Výstava Josefa Führicha na výroční výstavě v Praze | Databáze uměleckých výstav v českých zemích 1820

komentář

V roce 1875 se konaly tři výstavy díla Josefa Führicha: ve Vídni (na přelomu února a března), v Praze (při jarní výroční výstavě) a v Liberci (na přelomu září a října). Výstava ve Vídni byla uspořádaná u příležitosti jeho 75. narozenin v Künstlerhausu a obsahovala 181 děl. Hlavními iniciátory výstavy byli vídeňský Kunstverein a Akademie, a patrně též Führichův syn Lukas. Z výstavy byla díky Spolku sv. Lukáše převezena část do Prahy, doplněna o některá jeho díla (zejména z mládí) a otevřena v rámci výroční výstavy Krasoumné jednoty na Žofíně. Dobový tisk na ni upozorňoval jako na zásadní počin, který umožnil domácímu publiku seznámit se na jednom místě s jinak všemožně rozptýleným dílem jednoho z největších současných malířů. (Führich však následně již téhož roku zemřel.) V kontextu domácích výstavních aktivit byla jednou z prvních monografických výstav, které byly v Praze pořádány jednotlivým umělcům ve větším či menším rozsahu od začátku šedesátých let. Pražská výstava představila 153 děl: převážně kreseb, ale také 7 olejových obrazů a 14 kartónů pro kostel v Altlerchenfeldu. Výstava byla nainstalovaná podle dobového úzu velmi hustě, v několika řadách, takže si vysloužila výtku, že spíš než „vystaveno“ je tu Führichovo dílo na malém prostoru „nakupeno“; přesto však nejen baví, ale především povznáší, nutí zkoumat myšlenku a zamýšlet se nad jejím uměleckým provedením [Anonym 1875, č. 145, s. 1].

Přestože Führichova pražská výstava nebyla samostatná, vystavení 153 děl jednoho umělce na pražském salónu bylo výrazným počinem a mluvilo se o něm jako o velkolepé výstavě, která představila díla z jeho vrcholného období. Ve zprávě v Národních listech byl Josef Führich v obšírném referátu označen za jednoho z našich nejslavnějších rodáků. Podobně i německý referent Bohemie o něm mluvil jako o „synu naší vlasti“ [Ad. B. 1875]. Na jeho díle byla vyzdvižena vážnost, s níž přistupuje k uměleckým myšlenkám i jejich provedení. Obě citované recenze se mírně rozcházely v hodnocení celkového vyznění formy děl: zatímco v Národních listech kritik tvrdí, že Führichovy práce se vyznačují klidem a ušlechtilými tvary, nejsou v nich nábožná „koketerie“ ani chorobné afekty a jsou „nejčistšího rázu monumentálního“; přesto v některých z nich byl Führich „citelně měkký, dosti nerozhodný“ [Anonym 1875, č. 145, s. 1]. V Bohemii bylo jeho dílo naopak označeno jako rozhodné a silné (kraftvoll), k čemuž přispívala vždy inspirace Dürerem, která Führicha uchránila od italské zženštilosti.

V obecné rovině byl Führichův příklad vysoko hodnocen jako ukázka mistrovského zvládnutí kresby coby nositelky hlavní ideje obrazu. Zastupoval jeden ze dvou krajních pólů soudobé malby – tzv. ideovou malbu neboli „kresličství“ či „nazarenismus“ – v protikladu k tzv. „barvičkářství“, kolorismu. Kritika v Národních listech s ohledem na toto srovnání upozorňovala, že výstava stojí za bedlivou pozornost, protože „dřívější jednotvárnost, která Prahu po tak dlouhá léta mořila, ustoupila širším, různým kruhům, není tu víc jen Mnichov a Düsseldorf…že výstava jednoho roku zdála se být prostě kopií výstavy z roku minulého“ [Anonym 1875, č. 145, 1]. Za předního reprezentanta druhého proudu byl označován Hans Makart, který byl na stejné výstavě také zastoupen, přestože jen několika obrazy. Zatímco Makartova iluzionistická malba měla stále více stoupenců mezi mladšími malíři, u Führicha se diskutovalo o tom, zda vůbec umí malovat; jeho obrazy byly často hodnoceny jako ploché, tvrdé, neharmonické. Na druhou stranu byl zdůrazňován jako důkaz toho, že „kresba a duchovní výraz se docela dobře obejdou i bez barvy a dosáhnou velkolepé působnosti, zatímco barva bez ostatních dvou složek zůstane vždy jen „Stückwerk“, který lahodí smyslům, ale neuspokojí je“ [Ad. B. 1875].V kontextu domácí umělecké situace stojí za zmínku, že Führich byl dále v Národních listech označen za poetu, což odpovídalo požadavku soudobé kritiky umění, která už od šedesátých let kritériem poetičnosti hodnotila obsahovou vážnost malby a vyžadovala ji od umělců, zejména od nastupující generace. Stojí proto za připomenutí, že kritika v Národních listech si mezi dalšími vystavujícími povšimla i tehdy zatím minimálně známých jmen mladších účastníků – Mikoláše Alše, Emanuela Krescence Lišky či Antonína Chittussiho [Anonym 1875, č. 159, s. 1].

Ohlas výstavy naznačuje konkrétní zdroje a důvody obnovy vlivu Josefa Führicha v dobovém výtvarném umění od sedmdesátých let 19. století. Důraz na obsah a myšlenku malby, vyžadovaný uměleckou kritikou, představuje tendenci, která se projevovala v orientaci nové domácí malby na národní hodnoty a ideje. Führichova koncepce a styl náboženské malby se ale promítla i do směřování k novoromantismu a nábožensko-symbolistním tendencím konce 19. století.

Pavla Machalíková

Citovaná literatura

Anonym 1875: Anonym, Ze salónů žofínských I a V, Národní listy XV, 1875, č. 145, 29. 5., s. 1, č. 159, s. 1 a č. 159, 12. 6., s. 1

Ad. B. 1875: Ad. B., Die Kunstausstellung in Prag für 1875, Bohemia (příloha) XLVIII, 1875, č. 113, 24. 4., s. 3

Další literatura

Pavla Machalíková, Josef Führich, andělé v Altlerchenfeldu a první výstava Führichovy sbírky v Liberci, Fontes Nissae XXI, 2020, č. 1, s. 3–17

Roman Prahl, Umění, naturalismus a zbožnost, in: Roman Musil – Aleš Filip, Neklidem k Bohu. Náboženské výtvarné umění v Čechách a na Moravě v letech 1870–1914, Praha 2006, s. 137–153

vystavující autoři

Führich, Josef

katalog