Databáze uměleckých výstav v českých zemích 1820 – 1950

První rozsáhlá výstava japonských dřevořezů u nás byla otevřena v lednu a únoru roku 1913 v Praze, v Uměleckoprůmyslovém museu a o několik měsíců později (v červnu a v červenci) se přesunula do Brna-Lužánek. Většina ze 685 exponátů byla se sbírky významného moravského sběratele a benediktinského mnicha Sigismunda Boušky (1867–1942). Další exponáty zapůjčili ze svých sbírek významní evropští sběratelé a znalci japonského umění (např.  Julius Kurth, Friedrich Succo, prof. Jaekel). Již v roce 1901 byly v Opavě vystaveny japonské dřevořezy ze sbírky pražského rodáka žijícího v Německu, malíře a grafika Emila Orlika, a u té příležitosti se konaly veřejné přednášky o japonském umění přednesené Edmundem Braunem. 

Bouškova výstava byla označovaná jako přehledová, zastupující všechny hlavní autory. Japonské umění bylo srovnáváno s čínským, které v té době bylo více ceněné. Vzhledem k technice dřevořezu se nabízelo především jeho srovnávání s malbou. V rámci tohoto poměřování bylo japonské umění charakterizováno jako příliš dekorativní a povrchní. 

Vincenc Beneš o něm napsal: „Tak jeví se Japan v celku jako uměleckoprůmyslová kategorie umění čínského. Rozdíl ten jasně vysvitne a dovrší se hlavně poslední etapou japonského umění, obdobím dřevorytu, který nám právě uvedená výstava předvádí. K uměleckému vyjadřování se technikou dřevorytu zavdalo přímý podnět v Japonsku publikování knih. Ale mimo to brzy rozšířil se tento způsob tou měrou i mimo knižní publikace, že zatlačil v době Utamarově úplně veškeru malbu. Příčinou velkého rozšíření byla levnost, možnost rozmnožování, kterou si vyžadovala stále více vzrůstající lidová demokratizace. Tedy tendence jednak praktičnosti, jednak řemeslnosti, pěstování ruční techniky. Každá však tendence, ležící stranou nejvlastnější podstaty umění, jest umění nebezpečna, a převládne-li nad čistě uměleckou snahou, nastává úpadek, což úplně osvědčilo se v tomto případě.“ [Beneš 1913, s. 102] Dřevořez je v textu kritiky jasně oddělen od malby, a svým způsobem i od umění jako projev laciné vizuální kultury. Publikované texty nabízely také stručný přehled historie dřevořezu od kolorovaných tisků ze 17. století považovaných za výtvarně cennější než pozdější vícebarevné, tzv. brokátové tisky, jež ohromovaly svou technologickou dokonalostí a vynalézavým designem. Autoři nezapomněli zmínit zahraniční vliv na japonské umění od konce 18. století, kdy importované artefakty, ale i výtvarné postupy vnesly do japonského umění zájem o realismus a mimesis. Tato tendence silně ovlivnila i asi nejznámějšího japonského umělce, Kacušiku Hokusaie. Na výstavě bylo představeno jeho slavné dílo Manga, ve které Hokusai exprimentuje s tvarem, technikou, kompozicí a neopomene žádné téma, včetně lidí a jejich zábav. Figurální práce včetně portrétu se na výstavě objevily také v díle Šarakua. Do výstavy byli zařazení i žáci Hokusaie, tedy umělci mladší generace jako byl Utagawa Kunisada a Utagawa Kunijoši.

Tato výstava měla zásadní význam pro český japonismus. Její organizátoři a zapůjčitelé se etablovali jako významní znalci japonského umění a katalog výstavy i další publikované texty Sigismunda Boušky a dalších patří k základům lokálního studia japonského umění, především dřevořezu.

Helena Čapková

Citovaná literatura

Beneš 1913: Vincenc Beneš, Japonský dřevoryt. (Výstava v Um. prům. museu v lednu 1913), Umělecký měsíčník II, 1913, číslo 3, s. 101–103 

Další literatura

Markéta Hánová, Páter Sigismund Bouška (1867–1942): sběratelskou vášní ke znalectví, in: eadem, Japonské dřevořezy a jejich sběratelé v českých zemích, Praha 2019, s. 104–139

Filip Suchomel, Asie a Katolická moderna, in: Roman Musil - Aleš Filip (edd.), Zajatci hvězd a snů. Katolická moderna a její časopis Nový život (1896-1907), Praha – Brno 2000

Anonym, Přednáška, Čech XXXVIII, 1913, č. 18, 19. 1., s. 6

Anonym, Austellung des alten japanischen Meisterholzschnittes, Prager Abendblatt XXXVII, 1913, č. 17, 22. 1., s. 3