Výstava Marca Chagalla | Databáze uměleckých výstav v českých zemích 1820

komentář

Jedná se o vůbec první samostatnou výstavu Marca Chagalla (1887–1895) v Praze. Ačkoliv si galerista Hugo Feigl v úvodním textu katalogu stěžuje, že na přehlídce nemohly být kvůli vysokým nákladům na přepravu vystaveny Chagallovy rozměrné olejomalby (a recenzenti to svorně opakovali), zapsala se výstava do dějin umění v Čechách. Představeno bylo celkem 40 kvašů středního a většího formátu a 12 olejomaleb malého formátu. Výstava byla hojně navštěvovaná a náležitou pozornost jí věnovala jak česká, tak německy píšící kritika.

Již dříve Hugo Feigl vystavil Chagallovy výtvarné práce na výstavách, které organizoval. V únoru 1930 představil na Výstavě židovských umělců 19. a 20. století dvě jeho díla: olejomalbu s tématem zátiší (nejdražší obraz přehlídky) a menší akvarel. A na Výstavě soudobých francouzských akvarelů, kterou pořádala jeho galerie v únoru a březnu roku 1931, pak dva akvarely. Chagallova samostatná výstava se uskutečnila v listopadu 1934, tedy v době, kdy měl již za sebou úspěšné přehlídky v Paříži, New Yorku a Bruselu. Zároveň se setkal s otevřeným odporem v Německu, na přímý rozkaz Goebbelse byla v roce 1933 veřejně pálena jeho výtvarná díla v Mannheimu. Zdá se proto, že úmysl galeristy Hugo Feigla nebyl jen primárně motivován profesionálními či ekonomickými zájmy, když Chagallovi zorganizoval výstavu v Praze, nýbrž šlo o výraz všestranné podpory umělce, který se kvůli svému židovskému původu ocitl na černé listině národního socialismu.

Hugo Feigl považoval Marca Chagalla za jeden „z nejzajímavějších zjevů pařížské školy.“ V úvodu ke katalogu malíře krátce představil a zdůraznil, že vychází jak z tradice ruského lidového umění, tak ortodoxně židovského prostředí svého mládí, a vypořádal se „s problémy současného francouzského umění, obzvláště s kubismem.“ Jeho „svět obrazotvorných představ“ či dokonce „pohádkový svět“ spočívá na dvou pilířích: na kráse Chagallových malířských prostředků a vznešenosti jeho dětské duše. Obě teze se objevují v dobových recenzích a zprávách z výstavy.

Většina kritiků popisuje Marca Chagalla jako ruského žida nebo „rasového umělce“ [V. J. 1934], čímž dobovým způsobem opisují jeho židovský původ. Následují většinou jeho zkrácená životopisná data a více či méně podrobný popis a analýza jeho tvorby. Například recenzent v Českém slově se zaměřil na téma Chagallovy dětské fantazie: „Toto dítě se učilo u Francouzů – ale zachovalo si i v jejich škole naivitu a něhu…jeho dětskost nezakalil profesionalismus“ [S. 1934]. Jiný novinář je otevřeně negativní a píše o malířovi, že „patlá barvičky, jak malé dítě“ [Kr. 1934]. „Nejabsurdnější obrazová poemata“ jsou podle něho „blízká básníkům Apollinairovi a Cocteauovi“, z 52 vystavených originálů „asi 13 zaujme svěží obrazotvorností, z ostatního leccos namalovalo by dítě.“ Kritik přispívající do Práva lidu zase nazývá Chagalla „malířem-básníkem“ a věnuje se problému akademičnosti: „nemotornost, ať již chtěná nebo bezděčná, by jinému malíři zamezila vstup na malířskou akademii a hle, zde najednou se s ní setkáváme u vyspělého umělce…Toť důkaz, že akademická přesnost není nutným požadavkem…“ [jk 1934].

Velmi často probíraným tématem se stal vztah umělce k surrealismu. Viktor Nikodým z Národního osvobození ho označil za předchůdce surrealismu, který karikoval život „s groteskně židovským, ale i značně dadaistickým humorem“ [Nikodým 1934]. Kritik s iniciály A. B. M. (Antonín Matějček?) otiskl v Národním středu obsáhlou a velmi sofistikovanou recenzi. O malíři v tomto ohledu píše, že „spojí představy svého dětství organicky se surrealismem. Jen ještě zvýší nereálnost všech předmětů… A od lidové poetičnosti Chagall přechází přímo k poetičnosti surrealistické“ [A. B. M. 1934]. Časový odstup od vzniku jeho díla způsobil své a dnes jeho tvorbu do souvislosti se surrealismem neklademe.

Vedle velmi pozitivních, neutrálních či lehce negativních recenzí najdeme také vysloveně negativní kritiky. Příkladem může být kratší recenze otištěná v Samostatnosti. Autor malíře označuje za „nekultivovaný výtvarný charakter…libující si v uctívání bláznovsky nechutných zpotvořenin výtvarných“ a na závěr píše, že „výstava je trapným dokladem úžasně smělé domýšlivosti vystavujícího malíře“ [Eipem 1934]. Je zcela evidentní, že Chagallova přehlídka v Praze vyvolala také značně zjitřené emoce, které vedle umělcova výtvarného novátorství mohly zároveň být způsobené jeho židovským původem nebo motivickými odkazy na židovství v jeho umělecké tvorbě.

Chagallova výstava v Praze se stala jeho první samostatnou přehlídkou v Čechách a zároveň jeho jedinou samostatnou výstavou u nás v období první československé republiky. Další jeho samostatná přehlídka se uskutečnila až na jaře roku 1948 v Domě umění města Brna.