Databáze uměleckých výstav v českých zemích 1820 – 1950

Druhé výstavy Tvrdošíjných, která byla podle slov Václava Špály „vykrystalizovanější“ [Špála 1921, s. 42], se tentokráte ze skupiny účastnili jen čtyři umělci: spolu s ním Josef Čapek, Vlastislav Hofman a Jan Zrzavý; důvody absence Rudolfa Kremličky a Otakara Marvánka jsou dosud neznámé. Soubory vystavujících zahrnovaly povětšině práce z novější tvorby, které lze však jen s obtížemi identifikovat. Hofman vystavil 37 děl, jednalo se o pastely a akvarely s krajinnými a figurálními motivy; Špála volil 30 prací – předně obrazy s náměty koupání, krajin, dívčích postav a květinových zátiší. Čapek byl zastoupen 38 díly z posledních let. Většinu tvořily obrazy se sociální tematikou pijáků, nevěstek, žebráků; ve výběru nechyběly ani toalety a krajiny i kresby k řezbám k Levaně a Matkám žalu. Jan Zrzavý vystavil jeden obraz, a to Jitro z roku 1919, a 11 kreseb z let 1918–1919 mezi nimi byly slavné kresby Melancholie, Přítelkyně a Kavárna. Jak informuje katalog, který obsahuje dvoujazyčný seznam vystavených děl včetně jejich názvů a mnohdy i vročení, většina děl byla prodejná. Úvodního krátkého textu se ujal Karel Čapek, který byl prostřednictvím svého bratra s tvorbou a názory zúčastněných dobře obeznámen. Zamýšlel se v něm nad podstatou umění – zejména tzv. nového umění. Jeho úvaha byla do jisté míry záměrná. Cílila do zdejších podmínek: do zkostnatělé konzervativnosti a nepřízně českého prostředí přijmout a pochopit cokoliv nového. Vůdčí myšlenkou se proto v jeho eseji stala obhajoba přirozené tvořivosti, kterou přirovnává k jaru: „jará tvořivost, jež vydává něco nového“, ale též novou „zákonnost“ [Čapek 1920, s. 1–2]. Pod tímto úhlem pohledu také nahlížel soudobý projev vystavujících, jejž hodnotil jako přesvědčivý a odpovídající situaci doby. V pozitivním duchu se nesla i slova recenze Karla Teigeho zveřejněná v Musaionu. Oceňoval, že Tvrdošíjní zveřejnili plnohodnotné umění vznikající za války, kdy bylo odkázáno samo na sebe. Uvědomil si, že všichni čtyři reprezentují zde generaci, která dospívá ke zralosti, a i přes rozdíly tvůrčích individualit tvoří „jednotnou skupinu, jež v příští historii našeho malířství bude významnou vývojovou kapitolou“ [Teige 1920a, s. 78]. V Právu lidu neváhal dokonce napsat, že vystavená díla prokazují – pokud jde o modernost a projev nového umění – „vítěznou vnitřní jistotu; jistotu, že nejen někam spěje, ale se jde ... vpřed, kam nutno jít“ [Teige 1920b, s. 3]. O vítězství moderny a zájmu o ni se v úvodu referátu o výstavní aktivitě počátku roku 1920 zmínil též Ladislav Süss. Druhou výstavu Tvrdošíjných nahlížel s uznáním. Podle jeho slov byla „výbojná jako ta první (v dubnu 1918), ale vyhraněnější a zralejší“. Pozornost věnoval všem čtyřem vystavujícím; názorové rozpětí mezi Čapkovými díly a živě barevným, tvarově stylizovaným a zjednodušeným pojetím obrazů Špály na jedné straně a na straně druhé projevem Jana Zrzavého, který charakterizoval jako „nový klasicizmus, nahlížel v obecnosti:  jako „tvůrčí rozpětí našeho nového malířství“. Zvláště oceňoval Čapkovy lyricky jímavé, sociálně zaměřené práce, zato Hofmanovy malby stihla od něho výtka nejistoty „utíkající se leckdy k manýře“ [Süss 1920–1921, s. 28]. Názorovou a výtvarnou rozkolísanost vytýkal Hofmanovi nejen on, ale také Teige, V. Patzak, Václav Nebeský i  Stanislav Kostka Neumann.

Podle Neumanna, který se v obsáhlé recenzi věnoval všem vystavujícím, byla druhá výstava Tvrdošíjných „přijata dosti vlídně, bez hrubých posměšků a kleteb“ [Neumann 1920, s. 284].  Jízlivost zazněla pouze dle očekávání v Národní politice z recenze konzervativně založeného kritika F. X. Harlase, a z uštěpačné poznámky Arnošta Procházky v Moderní revue.

Hlubšího zamyšlení se výstavě i vystavujícím dostalo v obsáhlé recenzi Václava Nebeského zveřejněné v Tribuně ze dne 18. ledna 1920. Zevrubně v ní posoudil dosavadní pozici skupiny v kontextu poválečného českého moderního umění. Kvalita výstavy jej utvrdila v názoru, že „máme světu co říci“, že otázka „nového umění“, s nímž Tvrdošíjní přicházeli, „nebyla jen otázkou nové podoby věci, byla také otázkou nové řeči. Nebyla jen otázkou výtvarníkovou, byla také otázkou básníkovou. Úhrnem problém ‘kubisticky expresionistického’ z brusu nového realismu“ [Nebeský 1920, s. 2]. Měl tím na mysli abstrahování přirozeného vzhledu předmětu – jeho zvýraznění a přepodstatnění. Uvědomil si, že v kubistické malbě zůstala vnitřní podstata nahlíženého předmětu rozkladnými operacemi nedotčena. A právě o její uchopení Tvrdošíjným šlo. Proto neváhal napsat, že Tvrdošíjní vedou své náměty „k ryze výtvarnému přebásnění skutečnosti bezprostřední a nezkalené okázalými vymoženostmi úpadkového eklektismu“. S jistou nadsázkou v této souvislosti včlenil jejich společný „sklon k malebné a kresebné poetizaci ... v nepřerušenou tradici specifické české malby, tak šťastně nadhozenou Mánesem a Alšem“ [Nebeský 1920, s. 3].

S odstupem doby vnímáme uvedené Nebeského „zdání“ s jistou rezervou. Jeho poznámka v tomto ohledu souvisela s vynořujícími se otázkami tázajícími se po rysech češskosti zdejšího umění a národnostní problematikou otevřenými vznikem samostatné Československé republiky. Tato problematika ostatně nebyla v tehdejším odborném tisku osamocená. O národním rysu v projevu Tvrdošíjných se dočítáme i v recenzích úspěšné zahraniční reprízy této výstavy.  Uskutečnila se  od února 1920 v Německu (Drážďany, Berlín a Hannover), k níž Tvrdošíjným tehdy dopomohl v Berlíně od roku 1911 žijící Friedrich Feigl.  

Zahraničním uznáním Tvrdošíjní získali nejen známost, ale i příslušnost k poválečnému středoevropskému modernímu umění. A jak se v recenzi výstavy od Camilla Hoffmanna dočítáme, obohatili je o rys národního – slovanského projevu, který, jak bylo uvedeno, Nebeský tehdy spojoval s poetičností. Ocenění, které Tvrdošíjní v zahraničním tisku obdrželi, bylo pro jejich pozici v českém umění zásadní; paradoxně přispělo, jak to zde bývá, i k jejich uznání v domácím prostředí.

Mahulena Nešlehová

Citovaná literatura

Čapek 1920: Karel Čapek, Tvrdošíjní (kat. výst.), Praha 1920, s. 1–2

Nebeský 1920: Václav Nebeský, Druhá výstava Tvrdošíjných, Tribuna II, 1920, č. 16 18. 1., s. 1–3

Neumann 1920: Stanislav Kostka Neumann, Druhá výstava Tvrdošíjných, Kmen III, 1920, č. 41–42, 19. 2., s. 283–284

Süss 1920–1921: Ladislav Süss, Tvrdošíjní, Umělecký měsíčník Orfeus I, 1920–1921, č. 1, červenec, s. 28

Špála 1921: Václav Špála, Jak to bylo, Veraikon VII, 1921, 3–4, s. 42

Teige 1920a: Karel Teige, II. výstava Tvrdošíjných, Musaion I, 1920, leden, s. 78

Teige 1920b: Karel Teige, Druhá výstava Tvrdošíjných, Právo lidu XXIX, 1920, č. 10, 11. 1., s. 3

Další literatura

Jaroslav Slavík, Skupina Tvrdošíjných, Umění XXX, 1982, s. 193–213

Jaroslav Slavík, Tvrdošíjní, in: Vojtěch Lahoda – Mahulena Nešlehová – Marie Platovská – Rostislav Švácha – Lenka Bydžovská (edd.) Dějiny českého výtvarného umění 1890/1938 IV/1, Praha 1998, s. 205–311 

Karel Srp, Tvrdošíjní (kat. výst.), Galerie hlavního města Prahy 1986

Anonym, Právo lidu XXIX, 1920, č. 10, 11. 1., s. 10

Anonym, Národní listy LX, 1920, č. 4, 4. 1., s. 5