Databáze uměleckých výstav v českých zemích 1820 – 1950

Soutěže na výzdobu pražského Národního divadla, pořádané na konci sedmdesátých let 19. století, představovaly první umělecké konkurzy na monumentální realizace v českých zemích. Výzdoba Národního divadla nebyla chápána jen jako úkol dekorativní, ale měla v ideálním případě vyjádřit více aspektů – od národního sebeurčení až po schopnost českého umění vyrovnat se tomu zahraničnímu. Proto jí byl přikládán velký význam. Vzhledem k situaci na české umělecké scéně, která v této době ztratila řadu vůdčích osobností, se staly výzvou především pro nastupující generaci umělců.

Soutěž na výzdobu hlavních prostor Národního divadla byla vyhlášena 15. dubna 1877, s původním termínem odevzdání návrhů k 1. květnu 1878. Po písemné žádosti některých umělců i členů poroty o jeho prodloužení byla uzávěrka posunuta na 1. ledna 1879. Výbor pro zřízení Národního divadla obdržel mnoho přihlášek o zaslání soutěžních podmínek, takže se počítalo s hojnou účastí umělců, včetně těch, působících ve Vídni, Mnichově či Paříži. Nakonec však došlo pouze sedm návrhů – dva projekty na výzdobu foyeru, dva na oponu a vlys nad proscéniem a po jednom návrhu na výzdobu spojovací chodby, lodžie a stropu hlediště.

Výstava návrhů byla zahájena pravděpodobně 26. ledna 1879 (zmínky v tisku se v tomto ohledu různí), nejprve v prostorách Prozatímního divadla, ale již 2. února byla přemístěna do staré zasedací síně Staroměstské radnice, kde trvala do 16. února. Již 7. 2. porota, jejímiž členy byli umělci Petr Maixner, Antonín Lhota, Soběslav H. Pinkas, Josef Zítek, Ludvík Šimek, Jan Swerts, František Sequens a Friedrich Wachsmann a teoretikové Josef Durdík, Miroslav Tyrš a Otakar Hostinský, rozhodla o udělení cen, čímž také odtajnila autory většiny soutěžních návrhů. Josef Tulka jako autor návrhu na výzdobu lodžie získal druhou cenu, stejně jako Emanuel Krescenc Liška, jehož projekt výzdoby spojovací chodby ale nebyl doporučen k provedení. První cenu za návrh pro foyer získali Mikoláš Aleš a František Ženíšek s projektem „Okřídlené palety“. Druhý návrh maleb foyeru z ruky Adolfa Liebschera nezískal druhou cenu, ale pouze mimořádný akcesit 1000 zlatých, protože se dle poroty příliš odchýlil od zadaného programu – bylo ale rozhodnuto, že návrhy lunet budou v upravené podobě použity pro výzdobu spojovací chodby. František Ženíšek obdržel první cenu za návrh osmi polí stropu hlediště. Dva návrhy na oponu byly shledány natolik nevhodnými, že se ani nepřistoupilo k rozpečetění obálek se jmény jejich autorů a výbor se rozhodl vypsat novou soutěž.

Technikou většiny návrhů, které se dochovaly ve sbírkách Muzea hlavního města Prahy, byl akvarel, pouze návrh Adolfa Liebschera byl proveden olejem na plátně (techniku neznáme u obou návrhů opon, které jsou nezvěstné). Podle zpráv v tisku byly k výstavě v Prozatímním divadle využity čtyři místnosti – v první byly návrhy na lodžii a spojovací chodbu, ve druhé a třetí návrhy na foyer a ve čtvrtém sále návrhy na strop hlediště a oponu. Umístění děl ve Staroměstské radnici již žádný text nekomentoval. K výstavě vyšly v českém tisku čtyři recenze. 31. ledna vydaly obsáhlé texty o výstavě současně Politik a Národní listy. Světozor publikoval 7. února kratší text, obsahující spíše jen popis vystavených prací. Největší prostor věnoval rozboru návrhů Miroslav Tyrš v Osvětě – tento text vyšel až v šestém, tedy pravděpodobně červnovém čísle časopisu, kdy již byli identifikováni autoři jednotlivých návrhů. Tyrš jakožto člen poroty chtěl tímto budit zdání objektivity, ačkoliv autorství většiny návrhů znal již mnohem dříve.

Hlavním aspektem v hodnocení návrhů byla kromě jejich uměleckých kvalit především míra jejich slovanskosti, resp. českosti. Požadavek slovanského charakteru byl přitom jen vágně vyjádřen v propozicích soutěže. Malby v lodžii měly dle zadání korespondovat se sochařskou výzdobou průčelí – tedy sochami Lumíra a Záboje v nikách a Apollona s múzami na atice; pro foyer soutěžní podmínky stanovily, aby „Motivy tuto provedené (byly) v myšlenkové souvislosti s povšechnou činností divadelní a provedeny (…) v characteru slovanském. Čerpány pak mohou býti myšlénky předmětů těch buď z bájí, z pověstí, z dějin, ze života národního a nebo z jiného vhodného pramene slovanského“ [Dlábková 2006, s. 25]. Přesné zadání měla pouze výzdoba spojovací chodby, kde v kupolkách měly být zobrazeny Lidová píseň, Národní tanec a Lidová pohádka jako reprezentanti slovanské lidové poesie, a přiléhající lunety pak měly korespondovat s těmito tématy.

Recenzenti si byli vědomi, že před umělci stál v tomto ohledu zcela nový úkol. Jan Neruda v Národních listech začíná referát o výstavě vyjádřením obav, které panovaly při vypsání konkurzu – po smrti Josefa Mánesa se podle něj ve starší generaci umělců nenacházel nikdo, kdo by měl schopnosti výzdobu provést, o mladší generaci byly pochyby. Z toho hlediska tedy podle Nerudy soutěž dopadla lépe, než se očekávalo. Ačkoliv je již nyní jisté, že všechny výzdobné úkoly jí uzavřeny nebudou, alespoň se ukázalo, že domácí umělci úkol zvládnou. Jak píše, výpomoc ze zahraničí by nebyla možná už proto, že by se neslučovala s požadavkem českého charakteru výzdoby [Neruda 1879, s. 1].

Jan Neruda i recenzent Politik postupují v textu v souladu s uspořádáním výstavy – jako první zmiňují návrhy pro lodžii a spojovací chodbu, pokračují projekty pro foyer a referát uzavírají návrhy stropu hlediště a opony. Miroslav Tyrš, který v recenzi již mohl pracovat s identitou konkrétních umělců, naopak začíná svůj text projekty E. K. Lišky a A. Liebschera jakožto těmi, které vykazují nejméně českosti. Jejich hodnocení vztahuje k předešlé tvorbě a zahraničnímu školení umělců – Liškovu v Mnichově a Liebscherovu ve Vídni. To podle Tyrše negativně ovlivnilo charakter jejich návrhů pro Národní divadlo – Liškovým kompozicím např. vytýká, že „národní píseň česká není sentimentálně maxovská, tanec český není tak konvencionelně neživý, báchorka česká není žádná ‚Saga‘ ponurá“ [Tyrš 1879, s. 500]; Liebscherův neobarokní návrh stropu foyeru pak podle něj „nemůže býti v slohu copovém, když všechno ostatní je ‚moderně renaissanční‘“ [Tyrš 1879, s. 501].

Ohledně uplatnění slovanského typu panovala mezi recenzenty shoda – uspokojivě ho dosáhl Tulkův návrh pro lodžii, u nějž kritici ocenili především mánesovskou inspiraci. Všechny návrhy pak vysoce předčil Alšův a Ženíškův projekt výzdoby foyeru, který kritiky uchvátil svou formální i obsahovou originalitou. Ačkoliv si Neruda a Tyrš všímají i drobných nedokonalostí v detailech, koncepci celku hodnotí v superlativech: „Můžeme i po vší přísné rozvaze s radostí si říci, že s myšlenkovým rozřešením ceny podobné se nepotkáváme v celém umění souvěkém. A můžeme dodati, žeť není odnikud vypůjčené, že je skrz naskrz naše, skrz naskrz české, české v každém črtu, v celém obsahu, v celé umělecké úpravě své“ [Tyrš 1879, s. 506]. Stržen nadšením zde Tyrš přiznává, že spolu s dalšími přáteli byl přítomen dokončování tohoto návrhu, takže pro něj autorství projektu nebylo žádným tajemstvím. Obdobně jsou hodnoceny i Ženíškovy návrhy Uměn pro strop hlediště, pouze Neruda překvapivě zkritizuje „nepěkně kreslenou hudbu“ [Neruda 1879, s. 1]. Dvěma návrhům opon se recenzenti téměř nevěnují – Neruda je shrne konstatováním o „dobré vůli snaživých diletantů“ [Neruda 1879, s. 1], Politik a Světozor krátce zmíní jen návrh s heslem „Zde sídlo vaše na věky“, který je zajímavý po výtvarné stránce, ale neuspokojivý po té obsahové.

Kromě recenzí se v tisku objevily i krátké zprávy o výstavě, zejména poté, co byly oznámeny výsledky soutěže. Posel z Prahy referoval, že výstava byla „nad obyčej četným a vybraným obecenstvem navštívena a došla všeobecné obliby“ [Anonym 1879, s. 2]. Podle Nerudy i Tyrše se soutěž stala přesvědčivým dokladem o kvalitách nastupující umělecké generace, jež bude schopna vyrovnat krok se současným evropským uměním.

Markéta Vondrová

Citovaná literatura

Anonym 1879: Anonym, Národní divadlo, Posel z Prahy [XXIII], 1879, č. 25, 30. 1., s. 2

Dlábková 2006: Markéta Dlábková, Adolf Liebscher 1857–1919, diplomová práce FFUK, Praha 2006

Neruda 1879: J. N. [Jan Neruda], Výstava konkurujících malířských prací pro Národní divadlo, Národní listy XIX, 1879, 31. 1., s. 1

Tyrš 1879: Miroslav Tyrš, Rozhledy v umění výtvarném, Osvěta IX, 1879, č. 6, s. 498–510

Další literatura

Anonym, Jednatelská zpráva výboru sboru pro zřízení českého národního divadla v Praze, Praha 1880

Naděžda Blažíčková-Horová, František Ženíšek (1849–1916), Praha 2005

Antonín Matějček, Národní divadlo a jeho výtvarníci, Praha 1954

Roman Prahl, The „Nation for Itself“ in the Curtain for the Czech National Theatre, Umění XLIV, 1996, s. 520–536

Anonym, Výstava malířských konkurenčních prací, Čech XI, 1879, č. 21, 26. 1., s. 3

Anonym, Preiszuerkennung, Bohemia LII, 1879, č. 39, 9. 2., s. 5

Anonym, Nationaltheater, Epoche [II], 1879, č. 38, 8. 2., s. 3

Anonym, Böhmisches Nationaltheater, Epoche [II], 1879, č. 48, 18. 2., s. 4

Anonym, Z ruchu uměleckého, Květy I, 1879, č. 2, s. 383–384

Anonym, Národní divadlo, Národní listy XIX, 1879, 2. 2., s. 2

Anonym, Národní divadlo, Národní listy XIX, 1879, 16. 2., s. 3

Anonym, Národní divadlo, Posel z Prahy [XXIII], 1879, č. 25, 30. 1., s. 2

Anonym, Národní divadlo, Posel z Prahy [XXIII], 1879, č. 28, 2. 2., s. 2

Anonym, Národní divadlo, Posel z Prahy [XXIII], 1879, č. 40, 16. 2., s. 2

Anonym, Výstava, Světozor XIII, 1879, č. 7, s. 83