Databáze uměleckých výstav v českých zemích 1820 – 1950

V průběhu dvacátých let střídala dramaturgie Krasoumné jednoty průřezové výstavy spolků, monografické výstavy významnějších jednotlivců či zahraničních hostů a spojené společné výstavy aktuální tvorby tří či čtyř umělců/umělkyň. První dva typy výstav obvykle trvaly tři až čtyři týdny. Pospojované výstavy jednotlivců byly vesměs kratší, obvykle dvoutýdenní. Vyznačovaly se někdy až bizarní, čistě utilitární dramaturgií, kdy možnost prezentovat se nezřídka svedla k sobě různé umělce či umělkyně, kteří by se v jinak striktně národnostně či regionálně oddělených spolkových prezentacích nikdy nesetkali. V tom spočívala jedinečnost výstav v Krasoumné jednotě, která se tímto snažila naplňovat poslání poskytovat prostor prezentaci umění ze všech koutů Československa bez ohledu na jeho etnické kořeny. 

Na přelomu října a listopadu 1925 tak svedla dramaturgie v Rudolfinu k sobě díla Anny Roškotové, Egona Adlera a čerstvých novomanželů, malířky Charlotte Radnitz-Schrötter a malíře Richarda Schröttera. Jisté pojítko představovaly náměty prací vytvořených převážně během pobytů ve Francii a Itálii. Anna Roškotová se prezentovala akvarely z cesty po severní Itálii. Egon Adler představil akvarely z jihofrancouzského pobytu. Manželé Schrötterovi byli zastoupeni nejnovějšími obrazy vytvořenými převážně v rozmezí let 1924 a 1925 v Paříži a v Benátkách.

Z hlediska mapování dobového výstavního provozu je přehlídka zajímavá jednak typologicky, jako ukázka běžné dobové výstavní praxe, a rovněž tím, že se na ní prezentovali tři z dnešního pohledu velmi zajímaví německy hovořící autoři v té době nejmladší nastupující generace, všichni patrně s židovskými kořeny, o nichž máme stále jen poskrovnu informací a spojujeme si je s hrstkou dochovaných děl, která však jsou opakovaně vystavována a dodnes přitahují pozornost. Konání výstavy je zastihlo v okamžiku, kdy jejich tvorba byla na vzestupu a oni se nacházeli v nejlepším tvůrčím období – krátce poté, co jejich první práce zakoupila Moderní galerie. Velmi talentovaný Egon Adler, rodák z Karlových Varů, posléze zamířil do Spojených států. Schrötterovi patřili na sklonku dvacátých let k hlavním uměleckým tahounům Prager Secession. Charlotte se po rozvodu s Richardem přesunula již počátkem třicátých let do Itálie, kde se provdala a působila pod jménem Charlotte Frumi. Richard Schrötter zmizel za nejasných okolností na jaře 1939 v Austrálii. V Československu pokračovala pouze umělecká dráha o generaci starší Anny Roškotové, která tvořila hlavně veduty a v rámci čtveřice vystavujících byla asi nejméně zajímavá a nejvíce konzervativní. V meziválečném období vystavovala s Kruhem výtvarných umělkyň, ale postupem času její hvězda pohasla a dnes patří mezi spíše zapomenuté ženy-umělkyně první republiky.

Výstava se konala jako první po několikaměsíční rekonstrukci výstavních prostor Rudolfina. Konfigurace vnitřního prostoru byla upravena tak, že šlo instalovat po celé délce probíhajících stěn, které byly odděleny přepážkami. Konání výstavy reflektovala česky i německy tištěná média. Nejpodrobněji o ní napsal česky Oskar Schürer na stránkách Tribuny, kde mj. uvedl, že nově vybudované přepážky, které mohou být v případě potřeby odstraněny, „dodávají celku klidu a jednoty, takže zde vznikly skutečně příznivé výstavní místnosti.“ Recenzenti se neopomněli otřít o srovnání tvorby manželů Schrötterových, přičemž jejich soudy oscilovaly od postřehů o zdařilém doplňování se až po odsudky Schrötterovy produkce. Recenzent Českého slova Adolf Veselý se věnoval pouze akvarelům Adlera a Roškotové, tvorbu Schrötterových vůbec nezmínil. Neodpustil si ale obvyklé srovnání etnicky české a německé produkce, přičemž se bezděčně dotkl Adlerovy internacionální výjimečnosti: „Z Roškotové vyzírá jakási zřejmá domácká, zdravá, energická hlučnost, Adler je kultivovaně diskrétní, vyběravý, rafinovaný, až chorobný… Anna Roškotová zůstává v tom směru přece jen solidně a zemitě českou – ale co je německého na Egonu Adlerovi?“.

Expozice byla podle dobových zvyklostí prodejní. Charlotte Radnitz-Schrötter byla zastoupena 18 oleji. Nechyběl obraz Přístav v Benátkách (1924) ze sbírky Moderní galerie. Richard Schrötter vystavoval 16 olejomaleb. Byla mezi nimi i Krajina s koupajícími se dívkami, kterou je dnes možné vidět ve stálé expozici Národní galerie a byla vystavena také roku 1926 na Benátském bienále. Schrötter vystavil i obraz Pastorále (Cortina), dnes ve sbírce Památníku národního písemnictví, který byl posléze součástí československé expozice na mezinárodní výstavě v Drážďanech 1926. Prezentoval se rovněž osmi neprodejnými portréty zachycujícími rodinné příslušníky a blízké. Nejdražšími Schrötterovými díly byly dnes nezvěstný obraz Paridův soud, jehož reprodukci otisklo Prager Presse a zatím neznámý obraz Přítelkyně, nabízené za již poměrně významné sumy 12 resp. 10 tisíc korun. I tyto obrazy se stejně jako Krajina s koupajícími se dívkami soudě podle recenzentů vyznačovaly arkadickými motivy, jimiž se Schrötter zaobíral během italského pobytu v letech 1924 až 1925. V tomto období maloval zřetelně pod vlivem nastupující nové věcnosti, konkrétně Carla Menseho, a také podobně jako v té době tamtéž např. Jan Zrzavý.

Jednalo se o řadovou výstavu, která zachytila v dobré konstelaci tvůrce, jež zanechali na ní vystavenými díly zajímavou stopu v příběhu dějin umění českých zemí, ale následně z různých důvodů zmizeli z československé výtvarné scény.

Ivo Habán

Literatura

Ivo Habán, Československo: nové realismy v éře avantgard, in: Ivo Habán (ed.), Nové realismy. Moderní realistické přístupy na československé výtvarné scéně 1918–1945, Liberec 2019, s. 18–117, zde s. 49, 53

Ivo Habán, „Že bylo počítáno také s účastí našich německých krajanů, je samozřejmé.“ Německy hovořící umělci v meziválečném Československu mezi Prahou a Drážďany, in: Karel Srp (ed.), V novém světě. Podmínky modernity 1917–1927, Ostrava – Řevnice 2018, s. 76–86

Ivo Habán, Prager Secession. Německý sen v multikulturní Praze, in: Anna Habánová (ed.), Mladí lvi v kleci. Umělecké skupiny němec ky hovořících výtvarníků z Čech, Moravy a Slezska v meziválečném období, Liberec – Řevnice 2013, s. 118–151

Anna Janištinová, Praha a Čechy, in: Hana Rousová (ed.), Mezery v historii, Polemický duch Střední Evropy – Němci, Židé, Češi (kat. výst.), Praha 1994, s. 44–53

Archivní zdroje

Archiv Národní galerie, fond Moderní galerie, nákupy děl; fond Krasoumná jednota, výstřižková služba

Anonym, Der Kunstverein für Böhmen, Deutsche Zeitung Bohemia XCVIII, 1925, č. 245, 21. 10., s. 5

Dr. F. X. Harlas, Umění, Národní politika XLIII, 1925, č. 298, 31. 10., s. 8–9

V. Nikodem, Pražské výstavy v listopadu, Národní osvobození II, 1925, č. 313, 15. 11., s. 4