Databáze uměleckých výstav v českých zemích 1820 – 1950

Jednota umělců výtvorných vznikla na přelomu let 1848–1849 jako národně česky orientovaný spolek na podporu umělců. Jejím základem byl výtvarný odbor spolku Slovanská lípa, který po jejím vzniku zanikl. Jedním z hlavních cílů Jednoty bylo otevření stálé výstavy, která by domácím umělcům umožnila průběžně vystavovat svá nová díla, a vystoupit tak z anonymity vůči publiku. V tomto cíli byl spatřován osten proti stávající každoroční výstavě Krasoumné jednoty (jejímž zřizovatelem byla SVPU), která se orientovala v očích mnohých umělců příliš na importovaná díla z Vídně, Drážďan, Mnichova či Düsseldorfu a domácím absolventům, kteří opustili Akademii, neposkytovala dostatečný prostor. V prvních dvou letech své existence za předsednictví Josefa Vojtěcha Hellicha byla Jednota výrazným spolkem, který se aktivně zasazoval o své cíle. Vlastenecky české a slovanské postoje, propojení s národním hnutím i vyhrocení konfliktů s představiteli SVPU a Akademie (tedy s oficiálními uměleckými institucemi) přispěly v době upevňování Bachova absolutismu v padesátých letech k postupnému odlivu zájmu o spolek a nakonec k jeho zániku (1856) z politických i sociálních důvodů [Hojda 1988].

Stálá výstava JUV se v Praze stala prvním konkurenčním podnikem každoroční veřejné umělecké výstavy. Tu pořádal od roku 1821 výbor Společnosti vlasteneckých přátel umění a od roku 1836 Krasoumná jednota, založená v rámci téže Společnosti. Kosmopolitní a aristokratický charakter společnosti a její malý zájem o podporu domácích nastupujících umělců se staly středem kritiky. Pražští umělci se proto od počátku třicátých let snažili o prosazení vlastního spolku. Naplněním těchto snah se stalo nakonec založení Jednoty umělců výtvorných, která měla umělce podporovat nejen prostřednictvím vytvářených finančních fondů, ale zejména stálé veřejně přístupné prodejní výstavy [Prahl 1988].

Tuto výstavu se podařilo zpřístupnit brzy po založení spolku počátkem roku 1849. Výstava byla otevřena každodenně ve spolkových prostorách ve druhém patře domu čp. 995 na dnešním Smetanově nábřeží. Možnost vystavit svá díla zde měl kdokoli z řádných členů. Měly zde být vystavovány i vítězné návrhy na grafické prémie, které na rozdíl od prémií Krasoumné jednoty pocházely ze soutěže. Výstava se pravidelně – jedenkrát na měsíc? – měla obměňovat. (Vzorem zde byly obdobně organizované a průběžně obměňované výstavy evropských uměleckých spolků – např. vídeňského Kunstvereinu založeného ve stejné době Rudolfem Arthaberem.) Z torzálně dochovaného archivu JUV lze vysledovat jen některé dílčí údaje o výstavě. V dobovém tisku je o průběhu prvního roku této výstavy bohužel také jen minimum zmínek, žádné konkrétní detaily nepřináší ani výroční zpráva JUV za rok 1849. Jedině ze zprávy Antona Springera o pražském Kunstvereinu, která se však věnuje více obecným otázkám uměleckých organizací, se dozvídáme některá jména právě vystavujících umělců: Karel Svoboda vystavil Attilovu smrt, Jan Brandeis blíže nejmenovaný portrét, August Piepenhagen několik krajin a sochař Göztl [Dimitriou 2021] model Amazonky. Nelze ani dovodit, kteří ze stálých nebo přispívajících členů Jednoty (uvedených jmenovitě ve výroční zprávě výboru) zaslali některá svá díla na výstavu.

Rozsahem výstava patrně nebyla nijak velká, vzhledem k místnostem spolku i k jeho deklarování, že „nemůže býti oučelem jednoty míti vždy vystavený velký počet uměleckých prací ve svých místnostech, poněvadž by to nepřispívalo k zvelebení umění v naší vlasti … kdyby se hledělo více ke množství na ujmu dokonalosti“ [Zpráva 1849, s. 6]. Následná zpráva výboru za rok 1850 pak uvádí, že z výstavy se prodalo celkem 16 obrazů.

Stálá výstava JUV byla prezentována jako protiváha oficiální akademické výstavy a takto byla patrně i vnímána: jako „prostředek k poznání výtečnějších domácích schopností a jejich uměleckých výtvorů, o čemž by jinak vlastenecký příznivec nemohl nabýti známosti, poněvadž dosavádní monopol … Kunstvereinu … našim domácím samostatným umělcům překáží a škodí“ [Skupina 1849, s. 989]. Významu, který v domácím prostředí mohla mít, však nedosáhla. Namísto toho se v Praze padesátých let podařilo jejím odpůrcům prosadit náhled na tuto výstavu jako konfliktní podnik z hlediska oficiálních uměleckých institucí. Navíc názory na české a slovanské umění zastávané představenými Jednoty se staly v politickém prostředí padesátých let kontroverzní. To vše způsobilo postupný odliv původně vysoké členské základny (566 členů na konci roku 1849) a postupný zánik výstavy i celé Jednoty kolem poloviny padesátých let. 

Pavla Machalíková

Citovaná literatura

Dimitriou 2021: Alena Dimitriou, Cínař Josef Götzl, bakalářská práce, ÚpDU FF UK, Praha 2021

Hojda 1988: Zdeněk Hojda, Sociální zázemí Jednoty výtvorných umělců – rozchod s tradiční základnou uměleckého mecenášství v Čechách?, in: Milena Freimannová (ed.), Povědomí tradice v novodobé české kultuře, Praha 1988, s. 355–358

Prahl 1988: Roman Prahl, „Umělectví“ a spor o jeho tradice: Jednota umělců výtvorných, in: Milena Freimannová (ed.), Povědomí tradice v novodobé české kultuře, Praha 1988, s. 220–238

Skupina 1849: [Skupina přispívajících členů Jednoty umělců výtvorných], Výstava uměleckých prací Jednoty umělců výtvorných v Čechách, Národní noviny II, 1849, č. 253, 28. 10., s. 989

Zpráva 1849: Proslov a zpráva o činnosti Jednoty umělců výtvorných v Čechách roku 1849, Archiv Národní galerie v Praze, fond SVPU

Další literatura

Zdeněk Hojda – Roman Prahl, Kunstverein nebo/oder Künstlerverein? Hnutí umělců v Praze 1830–1856/Die Künstlerbewegung in Prag 1830–1856, Praha 2004, zejm. s. 30–31 a edice dokumentů

Václav Ryneš, Výtvarní umělci v Krasoumné jednotě a v Jednotě umělců výtvorných, Praha 1970

Archivní zdroje

Archiv Národního muzea, fond sbírky Bohuslava Duška

Archiv Národní galerie Praha, fond SVPU

Literární archiv – Památník národního písemnictví, fond J. V. Hellich [relevantní materiály publikovány in: Zdeněk Hojda – Roman Prahl, Kunstverein nebo/oder Künstlerverein? Hnutí umělců v Praze 1830–1856/Die Künstlerbewegung in Prag 1830–1856, Praha 2004]