Edvard Munch | Databáze uměleckých výstav v českých zemích 1820

komentář

Výstava Edvarda Muncha v SVU Mánes v roce 1905 je považována za jeden z mezníků vývoje českého moderního umění. Je však nutné podotknout, že tvorba tohoto umělce nebyla na začátku 20. století Praze již zcela neznámá. Osobnost skandinávského expresivního malíře byla Pražanům poprvé přiblížena prostřednictvím článku Jiřího Karáska v Moderní revue již v roce 1894 v souvislosti s jeho Berlínskou výstavou [Karásek 1894], která rozdělila německou uměleckou scénu na dva tábory. Soudobá kritika Munchovi vyčítala nehotovost a surovost jeho děl. Konzervativní část umělecké obce jej začala považovat za výstředního podivína. Munch navázal styky se společností berlínské bohémy – skupinou umělců potkávajících se v hostinci u Černého selete. Zde se seznámil mimo jiné se spisovatelem Staniszlawem Przybyszewským, svým prvním monografistou, který v devadesátých letech navázal kontakt také s českou redakcí Moderní revue.

Bezprostředně se české publikum s Munchovým dílem potkalo poprvé na 65. jubilejní výstavě Krasoumné jednoty v roce 1897 v Rudolfinu. Šest vystavených pláten však zapadlo v množství zcela konformního umění, a tak skutečný převrat v inspiraci českých modernistů je spojován až s rokem 1905.

Munchova výstava v Kotěrově pavilonu pod Kinského zahradou probíhala od 4. února do 12. března 1905. O její přípravě toho příliš nevíme. S největší pravděpodobností ji inicioval Jan Štenc, který znal Munchovu tvorbu ze zahraničních přehlídek. Plakát výstavy vytvořil Jan Preisler, jeden z autorů, jež se nechal Munchovou tvorbou inspirovat. Do katalogu přispěl svým textem kritik a recenzent Volných směrů Karel Svoboda. A přesto, že výstava netrvala déle než pět týdnů, stihlo ji navštívit na 3 000 diváků. Domněnce, že se jednalo o spontánní projekt Jana Štence, však protiřečí rozsah výstavy a rozsah zápůjček ze zahraničí i z majetku samotného autora. V pavilonu bylo tehdy soustředěno na 180 exponátů, mezi nimi olejomalby, portréty i lepty.

Stejně jako v Berlíně, i v Praze měla výstava spíše negativní ohlasy. Kromě satirického přirovnání Munchova obrazu k reklamě „zátkových vaječných těst do polívky“ [Špachtle 1905], odmítli vystavená díla čeští renomovaní kritici F. X. Harlas a K. B. Mádl. Naproti tomu zde byli i velcí obdivovatelé Munchova stylu, například Jiří Karásek a později také Miloš Marten. Ti ve svých textech nabádali české autory k poznávání jeho děl za účelem vytvoření „nového umění“. Muncha jako umělce, který rozšiřuje možnosti soudobé tvorby, ocenil i malíř a výtvarný kritik Miloš Jiránek.

Prvním odrazem Munchova expresivního naturalismu v českém umění se stala zřejmě plastika Františka Bílka Úžas, vystavená roku 1907 a pravděpodobně inspirovaná obrazem Výkřik. Po Bílkovi reflektoval zážitky z pražské výstavy také Jakub Schikaneder, pro kterého byly motivy smrti stejně jako pro Muncha velmi osobním tématem. Nejsilněji se však inspirace Munchovou tvorbou promítly do prací členů skupiny Osma. Z jejích členů je s ním nejčastěji spojován Emil Filla, který později zveřejnil text, v němž se podrobně rozepisuje o podnětech této výstavy. Ve své tvorbě využíval téměř doslovných citací z Munchových maleb, jako například v obrazu Milostná noc z roku 1907. Podle Munchovy Podobizny s cigaretou z roku 1895 vytvořili Filla i další člen Osmy, Arnošt Procházka, v roce 1906 své autoportréty.

SVU Mánes se uspořádáním této přehlídky nedotkl jen citlivých bodů domácího umění, ale rovněž národnostních sporů o spravedlivější jazykové zákony pro Čechy. Národní studentstvo, které se na začátku 20. století cítilo být zodpovědné za kulturu i umění prezentované v Čechách a na Moravě, složilo proti Edvardu Munchovi dokonce vulgární popěvek. Nakonec však paradoxně i tento spor pomohl popularizaci a prosazení nového umění.

Přínos Edvarda Muncha českému umění poprvé souhrnně zhodnotila výstava v Národní galerii v Praze v roce 1982, připravená ve spolupráci s fondy muzea Edvarda Muncha v Oslu. Inicioval ji Jiří Kotalík a měla titul Edvard Munch a české umění.

Barbora Dostálová

Citovaná literatura

Špachtle 1905: Křenoslav Harmofil Špachtle, O anarchismu v umění, Šípy XVIII, 1905, č. 13, 4. 3., s. 259–260

Karásek 1894: Jiří Karásek, Malířství, Moderní revue I, 1894–1895, č. 1, s. 118–120

Další literatura

Jiří Kotalík – Arne Eggum – Gerda Woll, Edvard Munch a české umění. Obrazy a grafika ze sbírek muzea E. Muncha v Oslu (kat. výst.), Národní galerie v Praze 1985

Miroslav Lamač, Edvard Munch, Praha 1963

Miloš Marten, Edvard Munch, Praha 1905

Jaromír Pečírka, Munch (výbor obrazů), Praha 1939.

Jindřich Šámal, Edvard Munch a Praha, Umění XI, 1963, č. 6, s. 449–468

Otto M. Urban – Jarka Vrbová – Tomáš Vrba, Edvard Munch. Být sám: obrazy – deníky – ohlasy, Oslo 2006

Petr Wittlich, Edvard Munch, Praha 1985

Petr Wittlich, Edvard Munch a české umění, Umění XXX, 1982, s. 422–447