Databáze uměleckých výstav v českých zemích 1820 – 1950

Výstava Karla Škréty byla v pořadí druhou ze čtyř výstav, které mezi lety 1909 a 1913 v Rudolfinu uspořádal Kroužek přátel umění malířského a Krasoumná jednota pro Čechy, s cílem představit veřejnosti díla starších českých malířů. První z nich byla věnovaná malíři Josefu Navrátilovi (1909), po Škrétově výstavě následovala monografická výstava Petra Brandla (1911), a nakonec výstava věnovaná malířům Janu Kupeckému a Václavovi Vavřincovi Reinerovi (1913).

Záminkou pro volbu jména Karla Škréty bylo v roce 1910 třísetleté výročí jeho narození. V témže roce – a u téže příležitosti – ostatně vyšla i Škrétova populárně-naučná monografie z pera Jaroslava Kampera, důležitým příspěvkem k poznání Škrétova života a díla byla v témže roce publikovaná společná studie Pavla Bergnera, inspektora Obrazárny Společnosti vlasteneckých přátel umění (dále SVPU), a Jana Heraina [Kamper 1910; Bergner – Herain 1910].

Pavel Bergner byl též autorem krátké životopisné zprávy, která ve výstavním katalogu předchází samotný soupis vystavených prací, vypracovaný Rudolfem Kuchynkou. Jeho podíl sice v publikovaném katalogu není zaznamenán, dokládají jej ovšem přípravné poznámky, uložené v Kuchynkově pozůstalosti. Stručný soupis vystavených děl udává vedle námětů a rozměrů vystavených obrazů vždy jejich tehdejší majitele a umístění, v některých případech je navíc uvedeno znění nalezené signatury, případně jiné drobné poznámky.

Samotná výstava byla bez zjevného klíče rozdělena do šesti oddílů („sálů“). Jádro výstavy tvořily malířské práce, ale kromě nich byly v Rudolfinu vystaveny i kresby, soudobé grafiky provedené podle Škrétových předloh a pozdější grafické reprodukce Škrétových děl. V prvním oddílu výstavy byla vystavena také mozaika se Škrétovým znakem, ztotožnitelná s medailonem s rodovým znakem Šotnovských ze Závořic provedeným technikou pietra dura (Národní galerie Praha, inv. č. O 85). Obrazy, které se na výstavu nepodařilo získat, zastoupily v posledním oddílu výstavy fotografie, zapůjčené pražskou městskou radou. Tamtéž byla vystavena i trojice autentických písemných archiválií a pamětní mince SVPU z roku 1796 se Škrétovým poprsím na líci. Návštěvnictvo zde mělo příležitost seznámit se také s literaturou o Karlu Škrétovi.

Celkem bylo v Rudolfinu vystaveno 49 Škrétovi přisuzovaných maleb, počítaje v to dvě repliky (kat. č. 17 a 53), ale i „zajímavé opakování“ obrazu sv. Rodiny se sv. Kateřinou a sv. Barborou z majetku křížovnického řádu, mezi exponáty doplněné až po zahájení výstavy [Národní listy 1910, s. 5]. Dva z vystavených obrazů jsou v katalogu označeny jako dílenské práce (kat. č. 24 a 27), tři jako kopie Škrétových děl (kat. č. 11, 13, 42). Na výstavě nechyběla také podobizna Karla Škréty od Tiberia Tinelliho, v katalogu výstavy přisuzovaná Alessandru Berardellimu (kat. č. 8), a Škrétova podobizna podle rytiny Matthäa Meriana ze soukromého majetku (kat. č. 5) [reprodukuje Dolenský 1911, nestránkováno].

Značná část vystavených maleb, celkem dvanáct kusů, pocházela ze sbírek SVPU a bývala součástí stálé expozice Obrazárny SVPU v Rudolfinu. Tam byly – soudě dle soupisu vystavených děl – trvale přístupné také přítomné obrazy z pražských městských sbírek a proslulý oltářní obraz z bývalého kostela sv. Martina ve zdi, tehdy v majetku knížete Bedřicha Lobkovice. Ostatní obrazy pocházely většinou ze šlechtických sbírek. Největším počtem zápůjček přispěl právě kníže Lobkovic, který kromě zmíněného svatomartinského obrazu na výstavu zapůjčil dalších osm maleb. Větší počet obrazů, jindy vystavených v Nostickém paláci v Praze-Malé Straně, na výstavu poskytl hrabě Ervín Nostic-Rieneck (celkem 5 kusů), dva obrazy přicestovaly až z obrazárny hraběte Evžena Černína ve Vídni. Své obrazy dále zapůjčili hrabě František Clam-Gallas, hrabě Bohuslav Kolovrat-Krakovský-Libštejnský, kníže Jan II. Lichtenštejn, hrabě Karel Buquoy a princezna Kunhuta Lobkovicová. Celkem čtyři plátna na výstavu poskytli další soukromí sběratelé, z nichž jsou ve výstavním katalogu jmenováni císařský rada František Vejdělek a architekt Arnošt Živný, oba členové Kroužku. Jen menší část z vystavených obrazů, celkem 12 kusů, pocházela z církevního majetku.

Co do žánrové skladby převažovaly obrazy s náboženskými náměty, podstatnou část exponátů tvořily podobizny (celkem 17 kusů). Většinu z vystavených maleb lze podle katalogem uváděných údajů identifikovat. Za Škrétovy vlastní práce je dnes považováno jen 33 z vystavených obrazů (kat. č. 6, 7, 10, 12, 14, 16–19, 21, 22, 24–26, 29–34, 36, 38, 39, 41, 43, 46–52, 56). Nezvěstná nejspíše zůstávají kat. č. 11 a 13 [srov. Neumann 1974, s. 89–90]. Obraz Žena před zrcadlem ze sbírky Františka Vejdělka (kat. č. 20) není pozdější literaturou zmiňován [reprodukuje Dolenský 1911, nestránovkáno].

Naprostá většina ze 29 vystavených kreseb pocházela ze sbírek SVPU, tři zapůjčila vídeňská Albertina, jednu velmistr křížovnického řádu František Marat. Také u některých z nich bylo Škrétovo autorství později zamítnuto (kat. č. 1, 4, 63, 74a, 74f, 74h). Kresby, v katalogu označené pouze jako „Alegorie“ – zřejmě předlohy k univerzitním tezím –, nelze jednoznačně identifikovat, zmínky o jiných (kat. č. 61, 64 a 70) v pozdější škrétovské literatuře chybí.

Vystavené grafické práce nebyly v katalogu podrobněji specifikovány; uveden byl pouze výčet jejich autorů, doplněný poznámkou o zapůjčitelích. Mezi exponáty se jistě nacházely rytiny podle Škrétových obrazů sv. Augustina (Bartholomäus Kilian) a sv. Eligia (Melchior Küsel), dále podle Škrétova vzoru rytá podobizna hraběte Bernarda Ignáce Martinice (Jan Adriaen Gerhardt de Groos) a rytina hlavy mladého muže s šátkem na hlavě, kterou podle Škrétovy kresby provedl Václav Hollar (v katalogu označeno jako „první známá Škrétova práce“). Ze Škrétových současníků byli kromě zmíněných rytců zastoupeni také Caspar Dooms, bosý augustinián bratr Jindřich („frater Henricus“), Philipp Kilian, Matthäus Küsel, Samuel Weishun a Daniel Wussin. K vidění byly též pozdější grafické reprodukce Škrétových děl od Jana Jiřího Balzera a Antona Birkharda.

Výstavě, kterou navštívilo celkem 3587 návštěvníků, se dostalo značné pozornosti v tisku ve formě obsáhlejších recenzí i kratších zpráv. Jejich autoři zpravidla uspořádání výstavy chápali jako záslužný a důležitý krok na cestě k budoucímu definitivnímu zhodnocení díla umělce, jehož umělecký a historický význam byl v jejich očích dosud buď podceňován, či naopak přeceňován. Často přitom neopomněli zmínit rozporuplně přijímanou Škrétovu německojazyčnou monografii z pera Gustava Pazaurka [Pazaurek 1889], vyznačující se nevalným hodnocením malířova talentu, obecně však chápanou jako důležitý příspěvek k poznání jeho díla [srov. Vácha – Vlnas 2011, s. 38–39].

Někteří z recenzentů se pozastavovali nad jistou roztříštěností a nejednotností souboru vystavených prací, což u některých děl nezřídka vedlo ke zpochybňování správnosti uváděného Škrétova autorství. Z jeho díla přitom byla vyřazována i ta, považovaná dnes za jeho autentické práce – opakovaně například oba obrazy z Černínské obrazárny ve Vídni. Co do souhrnné charakteristiky Škrétova díla se recenzenti takřka bez výjimky věnovali problematice vztahu jeho prací k dílům jiných, zpravidla italských umělců. Síla závislosti na cizích vzorech – tu zdůrazňovaná, tu relativizovaná – přitom zpravidla vystupovala jako jedno z hlavních hodnotících kritérií úrovně malířovy tvorby. Obzvlášť kladně byly Škrétovy malířské dovednosti hodnoceny u jeho portrétů, v čele s podobiznou Ignáce Jetřicha Vitanovského z Vlčkovic. Všeobecné chvály se dočkaly také veřejnosti dlouho nepřístupné obrazy Svatováclavského cyklu.

Jen ojediněle zazněly výtky adresované pořadatelům výstavy. Opakovaně byla kritizována výstavní architektura, která podle některých recenzentů nevytvářela vhodné prostředí pro prezentaci Škrétových obrazů [A. M. 1910, s. 222; Marten 1910–1911, s. 62]. Karel Boromejský Mádl, jenž se později podílel na přípravě výstav věnovaných Petrovi Brandlovi a Janu Kupeckému s Václavem Vavřincem Reinerem, se zase pozastavil nad omezenou pozorností, kterou výstavní katalog věnoval přítomným rytinám. Chápal je totiž jako důležitou pomůcku pro stanovení chronologie Škrétova díla a v některých případech také jako jediné svědectví o podobě jeho ztracených obrazů [Mádl 1910, s. 9].

S dlouhým odstupem se Škrétova první výstava jeví jako důstojný milník dlouhého poznávání místa a významu jeho tvorby v dějinách barokního malířství v Čechách, a to na samých počátcích vědeckého zájmu o umění 17. a 18. století vůbec. Druhá Škrétova výstava, omezující se výhradně na jeho malířské dílo, byla ve Sbírce starého umění SVPU uspořádána v roce 1938. Od jejího autora, Vincence Kramáře, se tehdy výstavě z roku 1910 dostalo prvního skutečně důsledného a z atribučního hlediska mimořádně úspěšného kritického zhodnocení [Kramář 1938, zde s. 3–4]. Ke cti pořadatelům první Škrétovy výstavy je třeba přičíst, že druhá výstava byla – po nezbytné redukci – v zásadě jejím opakováním.

Tadeáš Kadlec

Citovaná literatura

Bergner – Herain 1910: Pavel Bergner – Jan Herain, Karel Škréta. Příspěvek k ocenění jeho díla, Praha 1910

Dolenský 1911: Antonín Dolenský, Výbor obrazů Karla Škréty, Nymburk 1911

Kamper 1910: Jaroslav Kamper, Karel Škréta. List z dějin českého umění, Praha 1910

Kramář 1938: Vincenc Kramář, Výstava obrazů Karla Škréty, Praha 1938

A. M. 1910: A. M., Výstavy retrospektivní a starých památek, Dílo VIII, 1910, s. 222

Mádl 1910: Karel Boromejský Mádl, Ke Škrétově výstavě, Národní listy L, 1910, č. 257, 18. 9., s. 9

Marten 1910–1911: Miloš Marten, Výtvarné umění, Moderní revue XVII, 1910–1911, č. 22, s. 62–64

Neumann 1974: Jaromír Neumann, Karel Škréta 1610–1674, Praha 1974

Pazaurek 1889: Gustav Edmund Pazaurek, Carl Screta (1610–1674). Ein Beitrag zur Kunstgeschichte des XVll. Jahrhunderts, Prag 1889

Vácha – Vlnas 2010: Štěpán Vácha – Vít Vlnas, Baroko v Čechách versus české baroko, aneb Karel Škréta a raně barokní malířství očima dějepisu umění, in: Lenka Stolárová – Vít Vlnas (edd.), Karel Škréta 1610–1674. Studie a dokumenty, Praha 2010, s. 33–50

Výstava 1910: Anonym, Výstava děl Karla Škréty v Rudolfinu, Národní listy L, č. 282, 13. 10. 1910, s. 5

Další literatura

Lubor Machytka, Svatý Václav v pozdním díle Karla Škréty, Umění 29, 1981, s. 506–528

Jaromír Neumann, Škrétové. Karel Škréta a jeho syn, Praha 2000

Vít Vlnas – Lenka Stolárová (edd.), Karel Škréta 1610–1674. Doba a dílo (kat. výst.), Praha 2010

Petra Zelenková (ed.), Karel Škréta 1610–1674 a univerzitní teze v českých zemích, Praha 2023

Archivní zdroje

Archiv Národní galerie Praha, fond Krasoumná jednota (1842–1939), karton č. 94, Výstava Karla Škréty, 1910

Archiv Národní galerie Praha, fond Společnost vlasteneckých přátel umění (1796–1953), karton č. 42, Krasoumná jednota, Doklady k výstavám (1851–1930)

Ústav dějin umění Akademie věd ČR, v. v. i., Oddělení dokumentace, fond Rudolf Kuchynka (1869–1923), karton č. 3, inv. č. 84–118

Edvard Bém, Výstava Karla Škréty v Rudolfině, Venkov V, 1910, č. 229, 29. 9., s. 9

Karel Vladimír Herain, Karel Škréta Šotnovský ze Zavořic, České slovo IV, 1910, č. 242, 23. 10., s. 17–18

Kch., Škrétova výstava v Praze. Diecesní museum v Českých Budějovicích, Našinec XLVI, 1910, č. 224, nestránkováno

Karel Boromejský Mádl, Ke Škrétově výstavě, Národní listy L, 1910, č. 257, 18. 9., s. 9