 a 1914). Jan Zrzavý navrhl rovněž plakát výstavy s motivem umělcova obrazu Sv. Šebestián, který považoval za symbol a příměr Kubištova uměleckého osudu, dále obálku katalogu a napsal do něho zasvěcený úvod. Shromážděný soubor, jenž byl převážně prodejný, zahrnoval šíři a vývoj umělcova díla. Obsahoval dle katalogu 90 prací: 56 olejomaleb, z nichž 14 bylo zapůjčeno ze soukromí, dále 2 pastely, 19 grafik a 12 neprodejných tužkových kreseb. Výstavu zahájil v neděli 8. února Kubištův vrstevník, grafik a výtvarný kritik Josef Richard Marek. Dle článku, který publikoval ve Venkově, a ve kterém s uznáním a pochopením hodnotil umělcovu tvorbu, vyzdvihoval její duchovní a malířské kvality a vyslovoval se k přednostem jeho osobnosti, lze soudit, že jde s největší pravděpodobností o text, který přednesl na zahájení. Nasvědčují tomu závěrečná slova vyzdvihující Kubištovy lidské a umělecké kvality. 

Přestože návštěvnost výstavy nebyla zprvu velká a stoupala až po zveřejnění prvních textů, nesly se její recenze v seriózním, uměleckou kvalitu díla uznávajícím duchu. Ladislav Süss ji dokonce hodnotil jako „nejkrásnější výstavu sezony“ a Kubištu odvážně přirovnal k „Janu Křtiteli českého moderního malířství“ [Süss 1920, s. 28]. Prozíravě přesný byl i Vančurův postřeh, který v Kubištově díle shledal odkaz do budoucnosti, když poznamenal, „že obsáhlo svoji dobu, v něm jest její zápas a touha po nových věcech ..., že široké vrstvy dávají mu v mnohém za pravdu“ [Vančura 1920, s. 2–3]. Taktéž Karel Teige, příslušník nastupující generace, se zabýval v hodnocení umělcovy tvorby jejím tvůrčím přesahem obsahujícím „prolnutí života a reality duchem (a) řádem“, a zamýšlel se nad jejím odkazem do budoucnosti. Zvláště si cenil Kubištových velkých klasicistních pláten a řezeb do linolea z posledních let, které zařadil k „nejkrásnějším, jež v tomto materiálu v Čechách vznikla“; a podotkl: „Jimi také nejzřetelněji řadí se jeho tvorba přesně a důvěrně do komplexu přítomné naší výtvarné práce a jest tak spolehlivou básí nového vývoje, jenž dnes spěje dvěma cestami: cestou ke klasicismu a cestou blízkou umění lidovému.“ Vývoj jeho slovům dal za pravdu, jak víme z děl nastupující devětsilské generace, jež nalezla v Kubištově tvorbě podnětnou inspiraci, a to v produchovnění jeho vrcholných děl – zejména v jejich magicky prozářeném, zvnitřku pojatém ztvárnění [Teige 1920, s. 78–79].

Zasvěcenou pozornost věnoval výstavě v týdeníku Tribuna historik umění Václav Nebeský. S pronikavým vhledem se ve své recenzi zabýval vývojem a podstatnými rysy Kubištovy tvorby: umělcovým sklonem k plasticitě a jeho úsilím o „zrovnoprávnění“ – o kvalitativní a ideovou součinnost všech tvárných činitelů (barvy, tvaru, linie, světla a prostoru) podílejících se na modelaci předmětu a výrazu díla. V jednotlivých vývojových fázích umělcovy tvorby proto sledoval jejich vzájemné poměry a ideové proměny a jako první také objasnil Kubištovu logickou cestu k protokubismu a ke zgeometrizování tvaru. Byť byl jeho rozbor malířova díla v převaze zaměřený na formotvornou problematiku, stal se základem následného bádání. Sám se také k této své první studii několikrát vrátil, aby ji rozpracoval a obohatil, jak potvrzuje jeho text zveřejněný z jara 1921 ve druhém svazku Musaionu a vzpomínka publikovaná v knize Život a osobnost B. Kubišty ve vzpomínkách současníků [Čeřovský 1949, s. 164–172]. 

Navzdory pozitivnímu přijetí výstavy, jež umělcovu dílu přiznala pozici zakladatele českého moderního umění, což potvrzovala odezva a zájem mladé nastupující generace, z ní Moderní galerie po ukončení nezakoupila žádné z navržených děl. Jednalo se o obrazy Cirkus (1911) a Koncert (1910), dále o 12 studijních kreseb a o 11 leptů. Kuratorium Moderní galerie taktéž odmítlo přijmout darem nabídnutý obraz Jaro (Koupání žen, 1911). Nicméně jak plyne z archivních záznamů Krasoumné jednoty, po výstavě si tři obrazy zakoupili bratři Čapkové: Karel Krajinu u Prahy a Josef Zátiší s košíkem a Zátiší z chléva. Prodala se rovněž řada Kubištových grafik – především leptů. Výstava byla následně reprízována v Průmyslovém muzeu v Hradci Králové, a to od 1. do 18. května – s prodloužením do 26. května. Její návštěvnost byla vyšší než v Praze, a i tuto výstavu zahajoval Josef Richard Marek.

Mahulena Nešlehová

Citovaná literatura

Čeřovský 1949: František Čeřovský (ed,), Život a osobnost B. Kubišty ve vzpomínkách současníků, Praha 1949, s. 164–172

Süss 1920: Ladislav Süss, Jarní výstavy, Umělecký měsíčník Orfeus I, 1920, č. 1, červenec, s. 28–29

Teige 1920: Karel Teige, Posmrtná výstava Bohumila Kubišty v Domě umělců (Krasoumná jednota), Musaion I, 1920, s. 78–79

Vančura 1920: Vladislav Vančura, Posmrtná výstava Bohumila Kubišty, České slovo XII, 1920, č. 40, 17. 2., s. 2–3

Další literatura

Marie Rakušanová, Kubišta–Filla. Plzeňská disputace. Zakladatelé moderního českého umění v poli kulturní produkce, Plzeň 2019

Gabriela Pelikánová – Karel Srp, Život a odkaz Bohumila Kubišty v datech, in: Karel Srp, Bohumil Kubišta Zářivý krystal, Ostrava 2014, s. 419–421

Václav Nebeský, Bohumil Kubišta, Musaion II, 1921, s. 17–24 

Archivní zdroje

Archiv Národní galerie v Praze, fond Krasoumné jednoty, inv. č. AA 1431 a inv. č. AA 14 19 

Archiv Národní galerie v Praze, fond Bohumil Kubišta – Korespondence cizí (1918–1919), inv. č. AA 2875

Anonym, Národní listy LX, 1920, č. 37, 7. 2., s. 4

Anonym, Posmrtná výstava Bohumila Kubišty, Krasoumná Jednota (Rudolfinum), Národní listy LX, 1920, č. 42, 12. 2., s. 4