První výstava Skupiny surrealistů v ČSR | Databáze uměleckých výstav v českých zemích 1820

komentář

I když surrealismus přitahoval ve třicátých letech 20. století mnohé české umělce, do Skupiny surrealistů v ČSR, ustavené 21. března 1934, vybral její zakladatel Vítězslav Nezval pouze tři z nich – jednak své blízké přátele Jindřicha Štyrského a Toyen, kteří ve dvacátých letech patřili k hlavním představitelům Devětsilu, jednak sochaře Vincence Makovského, jehož tehdejší díla lze řadit ke špičce evropské avantgardy. Tato trojice připravila vyhraněnou První výstavu Skupiny výtvarných umělců v ČSR, jež proběhla na začátku roku 1935 ve funkcionalistické budově Mánesa v Praze.

Vazba mezi malou avantgardní skupinou a mezigeneračním modernistickým Spolkem výtvarných umělců Mánes nebyla náhodná. Makovský byl členem Mánesa od roku 1930, Štyrský a Toyen se stali členy v prosinci 1932 na základě své účasti na výstavě Poesie 1932, která výrazně inklinovala k surrealismu. Hned 22. března 1934, den po založení Skupiny surrealistů v ČSR, se výbor SVU Mánes usnesl, že v zimě bude uspořádána v polovině malého sálu spolkové budovy výstava Toyen, Štyrského a Makovského. 29. listopadu 1934 pak Štyrský podal oficiální žádost o schválení výstavy surrealistické skupiny v celém malém sále od 15. ledna 1935. Zároveň během roku 1934 Nezval a Adolf Hoffmeister rozvíjeli představu o souběžné výstavě mezinárodního surrealismu ve velkém sále, kterou by připravil André Breton. Avšak 6. prosince Nezval, pozvaný jako host na schůzi výboru SVU Mánes, sdělil, že Breton by sice zajistil v Paříži surrealistickou kolekci na pražskou výstavu, ale pařížští surrealisté nemohou platit balení a pojištění, jak žádala česká strana. Z finančních důvodů proto Mánes tento zahraniční projekt odložil a víckrát se k němu nevrátil. 10. ledna 1935, těsně před zahájením výstavy pražské surrealistické skupiny, se výbor Mánesa rozhodl přesunout ji do velkého sálu, který by jinak zůstal prázdný. Vstřícnost spolku vůči surrealismu se souběžně projevila i tím, že 17. ledna 1935 byli do SVU Mánes zvoleni jako činní členové (tedy nevýtvarníci) jak další příslušníci Skupiny surrealistů v ČSR – básníci Vítězslav Nezval a Konstantin Biebl, skladatel Jaroslav Ježek a divadelní režisér Jindřich Honzl, tak osobnosti blízké tomuto hnutí, například Záviš Kalandra a E. F. Burian.

Vincenc Makovský byl na výstavě zastoupen třemi plastikami a dvěma reliéfy z let 1932–1935, Toyen se Štyrským se soustředili výlučně na tvorbu z roku 1934, spojenou s manifestačním příklonem k surrealismu. Toyen připravila soubor 24 obrazů, Štyrského kolekce byla nejbohatší: obsahovala 22 olejů, 66 koláží z cyklu Stěhovací kabinet (jedna z nich byla jako pérovka reprodukována na obálce katalogu) a 74 fotografií rozčleněných do cyklů Žabí muž a Muž s klapkami na očích. Fotografie byla v českém prostředí poprvé v takové míře zařazena do souvislostí výtvarné avantgardy. Také Vítězslav Nezval původně uvažoval o tom, že zveřejní své fotografie a vytvoří vlastní koláže, ale na poslední chvíli své práce z výstavního seznamu vyškrtl [Potůček 2004, s. 78]. Vernisáž, která proběhla v úterý 15. ledna od 18.15 hodin, poskytla mluvčím Skupiny surrealistů v ČSR Teigovi a Nezvalovi příležitost k programovému vystoupení: pronesli obsáhlé projevy, jejichž podstatná část vyšla v katalogu, kde je doplnil ještě Nezvalův surrealistický výklad jednotlivých obrazů ve formě krátkých básní v próze. Úryvek z Nezvalovy řeči otiskly i Volné směry.

Výstava vzbudila rozporné reakce. Josef Čapek v Lidových novinách upozorňoval, že běžní diváci budou pobouřeni, protože surrealistické aktivity cíleně popírají zavedená měřítka. Sám se soustředil na Štyrského koláže, v nichž na rozdíl od Teigovy interpretace neviděl projev revoluční zběsilosti, ale spíš dědictví dekadence; jiní kritici je spojovali přímo s pornografií. Naopak kladný ohlas vyvolaly Štyrského fotografie, které ocenilo několik recenzentů, i když zbytek výstavy odsoudili. Téměř všichni se shodli, že malba je plochá, plytká a truchlivá, ačkoli podle Vojtěcha Volavky lze i v rámci surrealistického názoru dobře malovat, jak na rozdíl od Štyrského a Toyen dokazuje například Šíma nebo Miró [Volavka 1935]. Výhrady zejména ke Štyrskému, ale také k Toyen vyjádřil Jindřich Chalupecký v Činu v posledním ze svých Deseti bodů k nadrealismu, kde však zároveň vyzdvihl práce Vincence Makovského [Chalupecký 1935].

Výstava měla původně skončit 3. února (do té doby ji navštívilo 894 osob a prodalo se 522 katalogů), ale byla prodloužena o dva týdny do 17. února. O jejím průběhu informoval Nezval André Bretona dopisem z 3. února: „Naše výstava… byla prodloužena přesto, že všechna měšťácká kritika se postavila proti ní. Například včera jsem prováděl touto výstavou asi 150 mladých lidí, kteří si vyžádali můj komentář, a před nedávným časem jich přišlo též skoro tolik s nejvřelejším zájmem.“ [Nezval 1981, s. 77]

Výstava rozhořčila i funkcionalistické architekty Josefa Havlíčka a Karla Honzíka, kteří dokonce chtěli vystoupit ze spolku Mánes na protest proti umění odmítajícímu řád a kázeň. Zároveň je pobouřilo Nezvalovo zvolání z manifestu surrealismu, vyhlašující konec „architektury pro potřeby zadnic“ [Nezval 1974, s. 74]. Výbor Mánesa jim odpověděl, že všestrannost uměleckého výrazu spolku se tradičně považuje za jeho přednost a zaměření jedné výstavy není důvodem k odchodu členů. V tomto duchu Mánes ve třicátých letech nadále poskytoval určitý prostor surrealistickým publikačním a přednáškovým aktivitám, jejichž vyvrcholením se stalo vystoupení André Bretona, který 29. března 1935 přečetl ve zcela zaplněné velké síni Mánesa významnou přednášku Surrealistická situace objektu – situace surrealistického objektu (Surrealismus v poezii a malířství), připravenou přímo pro Prahu a v úvodu oceňující tvorbu pražské surrealistické skupiny.

Lenka Bydžovská

Citovaná literatura

Chalupecký 1935: Jindřich Chalupecký, Deset bodů k nadrealismu, Čin VII, 1935, č. 6, 14. 3., s. 86–88

Nezval 1974: Vítězslav Nezval, Surrealismus v ČSR, in: idem, Dílo XXV. Manifesty, eseje a kritické projevy z let 1931–1941, ed. Milan Blahynka, Praha 1974, s. 69–78

Nezval 1981: Vítězslav Nezval, Depeše z konce tisíciletí. Korespondence Vítězslava Nezvala, ed. Marie Krulichová – Milena Vinaříková – Lubomír Tomek, Praha 1981

Potůček 2004: Jakub Potůček, Fotografie, „jež prostě stačilo dát zvětšiti“, in: David Voda (ed.), Hra v kostky. Vítězslav Nezval a výtvarné umění (kat. výst.), Muzeum umění Olomouc 2004

Volavka 1935: V. V. [Vojtěch Volavka], Výtvarnictví. Skupina surréalistů v ČSR v „Mánesu“, Program (Demokratický střed) I (XII), 1935, č. 3, 25. 1., s. 5

Další literatura

Lenka Bydžovská – Karel Srp (edd.), Český surrealismus 1929–1953, Praha 1996, s. 78–82

Lenka Bydžovská – Vojtěch Lahoda – Karel Srp, Černá slunce. Odvrácená strana modernity, Řevnice – Ostrava 2012, s. 187–190

Lenka Bydžovská – Karel Srp, Krása bude křečovitá, Řevnice – Hluboká nad Vltavou 2016, s. 139–141

Karel Kuchynka, Surrealismus a jeho vztah k parapsychologii. K právě pořádané výstavě Skupiny surrealistů v S. V. U. Mánes v Praze, Pestrý týden X, 1935, č. 4, 26. 1.

Max Lippmann, Vom Surrealismus in der Kunst. Gedanken zu einer „Mánes“-Austellung, Die Kritik (Praha), 1935, č. 6

Vítězslav Nezval, První výstava surrealismu v Praze, in: idem, Dílo XXV. Manifesty, eseje a kritické projevy z let 1931–1941, ed. Milan Blahynka, Praha 1974, s. 159–169

František Šmejkal, Surrealismus a české umění, Umění XXXVII, 1989, s. 377–400

Karel Teige, Úvod do moderního malířství. K výstavě skupiny českých surrealistů v síni Mánesa, Praha, leden – únor 1935, in: idem, Zápasy o smysl moderní tvorby. Studie z třicátých let, ed. Jiří Brabec – Vratislav Effenberger, Praha 1969, s. 253–276

Archivní zdroje

Archiv hlavního města Prahy, Fond Spolek výtvarných umělců Mánes, Výstavní činnost, Složky jednotlivých výstav, inv. č. 4189, sign. 4.1, karton 73 – Skupina surrealistů v ČSR

http://katalog.ahmp.cz/pragapublica/permalink?xid=77C16466220E11E0823600166F1163D4