Databáze uměleckých výstav v českých zemích 1820 – 1950

Na jaře 1940 se konala v Topičově salonu, v jedné z nejvýznamnějších pražských soukromých galerií, rozsáhlá výstava malířského díla Jana Baucha. Připravil ji a zřejmě i zahájil Kamil Novotný, který v roce 1926 otevíral též jeho první samostatnou výstavu v Aventinské mansardě Štorcha Mariena. I tato Bauchova výstava byla prodejní. Prezentovala 52 umělcových prací a až na dva akvarely a šest kreseb v převaze zahrnovala olejomalby a tempery z umělcova majetku;  nechybělo ani několik obrazů ze soukromých sbírek. Data vzniku děl ani jejich rozměry katalog sice neuvádí, ale z uvedených názvů vyplývá, že výstava zahrnovala figurální kompozice, práce s biblickou tematikou výmluvně reflektující úzkostnou atmosféru a strach z tehdejší situace, dále zátiší, krajinné a městské motivy; přítomné byly i slavné, spontánně podané žhnoucí malby pražského Belvederu a  Hradčan.

Katalogový úvod Novotného ve stručnosti připomíná umělcův životní příběh, ozřejmuje malířovo osamocené postavení v někdejším spektru české výtvarné scény a přibližuje Bauchův umělecký projev. V úvaze neváhá opřít malířovu uzavřenost, vyhraněnou osobitost a způsob jeho vnímání života a věcí o vnitřní protiklad jeho povahy. V tomto ohledu připomíná Bauchovu mentální dispozici: „jemný instinkt“, jímž se v práci řídil, a „prudký temperament“, kterým na vjemy bezprostředně reagoval. Vnitřní napětí umělcových obrazů, které je spolu se sugestivním výrazem, dynamikou a kontrastem jejich charakteristickým rysem, nahlíží jako vzepětí mezi „neartikulovanými výkřiky a tichem“ [Novotný 1940, s. 2]. Uvědomil si, že v Bauchových vystavených dílech jde o „zpověď“, o vyslovení zoufalství nad dobou, jejímž je svědkem a jež ho vede k odkazu kulturní minulosti.

Recenzí se objevilo mnoho a všechny pozitivní. Každého z recenzentů upoutalo Bauchovo spontánní malířské podání, živost žhnoucích barev a jejich výrazová a symbolická funkce; a také v tomto ohledu věnovali umělcově výtvarné řeči patřičnou pozornost. Způsob Bauchovy exprese upoutal i malíře a kritika Otakara Mrkvičku, a trefně k němu v Lidových novinách  dodává: „Bauch je lyrik barvy. Barva, která nenese obyčejné optické zážitky, nepopisuje (...) Nést výraz. To je jediná její funkce. Nic kromě toho ji nepoutá. Jen ona buduje“ [om 1940, s. 9]. Podobně smýšlí i Jan Rey v Brázdě. K Bauchově stylu zároveň poznamenává: „Není to ani módnost ani vzdor, jež vedou jeho štětec. Je to živelný temperament malíře, který stranou všech, především sám sobě, skládá lyrickou zpověď kontrastních tvarů a výrazných barev. Snad připomenou leckdy jeho obrazy štětec Rouaultův, zvláště v náboženských motivech (...), vždy však vyjadřující osobité drama“ [jr 1940, s. 93].

Bauchovy blízkosti k projevu Georgese Rouaulta si povšiml rovněž Vojtěch Volavka v Národní politice. Nacházel ji nejen v jeho expresivním barevném podání, ale i v obdobně „silném mravním cítění“. Největším překvapením této výstavy byly pro něho náboženské motivy. „Ač se jimi zabývá už asi dvě léta“, dodává, „dosud však neměl příležitost je vystavit“ [–k– 1940, s. 3]. A vzápětí umělcův záměr vysvětluje: „U Baucha hrál vždycky důležitou úlohu obsah a výraz, jako u většiny koloristů, kteří se vyjadřují po přednosti barvou. Že se dnes lidská mysl znovu obrací k Bohu, na tom  jistě není nic divného ani v tomto případě. Tím spíše, že jsme mohli již dříve pozorovat obdobný přechod a obdobnou souvislost na př. u francouzského Bauchova blížence Rouaulta“ [–k– 1940, s. 3]. Zaujala ho ale i jiná souvislost, a to s náboženským uměním El Greca – s obdobným užitím temného pozadí, ze kterého „dává vyrůst prudce se strany osvětleným, z barvy vymodelovaným figurám, květinám, nebo stromům“. Spojitost shledával i s Bauchovým pojetím protáhlých figur, v tom jak jsou „jako by vnitřním napětím vychýlené a jak jsou zamísťovány do obrazového prostoru“ [–k– 1940, s. 3].

O temném podkladu Bauchových maleb se zmiňuje i Jindřich Chalupecký. „Také květinová zátiší, která bývala jindy malíři radostným artistickým osvěžením – ztemněla a stala se hlubokou záležitostí, která vidí máchovsky kolem sebe jenom zánik a zmar. V několika obrazech z Prahy (Hradčany, Belveder) se projevuje Bauchovo mystické vidění rodného města“. A dodává: „Výstava Baucha je jedním z největších uměleckých projevů poslední doby. Má nejen hodnoty artistní – ale především lidské a tak tomu má býti v každém hodnotném výtvarném díle“ [ch. 1940, s. 4]. Na hutnou čerň, jež ukázňuje živé barvy a pevně formuluje, taktéž poukázal v recenzi Jaroslav Pecháček, a i jeho zaujaly vystavené biblické motivy. K cyklu výjevů z Kristova umučení poznamenává: „Jako by cesta, kterou Bauch dosud šel, přes rozdílné náměty vedla právě sem, k dusnému smutku těchto obrazů, z nichž nevane jas víry, ale tíživý, rdoucí strach ze zla, které zaplavilo svět“ [Pchč. 1940, s. 7]. Z tíživé situace protektorátu vycházela rovněž závěrečná slova referenta Národní práce: „jsou to malby, v nichž moderní umění opět hledá cestu k člověku a k vyjádření jeho tragického údělu“ [jk 1940, s. 4].

S hlubokým vhledem a obdivem komentoval malby Kristova dramatu rovněž Josef Richard Marek v Národních listech. Všiml si, že jsou vždy namalována dvakrát, a vždy nově. Což ho vede k myšlence, „že malíř usiloval zmoci látku plně a osobně. A zmohl ji. Tolik prudkého niterného žáru sálá z těchto obrazů, tolik zmučeného lidství vyjadřují, že věříte, že tu malíř maloval, či spíše z bolesti uhnětl své vlastní drama. A tím i všeobecně lidské. (...) Tyto Bauchovy obrazy jsou, tuším, klíčem k umělcově osobnosti“ [Marek 1940, s. 3].

Výstava potvrzovala výlučnost malířského talentu Jana Baucha – jeho odvahu jít svou vlastní cestou a stanovovat si nesnadné cíle – nahlížet pod povrch věcí a dějů, vyjadřovat se symbolicky a ve velké syntetické zkratce. Díla, která představil, nebyla jen projevem jeho vlastních zápasů vzniklých z chápání doby, ale dokázala, jak se v recenzích dočítáme, promlouvat i za jiné; v tom také spočívala velká přednost této výstavy.

Mahulena Nešlehová

Citovaná literatura

ch. 1940: ch. [Jindřich Chalupecký], Výstava Jana Baucha. (Topičův salon), Národní noviny XVI, 1940, č. 48, 24. 2., s. 4

jk 1940: jk, Nové obrazy Jana Baucha, Národní práce roč. 1940 (2), č. 62, 3. 3., s. 4

Marek 1940: Josef Richard Marek, Soubor J. Baucha a obrazy a lidé v D 40, Národní listy LXXX, 1940, č. 60, 2. 3., s. 3 

om 1940: om [Otakar Mrkvička], Malíř Jan Bauch. K výstavě jeho obrazů v Topičově salonu, Lidové noviny XXXXVIII, 1940, č. 100, 25. 2., s. 9

Novotný 1940: Kamil Novotný, Výstava Jana Baucha (kat. výst.), Praha 1940, s. 2

Pchč. 1940: Pchč. [Jaroslav Pecháček], Výstava Jana Boucha, Naše zprávy II, 1940, č. 18, 2. 3., s. 7

jr 1940: jr [Jan Rey], Výstava Jana Baucha, Brázda III (21), 1940, č. 8, 21. 2., s. 93

–k– 1940: –k– [Vojtěch Volavka], Malby Jana Baucha v Topičově salonu, Národní politika LVIII, 1940, č. 60, 1. 3., s. 3

Další literatura

Jan Bauch, Čím jsem žil, Praha 1980

Václav Nebeský, L’Art modern tchécoslovaque, Paris 1937

Jan Spurný, Jan Bauch, Praha 1948 ( 2. vydání 1978)

Jiří Kotalík, Jan Bauch, Výběr z díla 1928–1980. Obrazy. Plastika. Kresby (kat. výst.), Národní galerie v Praze 1980

Anonym: Výstavy, Jan Buch, Národní listy LXXX, 1940,  č. 54, 25. 2., s. 12

Anonym, Výstava J. Baucha, A–Zet XII, 1940, č. 34, 20. 2., s. [4]

od, Včera večer byla otevřena..., Lidové noviny XXXXVIII, 1940, Archiv Národní galerie v Praze, fond Moderní galerie (1902–1942), Výstřižkové knihy k výstavám, umělcům a činnosti MG i jiných galerií, př. č. 939, číslo knihy 14, 1939–1940

-tr-, Tři výtvarné výstavy Topičova salonu, Lidové noviny XXXXVIII, 1940, 16. 2., Archiv Národní galerie v Praze, fond Moderní galerie (1902–1942), Výstřižkové knihy k výstavám, umělcům a činnosti MG i jiných galerií, př. č. 939, číslo knihy 14, 1939–1940

Dr. V., V Topičově saloně byla v pátek..., Národní práce, 1940, 17. 2., Archiv Národní galerie v Praze, fond Moderní galerie (1902–1942), Výstřižkové knihy k výstavám, umělcům a činnosti MG i jiných galerií, př. č. 939, číslo knihy 14, 1939–1940