Databáze uměleckých výstav v českých zemích 1820 – 1950

V roce 1924 začal sochař a architekt Zdeněk Pešánek experimentovat s umělým světlem jako autonomním výtvarným prostředkem. Zároveň pracoval na spisu objasňujícím teoretické základy a metody světelného kinetismu, v němž spatřoval budoucnost výtvarného umění. V meziválečném období se mu podařilo realizovat jen zlomek z průkopnických projektů a řady návrhů, jak uplatnit světelnou kinetiku v umění i designu. Na jaře 1928 veřejnosti v Praze poprvé představil barevný klavír se světelnou projekcí, v červnu 1930 pak byla uvedena do provozu jeho světelně kinetická plastika na budově Edisonovy transformační stanice v Jeruzalémské ulici. Na konci dvacátých let Pešánek uvažoval o výstavě světelně kinetických plastik a hledal nakladatele pro rukopis knihy s titulem Kinetismus, která by veřejnost seznámila s jeho dosavadní činností a novými perspektivami výtvarného umění ve spojení s moderní technikou. Uspořádání společné výstavy navrhoval například Jindřichu Štyrskému a Toyen [Zemánek 1996, s. 125, 280]. Později usiloval o členství v SVU Mánes, jež by mu otevřelo nové příležitosti jak k vystavování, tak k uplatnění zkušeností s osvětlovací technikou ve výstavní praxi. Pešánkovy pokusy o užší spolupráci s pražskou avantgardou ani s vlivným uměleckým spolkem ovšem úspěšné nebyly. Jako umělec zůstal solitérem a velkorysou podporu pro tvorbu technicky i finančně velmi náročných světelně kinetických plastik mu poskytovaly především Elektrické podniky hlavního města Prahy (EP). Za zásadního přispění městského podniku provozujícího elektrárny i veřejnou dopravu se konala v Umělecko-průmyslovém museu Obchodní a živnostenské komory v Praze v roce 1936 i Pešánkova jediná samostatná výstava v tomto období. Výjimečnost této prezentace světelně kinetických plastik dokládá i skutečnost, že další možnost autorské výstavy se Pešánkovi naskytla až v roce 1965, kdy mu Dana Vachtová nabídla komorní prostory Galerie na Karlově náměstí. Připravovaná výstava ale nakonec proběhla až téměř rok po umělcově smrti. Minimální Pešánkova účast na uměleckých výstavách nebyla dána jen kulturními nebo politickými okolnostmi, ale také charakterem jeho světelně kinetických projektů. Spíše, než pro galerijní prostředí vytvářel plastiky pro architekturu a plánoval monumentální světelná díla pro veřejný prostor a co nejširší publikum (např. světelně kinetické pomníky, ohňostroje, světelné fontány).

V červnu 1936 několik pražských deníků otisklo zprávu, že Zdeněk Pešánek ke stému výročí úmrtí André-Marii Ampèra dokončil pro EP čtyři unikátní světelně kinetické plastiky k výzdobě Zengerovy transformační stanice na Klárově. První publikovaná zmínka o práci na plastikách pocházela již z roku 1934 od Hany Volavkové: „Je škoda, že neznáme z výstav hmotnou plastiku, doklady to tvořivé schopnosti tohoto sochaře a že nemohla býti sledována období jeho vývoje. Že však sochařem je a sochařem, který předstihuje technicky i umělecky naši, namnoze předmětně i slohově závislou avantgardu z Mánesa, dokazují však již jeho skicy ke světelné plastice. Je to tak: stěžujeme si, že nemáme mladých individualit, ony však jsou; ovšem mimo oficiální spolky“ [Volavková 1934]. Námět souboru plastik nazvaného Sto let elektřiny korespondoval s činností objednavatele a účelem budovy. Staly se jím tři historické milníky ve vývoji elektrotechniky a ilustrace strmě stoupajícího výkonu elektráren dodávajících elektřinu do hlavního města. Pešánek v názorných zkratkách ztvárnil fyzikální poučku Ampérovo pravidlo pravé ruky, princip třífázového motoru, princip transformátoru a diagram růstu výroby elektřiny v Praze mezi lety 1898–1936. Ve vertikálních plastikách o výšce přibližně tři metry využil promyšlenou souhru různých světelných zdrojů, kombinace nezvyklých materiálů a techniku asambláže. Uvnitř světelných těles vytvarovaných z průsvitné umělé hmoty rozehrávaly barevné žárovky světelný děj, téma plastik pak vyjadřovaly neonové trubice, elektrotechnické součástky, antropomorfní fragmenty a nápisy. Dříve než mělo dojít k ohlášenému osazení plastik na konzoly na fasádě transformační stanice, požádalo ředitele EP o jejich bezplatné zapůjčení Uměleckoprůmyslové museum. Žádost doplnilo prosbou o uhrazení veškerých nákladů na jejich instalaci a provoz.

Výstava světelně kinetických plastik Sto let elektřiny proběhla od 23. října do 15. listopadu 1936. Přestože byly umístěny v jednom sálu společně s gobelíny a tkaninami Marie Teinitzerové vystavenými ke 25. výročí založení jejích textilních dílen, šlo o dvě samostatné, nesouvisející výstavy. Podle záznamů o návštěvnosti je shlédlo celkem 774 osob. V nepatřičném sousedství přepychových uměleckořemeslných prací vynikala modernost a neobvyklost Pešánkových plastik oživovaných pohybem barevného světla. Část kritiků je pokládala za pozoruhodná díla, která originálně využívají moderní technologie a dynamické výrazové prostředky, a představují tak nový potenciál výtvarného umění. Část kritiků je za umělecká díla odmítala uznat a akceptovali je nanejvýš jako technické artefakty s působivým elektrickým osvětlením. Znepokojovala je také absence tradiční sochařské tektoniky a neurčité organické formy plastových těles jim připomínaly anatomické modely. Plastikám rovněž vytýkali nesrozumitelnost, a ačkoliv se autor snažil o názornost, neodbytně připomínaly surrealismus. Pešánek si velmi vážil příznivých kritik Františka Viktora Mokrého a Josefa Richarda Marka, výstavu považoval za úspěšnou a navázal díky ní i nové kontakty. Začal spolupracovat například s ředitelem Školy uměleckých remesiel v Bratislavě Josefem Vydrou a na počátku roku 1937 s ním projednával vystavení těchto plastik v budově školy [Mojžišová 2009]. Na Slovensko ale odeslány nebyly. Již v listopadu 1936 rozhodl výstavní výbor československého zastoupení na Mezinárodní výstavě umění a techniky v moderním životě v Paříži v roce 1937 o zapůjčení plastik do státního pavilonu, kde tvořily součást expozice turistického ruchu a lázeňství. Po navrácení exponátů zpět do Prahy již k plánované instalaci na fasádu transformační stanice nedošlo a demontované plastiky byly pravděpodobně zničeny během druhé světové války. Výstava v Uměleckoprůmyslovém museu tak stala jejich jedinou veřejnou prezentací v Československu.

Lenka Pastýříková

Citovaná literatura

Mojžíšová 2009: Iva Mojžišová, Konštrukcia, pohyb, svetlo. Podnety a predchodcovia kinetizmu na Slovensku (1929–1938), in: eadem, Giacomettiho smiech?, Bratislava, Vysoká škola výtvarných umení, 2009, s. 222–229

Volavková 1934: V-á [Hana Volavková], Světelná a zvuková plastika, Národní střed 16, 1934, č. 91, 1. 4., s. 7

Zemánek 1996: Jiří Zemánek (ed.), Zdeněk Pešánek 1896–1965 (kat. výst.), Národní galerie v Praze 1996

Další literatura    

šp, Světelné sochařství na pražské ulici, Národní osvobození 13, 1936, č. 128, 31. 5., s. 5

ICA, Nové umění – kinetismus, Národní sjednocení 3, 1936, č. 25, 19. 6., s. 6

František Viktor Mokrý, Světelně pohyblivé plastiky, Výtvarná výchova III, 1936–1937, č. 3, s. 8–9

Zdeněk Pešánek, Kinetismus: Kinetika ve výtvarnictví – barevná hudba, Praha 1941, s. 90–101

Magdalena Juříková, Zdeněk Pešánek a slavnosti světla na světové výstavě v Paříži, in: Jiří Zemánek (ed.), Zdeněk Pešánek 1896–1965 (kat. výst.), Národní galerie v Praze 1996, s. 162–191

Iva Knobloch, Zdeněk Pešánek – Světelné plastiky. Krásné světlo, in: Iva Knobloch (ed.), Odvaha a risk: Století designu v UPM (kat. výst.), Uměleckoprůmyslové museum v Praze 2019, s. 34–53

Archivní zdroje

Centrum dokumentace sbírek UPM

Galerie Benedikta Rejta v Lounech

Archiv architektury a stavitelství NTM, fond Zdeněk Pešánek

jč. [Josef Čapek], Světelně kinetické plastiky arch. Zdeňka Pešánka, Lidové noviny XLIV, 1936, č. 550, 3. 11., s. 9

Kr. [Jaromír Krecar], Gobeliny a surrealismus, Polední list IX, 1935–1936, č. 298, 25. 10. 1936, s. 2