Databáze uměleckých výstav v českých zemích 1820 – 1950

Na přelomu let 1929–1930 představil sběratel a obchodník Joe Hloucha na prodejní výstavě ve Veletržním paláci v Praze své sbírky mimoevropského umění. V českém prostředí do té doby nebyla prezentována tak rozsáhlá kolekce původního umění subsaharské Afriky, Oceánie, předkolumbovské Ameriky a Asie. O několik měsíců později proběhla repríza výstavy v Berlíně. Ve stejném roce se s Hlouchou poprvé sešel malíř Emil Filla, který od konce dvacátých let systematicky budoval vlastní kolekci mimoevropského umění, zahrnující tvorbu téměř všech významných světových kultur od pravěku až k současnosti.

Koncem roku 1934 Filla navštívil Hlouchu znovu s nabídkou uspořádat výstavu jeho mimoevropské sbírky v budově Spolku výtvarných umělců Mánes. Hloucha si průběh návštěvy zaznamenal do deníku: „Dopol[edne] čekání na malíře Fillu, který místo v 10 přišel až ve ¾ na 11. Prohlédl si všechno a navrhoval, abych v únoru vystavil v Mánesu primit[ivní] sbírku. Ale nic docela nic z toho nebudu mít. Chtěl si různé věci koupiti, perské, gandhárské, primit[ivní], jihočeskou Madonu atd. Také na mou got[ickou] mad[onu] měl chuť. Doufám, že ta sama to nepřipustí“ [Hloucha 1935, zápis z 20. 12. 1934].

Následovaly Fillovy další návštěvy Hlouchy, při nichž se určil termín výstavy a podrobnosti ohledně jejího průběhu. Filla současně koupil od sběratele několik prací do vlastní kolekce. Výstavu afrických a oceánských děl Hlouchovy sbírky nakonec spojil s prezentací vlastních prací, které byly umístěny v oddělených místnostech a nebyly s Hlouchovou sbírkou promíchány.

Vztahy mezi Fillovými díly a artefakty z Hlouchovy kolekce postihl v katalogu výstavy Vincenc Kramář. V souvislosti s Fillovými díly hovořil o jejich blízkosti k primárním projevům lidské tvořivosti. Jeho sochy – „obludné postavy“ –přirovnal k prehistorickému umění a dětské kresbě, přičemž vyzdvihoval jejich revoluční humanistický obsah v protikladu ke konvenční tvorbě. Vlivy afrického a oceánského umění nalezl ve formálním přístupu, který se ve Fillových sochách zrcadlí: „Všechny uvedené plastiky pohybují se a uplatňují různé stupně mezi póly, jakými jsou z jedné strany architektonika pracující s plochami jako negerská plastika, a z druhé strany hmotná beztvarovost, nebo artefakt z jedné a z druhé strany něco ústrojně rostlého“ [Kramář 1935, s. 12].

Výstava vyvolala velký počet reakcí a měla značnou publicitu. Podílel se na ní i Hloucha, když napsal článek pro Světozor a poskytl rozhovor básníku Josefu Horovi pro deník A–Zet. Expozice byla rovněž nafilmována. Hlavním tématem recenzí výstavy bylo srovnání Fillovy tvorby a mimoevropských prací. Autoři často pracovali se stereotypní představou o autenticitě, pravosti a originalitě mimoevropského „primitivního“ umění, které stavěli do opozice k modernismu, jevícímu se v tomto pohledu jako nepůvodní a dekadentní, založený na racionalitě na rozdíl od instinktivní tvorby „primitivů“. 

Během konání přehlídky unikala téměř všem jejím recenzentům jedna neplánovaná událost. Aby velký sál budovy Mánesa nezůstal prázdný, byla v něm o čtrnáct dnů prodloužena první výstava Skupiny surrealistů v ČSR. Díla Jindřicha Štyrského, Toyen a Vincence Makovského tak byla v budově Mánesa prezentována současně s Fillovými pracemi a africkým a oceánským uměním. Vznikl pomyslný trojúhelník, mezi jehož vrcholy lze rozkrývat úzké vztahy. Zatímco u zahraničních surrealistů nebyla přítomnost mimoevropského „primitivního“ umění na jejich přehlídkách výjimečná, po vzniku Skupiny surrealistů v ČSR v roce 1934 se uskutečnila v domácím prostředí pouze tato jediná, a to ještě ne zcela bezprostřední konfrontace. Na Fillu samého musela působit kladně. Surrealismus podporoval a po roce 1930 ho reflektoval ve vlastní tvorbě. 

Společná prezentace Hlouchovy sbírky a děl Emila Filly byla z hlediska kvantity i kvality zařazených afrických a oceánských skulptur v českém prostředí ojedinělá a už se nikdy neopakovala. Z hlediska problematiky tzv. primitivismu ve smyslu recepce a inspirací původních kultur Ameriky, Afriky a Oceánie je proto zásadní.

Tomáš Winter

Citovaná literatura

Hloucha 1935: Deník Joe Hlouchy, Archiv Náprstkova muzea asijských afrických a oceánských kultur v Praze, archiv Joe Hlouchy, inv. č. 10/1

Kramář 1935: Vincenc Kramář, Grafické listy a plastika Emila Filly, in: Emil Filla – Plastika, suché jehly, lepty, dřevoryty, litografie, oleje. Černošská a tichomořská plastika – 185 soch ze sbírky Joe Hlouchy (kat. výst.), SVU Mánes v Praze 1935, s. 10–11

Další literatura

[Joe Hloucha], Plastiky dvou světů, Světozor XXXV, 1935, č. 6, 7. 2., s. 89

[Josef Hora], K výstavě africké a tichomořské plastiky v Mánesu, A–Zet [VIII], 1935, č. 25, 6. 2., [s. 4]

Josef Kandert, Počátky sběratelství etnického umění v českých zemích, Umění XXXVII, 1989, s. 187–190 

Tomáš Winter, Nebezpečné sousedství? Joe Hloucha, Emil Filla a surrealisté, Umění LIII, 2005, č. 1, s. 76–86

Tomáš Winter, Palmy na Vltavě. Primitivismus, mimoevropské kultury a české výtvarné umění 1850–1950, Řevnice – Plzeň – Praha 2013, s. 184–235 

Tomáš Winter (ed.), Zajatec kubismu. Dílo Emila Filly v zrcadle výtvarné kritiky (1907–1953), Praha 2004, s. 47–56

Archivní zdroje

Archiv hlavního města Prahy, Fond Spolek výtvarných umělců Mánes, Výstavní činnost, 4190, Filla, Černošská a tichomořská plastika, 1935

Anonym, Černošské sochy v Praze, Večerní České slovo Mladá Boleslav, 1935, 8. 2., in: Archiv Národní galerie v Praze, fond Moderní galerie (1902–1942), Výstřižkové knihy k výstavám, umělcům a činnosti MG i jiných galerií, př. č. 939, číslo knihy 8 (1934–1935)

Anonym, Sochařská výstava malíře Filly, A-Zet, 1935, 7. 2., in: Archiv Národní galerie v Praze, fond Moderní galerie (1902–1942), Výstřižkové knihy k výstavám, umělcům a činnosti MG i jiných galerií, př. č. 939, číslo knihy 8 (1934–1935)

Anonym, Výstava černošských soch ze sbírky známého cestovatele Joe Hlouchy, Pražské noviny, 1935, 22. 2., in: Archiv Národní galerie v Praze, fond Moderní galerie (1902–1942), Výstřižkové knihy k výstavám, umělcům a činnosti MG i jiných galerií, př. č. 939, číslo knihy 8 (1934–1935)