Databáze uměleckých výstav v českých zemích 1820 – 1950

Zdenka Burghauserová (1894–1960) byla českou malířkou, grafičkou a divadelní výtvarnicí. Byla jednou ze čtyř dcer Gustava Burghausera a jeho ženy Miloslavy, kteří měli společný zájem v umění, a především v hudbě. Umělecké nadání se projevilo nejen u Zdenky, ale také u její mladší sesry Jarmily a obě vystudovaly na Uměleckoprůmyslové škole v Praze. Společně také poprvé vystavovaly ve svém rodném městě – Chrudimi. Po studiu na Uměleckoprůmyslové škole se Zdenka věnovala především výuce kreslení na dívčích školách, nejprve v Plzni a později v Praze, kde působila na Vyšší dívčí škole až do důchodového věku. V Plzni získala své první učitelské místo, kde suplovala za Augustina Němejce ke konci války a po jeho návratu se stala učitelkou na dívčím reálném gymnáziu v Praze, kde působila do roku 1938. 

Ve své výtvarné tvorbě se věnovala zejména figurálním kompozicím a podobiznám. V jejích symbolistně expresivních obrazech můžeme sledovat především zájem o proniknutí do lidské duše. V tomto ohledu byla nejspíše ovlivněna Edvardem Munchem, s jehož tvorbou ji pojí především tato snaha o autentické vyjádření pocitů a emocí, které se skrývají uvnitř. V její rané tvůrčí fázi můžeme sledovat především pokusy o introspektivní analýzy až meditaci nad vlastním životem, které se po smrti její sestry Jarmily roku 1920 obrací především v motivy smrti, jež se v jejím díle pak střídavě objevuje až do pozdních let. Jen na krátko se v její tvorbě objevuje nový zdroj radosti, a to po narození syna Jarmila v roce 1921. S její novou životní rolí matky se proměňuje i obsahové náplň jejího díla a soustředí se především na náměty spojené s ženským tělem, mateřstvím a vytváří i řadu portrétů svého syna. V těchto námětech se pak přiklání k pestřejšímu koloritu, kterým projevuje především lásku a něhu, jež ji mateřství přináší a může nechat naplno průchod svým pohádkovým a exotickým fantaziím, ke kterým tíhla již od dětství. V roce 1936 pak zemřela i její další sestra Ludmila a krátce na to ukončuje svou učitelskou činnost a rozhodne se věnovat pouze uměleckému tvoření. Nakonec roku 1946 zemřela i její matka, a právě tyto neočekáváné rány osudu osvobodily její umělecký výraz naplno od veškeré konvenčnosti [Mašek 1948].

Zdenka Burghauserová již měla za sebou dvě souborné výstavy, první v roce 1916 v rodné Chrudimi, kde vystavovala se sestrou Jarmilou a druhou v roce 1918 v Beníškové salonu v Plzni. Třetí souborná výstava věnovaná této umělkyni byla uspořádána Krasoumnou jednou v Praze roku 1927 a věnovala se její výtvarné tvorbě z období let 1919 až 1927. Rok 1919 představuje závěrečnou fázi v rané tvorbě Burghausové a také pomyslný přelom. V této době se totiž přestěhovala trvale do Prahy a započala novou éru své cesty stát se nezávislou výtvarnou umělkyní. V roce 1920 pak spoluzakládá spolek Kruh výtvarných umělkyň, se kterým také vystavuje na jejich I. členské výstavě roku 1921. 

Výstava, která byla zahájena v květnu 1927 v Domě umělců, tak představila 31 prací této umělkyně. Podle Slovníku československých výtvarných umělců vytvořila do roku 1927 Zdenka Burghauserová 32 velkých olejových obrazů a mnoho pastelů. Na výstavě Krasoumné jednoty byly z velké části prezentovány právě její olejomalby, zahrnuty však byly i tři pastelové kresby Hanba, Bolest a Hudba. Některé obrazy pak byly vypůjčeny od soukromých majitelů, z nichž jmenovitě byli v katalogu uvedeni jen tři: Syndikát vytvarných umělců československých, který zapůjčil olej s názvem Jaro a klid na horách (1920), ze soukromých sbírek pocházely také olejomalby Orchidea od Hildy Pirchanové a Blues (1926) ze sbírky Dr. Jana Grmely. 

Zdenka Burghauserová byla velkou obdivovatelkou moderní literatury, zejména pak francouzské poezie, kterou se nechala ve své tvorbě inspirovat, jak dokládá například vystavený obraz Sentimentální rozhovor, reagující na básně Paula Verlaina nebo výtvarné ztvárnění Blázna z dramatu Svítání belgického básníka Émila Verhaerena [Veselý 1927]. Tvorbou Jaroslava Seiferta se zase nechala inspirovat při malbě Paravánu noci (1927). Její exotické fantazie, a především fascinace orientem byly představeny Závojem opia (1927)[Atsebešová 1927].

Názory umělecké kritiky na prezentovanou tvorbu Zdenky Burghauserové byly různorodé. Josef Čapek například ve svém článku pro Lidové noviny ocenil zejména její odvahu a vůli experimentovat, ale v jejím výtvarném projevu shledával jisté technické nedostatky jako například, že „kresba není dost pevná, kolísá mezi stylizací, naturalismem a novoklasicistní prázdnotou hladkosti” [Čapek 1927]. Negativně rovněž komentuje i barevné pojetí, které je podle něj přeexponované a barvy jsou příliš ostré. Burghauserovou nazývá krajním outsiderem výstav českých umělkyň a její obrazy se podle něj: „rozpadají v ukázky vášnivé odvahy a vůle a zároveň v těžce vymučené projevy sil, ochroměných příliš vypjatým, a přitom nedosti soustředěným a cílevědomým chtěním“ [tamtéž]. Zda jeho označení Burghauserové za outsidera můžeme vnímat pouze záporně by se dalo polemizovat, vzhledem k tomu, že její tvorba byla často označovaná jako vymykající se obecným představám o modernismu a ona zmiňovaná eklektičnost bylo něčím znepokojivým, co ale zároveň dávalo nové podněty a otázky ohledně konceptu podoby a funkce modernismu. [Pachmanová 2004] Její umělecká tvorba byla mnohostranná nejen žánrově, ale i stylově a tato “dvojpólovost”, jak toto těkání mezi expresivitou, symbolismem a neoklasicizující idealizací nazvala Alžběta Birnbaumová ve svém textu Realismus a fantasie, je “přirozeně plodem ducha velmi sensitivního a velmi bohatého” [Birnbaumová 1944].

Výstavu obrazů Burghauserové v Domě umělců komentoval i František Halas v Právu lidu slovy, že je Burghauserová jednou z mála umělkyň, která se vyjímá svou uměleckou individualitou a tvoří skutečné hodnoty, „jejichž existence není ani módní, ani se nerovná vyšívání” [Halas 1927]. Silnou stránku Zdenky Burghauserové pak vidí především v jejím citu pro kompozici. Způsob, jakým deformuje postavy, má podle něj na rozdíl od kubistů za účel zobrazit citový stav, který malířka ještě podporuje kontrastními tóny zelené, fialové, žluté, které „v tomto světě křečí, úděsu i rozkoše vyzvedává tyto stavy k exaltaci” [tamtéž]. Halasovo vyjadřování o ženském umění obecně potvrzuje, jak bylo na ženy ve výtvarném umění nahlíženo skrze stereotypní smýšlení tehdejší společnosti. 

Autorka článku v Ženském světě pak v souvislosti s probíhající výstavou o umělkyni píše jako o „silné, ženské individualitě, která zpívá tvarem i barvou sebe, svoje žhavé, silné, nekompromisní nitro” [Atsebešová 1927]. Její tvorba tedy není jen o akademické ploché malbě, ale je to jakási projekce – zrcadlo – jejích vnitřních bojů, se kterými se mohou ztotožnit ti, kteří stejně jako ona sama také trpí, také bojují a také vítězí [tamtéž].

Zdenka Burghauserová byla jednou ze zakládajících členek Kruhu výtvarných umělkyň a byla jednou z mála, kterou tehdejší umělecká kritika respektovala jak po profesní, tak výtvarné stránce. Během své kariéry vystavovala také například i v Amsterdamu, Haagu nebo v Paříži, kde se účastnila přehlídky výtvarného umění v Salonu nezávislých. Pro českou výtvarnou scénu však měla zvláštní význam především v kontextu nahlížení na profesionální uměleckou tvorbu žen, ve které se umělkyně “snažily postihnout individuální zkušenost žen spojenou s tělesnými prožitky a vpletenou do sítě sociálně-kulturních vztahů” [Pachmanová 2004]. Alžběta Birnbaumová v závěru svého výše jmenovaného textu píše o nadčasovém idealistickém realismu, který si zaslouží plné docenění, stejně tak jako sama umělkyně, která by podle slov Jindřicha Čadíka mohla být „pokládána za mluvčí celé generace“ a tvrdí, že je „první umělkyní, která měla odvahu stát se malířkou ženského nitra, a v tom je její význam a zásluha“ [Čadík 1934]. I přestože se dnes její kresby a obrazy nachází v českých veřejných sbírkách, její osobnost by dnes byla téměř zapomenuta, nebýt feministicky a genderově orientovaných dějiny umění, které význam umění Zdenky Burghauserové v kontextu hledání nového pojetí ženské identity stále připomínají. 

Citovaná literatura

Atsebešová 1927: Ludmila Atsebešová, Výtvarné umění: Výstava Zdenky Burghauserová v Krasoumné jednotě, Ženský svět XXXI, 1927, č. 11, 15. 6., s. 182–184 

Birnbaumová 1944: Realismus a fantasie v díle Zdenky Burghauserové, In: Rudolf Rouček – Jindřich Čadík – Alžběta Birnbaumová, Zdenka Burghauserová (k její souborné výstavě), Praha 1944, s. 9

Čadík 1935: Jindřich Čadík, Malířka Zdenka Burghauserová: Katalog výstavy Zdenky Burghauserové, výstavní pavilon K.V.U. Aleš v Brně: 20. říjen–12. listopad 1935

Čapek 1927: Josef Čapek, Výstava Zdenky Burghauserové, Lidové noviny XXXV, 1927, č.  257, 21. 5., s. 9

Halas 1927: František Halas, Výstava Zdenky Burghauserové, Právo lidu XXXVI, 1927, 29. 5., s. 9

Mašek 1948: Jaroslav Mašek, Zdeňka Burghauserová, Plzeň 1948

Pachmanová 2004: Martina Pachmanová, Neznámá území českého moderního umění: Pod lupou genderu, Praha 2004, s. 130, 132

Veselý 1927: Veselý Ad. [Adolf], Obrazy Zdenky Burghauserové, České slovo XIX, 1927, č. 124, 25.5., s. 6

Další literatura

Libuše Heczková – Martina Pachmanová – Petr Šámal, Jak odlesk měsíce v jezeře. Česká teorie a kritika umění v genderových souvislostech, 1865–1945, Řevnice 2014, s. 16, 177–180, 204

Alžběta Birnbaumová – Jindřich Čadík – Rudolf Rouček, Zdenka Burghauserová: k její souborné výstavě, Praha 1944

Martina Pachmanová, Zrození umělkyně z pěny limonády: genderové kontexty české moderní teorie a kritiky umění, Praha 2013, s. 122–125

Martina Pachmanová, Neznámá území českého moderního umění: Pod lupou genderu, Praha 2004, s. 129-132. 

Prokop Toman, Slovník československých výtvarných umělců, Praha 1927, s. 37