Databáze uměleckých výstav v českých zemích 1820 – 1950

Koncepci výstavy francouzských impresionistů připravil francouzský kritik a spolupracovník spolku Mánesa Camille Mauclair, mimo jiné autor knihy o historii francouzského impresionismu. Původní záměr výstavy byl velkorysejší; měla představit vývoj celého moderního francouzského malířství 19. století. Vzhledem ke složitosti zápůjček se tato myšlenka ukázala jako nerealizovatelná. V katalogovém textu sice F. X. Šalda kladl na počátek tohoto vývoje Ingrese a Delacroixe, jejich díla se ale v expozici neobjevila. Podobně jako v roce 1902 na výstavě Moderní francouzské umění byly zastoupené obrazy vypůjčeny od francouzských sběratelů a galerií, mj. ze sbírky galerie Durand-Ruel & Fils a obchodníků s uměním Paula Cassirera a Ambroise Vollarda. 

Nejstaršími pracemi v instalaci byla díla Honoré Daumiera. Šalda ho nazýval „praotcem“ impresionismu, a to nikoli ve smyslu malířské techniky, ale způsobu duchovního přístupu a pohledu na přírodu. Chronologicky následovaly obrazy Adolpha Monticelliho, podle Šaldy „tragické a vysoké figury“, a Édouarda Maneta, který stál v očích Šaldy ze skupiny impresionistů vůbec nejvýše [Šalda 1907a, s. 11–14]. Ukazuje to, že chápání pojmu bylo již v té době rozvolněné, jelikož Manet se žádné z impresionistických výstav v letech 1874–1886 neúčastnil a ani neužíval typickou impresionistickou techniku. Práce „ryzích“ impresionistů nicméně zastoupeny byly, a to poměrně reprezentativně: nechyběl Monet, Pissarro, Renoir, Degas, Sisley a Morisotová. Kromě dalších umělců, jejichž díla v českém prostředí příliš nerezonovala, byla podstatná prezentace neoimpresionismu prostřednictvím olejů a akvarelů Paula Signaca a pak zejména tvůrců, kteří zamířili za hranice impresionismu: Paula Cézanna, Paula Gauguina a Vincenta van Gogha.

Zejména Cézannova a Goghova díla Šaldu přiměla k zaujímání kritičtějšího postoje k impresionismu, než který sdílel v minulosti. Podle Šaldy se vytratil původní náboj, který impresionismus nesl a fáze neoimpresionismu ho nepřesvědčila, respektive přístup Signaca a Seurata se rozcházel s jeho představou o uměleckém ideálu. Namísto impresionistické analýzy se pro Šaldu stalo v malířství ideálem nové syntetické umění – vytvoření nového dekorativního a monumentálního stylu, založeného na práci s plochou: „veliké umění monumentálné, umění plošné a dekorační jako poslední cíl vší malířské snahy“ [Šalda 1907a, s. 25]. Impresionismus se Šaldovi při jeho evolučním chápání umění proto jevil pouze jako přechodné stadium, respektive „jen předpokladem a východiskem k tomuto vyššímu, syntetičtějšímu cíli“ [Šalda 1907b, s. 224–225].

Kritika impresionismu bezprostředně souvisela se zvýšeným zájmem o výtvarníky, kteří sice z impresionismu jistým způsobem vyšli, avšak jejich přístup se výrazně odlišoval. V českém prostředí se nakonec role „spasitele“ ujal Paul Cézanne, i když Šalda sázel na Gauguinovu malbu. Zatímco v roce 1907 se umělci skupiny Osma ještě vyrovnávali ve vlastních dílech s obrazy Edvarda Muncha, o rok později již Bohumil Kubišta vstřebával Cézannovu lekci a mířil k novému pojetí plastické výstavby obrazu. Výstava se tak vlastně pro mladší výtvarníky stala určitým mezníkem. Definitivně se přesvědčili o tom, že jim impresionismus již nic nenabízí a naopak se ujistili ve vlastním „evolučním“ směřování ve stopách postimpresionismu.

Nastalou situaci obecně dobře vystihují slova Miloše Jiránka: „Naše ctižádost je dnes jiná; bohatší smysl barevný, schopnost jemnějších postřehů, které [impresionisté] nám vydobyli, již zobecněla a není již zásluhou; jejich snaha zachytiti dojem chvíle je nám již příliš krátkodechá, chce se nám většího soustředění, delšího napětí energie, než jakým se spokojovala většina z nich. Ale oni byli naštěstí bohatší než jejich jednostranné intence a my rozeznáváme a milujeme v jejich díle dnes právě to, co sahá za formuli impresionistickou, uctíváme osobnosti, které ji přerůstají. Právě Manet, Degas i Cézanne dokonce nejsou pravověrnými impresionisty, Monet a Sisley jsou nám nejmilejší, když na své teorie zapomenou, a neoimpresionistům nemůžeme právě odpustiti, že na ně nezapomínají nikdy“ [Jiránek 1907, s. 148].

Tomáš Winter

Citovaná literatura

Jiránek 1907: Miloš Jiránek, Francouzští impresionisté (1907), in: idem, O českém malířství moderním a jiné práce, ed. Jiří Kotalík, Praha 1962, s. 147–153

Šalda 1907a: František Xaver Šalda, Informační slovo úvodem, in: Katalog třiadvacáté výstavy Spolku výtvarných umělců Mánes v Praze 1907. Francouzští impresionisté, Praha: SVU Mánes 1907, s. 5–31

Šalda 1907b: František Xaver Šalda, Impresionism: jeho rozvoj, resultáty i dědicové, in: idem, Kritické projevy 6, 1905–1907, ed. Karel Dvořák, Praha 1951, s. 198–225

Další literatura

Ivan Exner, Světlo v obraze. Výstavy impresionistů, in: idem, (ed.). Světlo v obraze: český impresionismus. Inspirace blízké i vzdálené, Praha: SVU Mánes 2017, s. 185–202 

Karolína Fábelová, Camille Mauclair a české moderní umění, in: Kateřina Bláhová (ed.), Komunikace a izolace v české kultuře 19. století. Sborník příspěvků z 21. ročníku sympozia k problematice 19. století, 8.–10. března, Praha 2002, s. 404–412

Karolína Fabelová, La collaboration entre Camille Mauclair et l'association Mánes, a l'occasion de l'exposition Henri Le Sidaner et Louis Dejean et de l'exposition des impressionnistes français a Prague, Umění / Art LVIII, 2010, s. 242–255 

Nicholas Sawicki, Na cestě k modernosti. Umělecké sdružení Osma a jeho okruh v letech 1900–1910, Praha 2014, s. 132–134

Archivní zdroje

Archiv hlavního města Prahy, Fond Spolek výtvarných umělců Mánes, Výstavní činnost, Francouzští impresionisté. 1907 (říjen–listopad)

Anonym, Dne 27. září otevře „Manes“…, Volné směry XI, 1906–1907, s. 377

Anonym, Nové výstavy, Zlatá Praha XXIV, 1906–1907, č. 51, 13. 9., s. 620

Anonym, Výbor Sdružení výtvar. umělců mor., Lidové noviny XV, 1907, č. 296, 26. 10., ranní vydání, s. 2

Anonym, Výstava francouzské malby XIX. století v Praze v paviloně „Manesa“ pod Kinskou, Národní listy XLVII, 1907, č. 261, 22. 9., ranní vydání, s. 13

Anonym, Výstava francouzských impresionistů v paviloně „Manesa“, Národní politika XXV, 1907, č. 266, 26. 9., příloha, nestr.

Anonym, XXIII. výstava „Manesa“ v paviloně pod zahradou Kinských, Národní listy XLVII, 1907, č. 269, 29. 9., ranní vydání, s. 5

Anonym, XXIII. výstava „Manesa“, Národní politika XXV, 1907, č. 271, 1. 10., příloha, nestr.