Druhé výstavy Tvrdošíjných, která byla podle slov Václava Špály „vykrystalizovanější“ [Špála 1921, s. 42], se tentokráte ze skupiny účastnili jen čtyři umělci: spolu s ním Josef Čapek, Vlastislav Hofman a Jan Zrzavý; důvody absence Rudolfa Kremličky a Otakara Marvánka jsou dosud neznámé. Soubory vystavujících zahrnovaly povětšině práce z novější tvorby, které lze však jen s obtížemi identifikovat. Hofman vystavil 37 děl, jednalo se o pastely a akvarely s krajinnými a figurálními motivy; Špála volil 30 prací – předně obrazy s náměty koupání, krajin, dívčích postav a květinových zátiší. Čapek byl zastoupen 38 díly z posledních let. Většinu tvořily obrazy se sociální tematikou pijáků, nevěstek, žebráků; ve výběru nechyběly ani toalety a krajiny i kresby k řezbám k Levaně a Matkám žalu. Jan Zrzavý vystavil jeden obraz, a to Jitro z roku 1919, a 11 kreseb z let 1918–1919 mezi nimi byly slavné kresby Melancholie, Přítelkyně a Kavárna. Jak informuje katalog, který obsahuje dvoujazyčný seznam vystavených děl včetně jejich názvů a mnohdy i vročení, většina děl byla prodejná. Úvodního krátkého textu se ujal Karel Čapek, který byl prostřednictvím svého bratra s tvorbou a názory zúčastněných dobře obeznámen. Zamýšlel se v něm nad podstatou umění – zejména tzv. nového umění. Jeho úvaha byla do jisté míry záměrná. Cílila do zdejších podmínek: do zkostnatělé konzervativnosti a nepřízně českého prostředí přijmout a pochopit cokoliv nového. Vůdčí myšlenkou se proto v jeho eseji stala obhajoba přirozené tvořivosti, kterou přirovnává k jaru: „jará tvořivost, jež vydává něco nového“, ale též novou „zákonnost“ [Čapek 1920, s. 1–2]. Pod tímto úhlem pohledu také nahlížel soudobý projev vystavujících, jejž hodnotil jako přesvědčivý a odpovídající situaci doby. V pozitivním duchu se nesla i slova recenze Karla Teigeho zveřejněná v Musaionu. Oceňoval, že Tvrdošíjní zveřejnili plnohodnotné umění vznikající za války, kdy bylo odkázáno samo na sebe. Uvědomil si, že všichni čtyři reprezentují zde generaci, která dospívá ke zralosti, a i přes rozdíly tvůrčích individualit tvoří „jednotnou skupinu, jež v příští historii našeho malířství bude významnou vývojovou kapitolou“ [Teige 1920a, s. 78]. V Právu lidu neváhal dokonce napsat, že vystavená díla prokazují – pokud jde o modernost a projev nového umění – „vítěznou vnitřní jistotu; jistotu, že nejen někam spěje, ale se jde ... vpřed, kam nutno jít“ [Teige 1920b, s. 3]. O vítězství moderny a zájmu o ni se v úvodu referátu o výstavní aktivitě počátku roku 1920 zmínil též Ladislav Süss. Druhou výstavu Tvrdošíjných nahlížel s uznáním. Podle jeho slov byla „výbojná jako ta první (v dubnu 1918), ale vyhraněnější a zralejší“. Pozornost věnoval všem čtyřem vystavujícím; názorové rozpětí mezi Čapkovými díly a živě barevným, tvarově stylizovaným a zjednodušeným pojetím obrazů Špály na jedné straně a na straně druhé projevem Jana Zrzavého, který charakterizoval jako „nový klasicizmus, nahlížel v obecnosti: jako „tvůrčí rozpětí našeho nového malířství“. Zvláště oceňoval Čapkovy lyricky jímavé, sociálně zaměřené práce, zato Hofmanovy malby stihla od něho výtka nejistoty „utíkající se leckdy k manýře“ [Süss 1920–1921, s. 28]. Názorovou a výtvarnou rozkolísanost vytýkal Hofmanovi nejen on, ale také Teige, V. Patzak, Václav Nebeský i Stanislav Kostka Neumann.
Podle Neumanna, který se v obsáhlé recenzi věnoval všem vystavujícím, byla druhá výstava Tvrdošíjných „přijata dosti vlídně, bez hrubých posměšků a kleteb“ [Neumann 1920, s. 284]. Jízlivost zazněla pouze dle očekávání v Národní politice z recenze konzervativně založeného kritika F. X. Harlase, a z uštěpačné poznámky Arnošta Procházky v Moderní revue.
Hlubšího zamyšlení se výstavě i vystavujícím dostalo v obsáhlé recenzi Václava Nebeského zveřejněné v Tribuně ze dne 18. ledna 1920. Zevrubně v ní posoudil dosavadní pozici skupiny v kontextu poválečného českého moderního umění. Kvalita výstavy jej utvrdila v názoru, že „máme světu co říci“, že otázka „nového umění“, s nímž Tvrdošíjní přicházeli, „nebyla jen otázkou nové podoby věci, byla také otázkou nové řeči. Nebyla jen otázkou výtvarníkovou, byla také otázkou básníkovou. Úhrnem problém ‘kubisticky expresionistického’ z brusu nového realismu“ [Nebeský 1920, s. 2]. Měl tím na mysli abstrahování přirozeného vzhledu předmětu – jeho zvýraznění a přepodstatnění. Uvědomil si, že v kubistické malbě zůstala vnitřní podstata nahlíženého předmětu rozkladnými operacemi nedotčena. A právě o její uchopení Tvrdošíjným šlo. Proto neváhal napsat, že Tvrdošíjní vedou své náměty „k ryze výtvarnému přebásnění skutečnosti bezprostřední a nezkalené okázalými vymoženostmi úpadkového eklektismu“. S jistou nadsázkou v této souvislosti včlenil jejich společný „sklon k malebné a kresebné poetizaci ... v nepřerušenou tradici specifické české malby, tak šťastně nadhozenou Mánesem a Alšem“ [Nebeský 1920, s. 3].
S odstupem doby vnímáme uvedené Nebeského „zdání“ s jistou rezervou. Jeho poznámka v tomto ohledu souvisela s vynořujícími se otázkami tázajícími se po rysech češskosti zdejšího umění a národnostní problematikou otevřenými vznikem samostatné Československé republiky. Tato problematika ostatně nebyla v tehdejším odborném tisku osamocená. O národním rysu v projevu Tvrdošíjných se dočítáme i v recenzích úspěšné zahraniční reprízy této výstavy. Uskutečnila se od února 1920 v Německu (Drážďany, Berlín a Hannover), k níž Tvrdošíjným tehdy dopomohl v Berlíně od roku 1911 žijící Friedrich Feigl.
Zahraničním uznáním Tvrdošíjní získali nejen známost, ale i příslušnost k poválečnému středoevropskému modernímu umění. A jak se v recenzi výstavy od Camilla Hoffmanna dočítáme, obohatili je o rys národního – slovanského projevu, který, jak bylo uvedeno, Nebeský tehdy spojoval s poetičností. Ocenění, které Tvrdošíjní v zahraničním tisku obdrželi, bylo pro jejich pozici v českém umění zásadní; paradoxně přispělo, jak to zde bývá, i k jejich uznání v domácím prostředí.
Mahulena Nešlehová
Citovaná literatura
Čapek 1920: Karel Čapek, Tvrdošíjní (kat. výst.), Praha 1920, s. 1–2
Nebeský 1920: Václav Nebeský, Druhá výstava Tvrdošíjných, Tribuna II, 1920, č. 16 18. 1., s. 1–3
Neumann 1920: Stanislav Kostka Neumann, Druhá výstava Tvrdošíjných, Kmen III, 1920, č. 41–42, 19. 2., s. 283–284
Süss 1920–1921: Ladislav Süss, Tvrdošíjní, Umělecký měsíčník Orfeus I, 1920–1921, č. 1, červenec, s. 28
Špála 1921: Václav Špála, Jak to bylo, Veraikon VII, 1921, 3–4, s. 42
Teige 1920a: Karel Teige, II. výstava Tvrdošíjných, Musaion I, 1920, leden, s. 78
Teige 1920b: Karel Teige, Druhá výstava Tvrdošíjných, Právo lidu XXIX, 1920, č. 10, 11. 1., s. 3
Další literatura
Jaroslav Slavík, Skupina Tvrdošíjných, Umění XXX, 1982, s. 193–213
Karel Srp, Tvrdošíjní (kat. výst.), Galerie hlavního města Prahy 1986
Jaroslav Slavík, Tvrdošíjní, in: Vojtěch Lahoda – Mahulena Nešlehová – Marie Platovská – Rostislav Švácha – Lenka Bydžovská (edd.) Dějiny českého výtvarného umění 1890/1938 IV/1, Praha 1998, s. 205–311
II. Výstava Tvrdošíjní
Vydavatel: Grafia, Praha
Místo a rok vydání: Praha 1920
Anonym, Právo lidu XXIX, 1920, č. 10, 11. 1., s. 10
Anonym, Národní listy LX, 1920, č. 4, 4. 1., s. 5
