Databáze uměleckých výstav v českých zemích 1820 – 1950

Přehlídka koncepčně navazovala na druhou výstavu Skupiny: zahrnovala díla kmenových členů i hostů. Informace „jako host“ však byla v katalogu uvedena pouze u Otakara Nejedlého a Maxe Pechsteina, a nikoli u dalších umělců, kteří rovněž nebyli řádnými skupinovými členy. Z domácích tvůrců již nevystavovali ti, kteří na podzim 1912 po sporu o charakter nového umění a následné roztržce Skupinu opustili a znovu vstoupili do Spolku výtvarných umělců Mánes (Josef Čapek, Vlastislav Hofman, Josef Chochol, Ladislav Šíma a Václav Špála). Zahraniční umělce reprezentovala díla Pabla Picassa (dva obrazy ze sbírky Vincence Kramáře a dvě grafiky), lepty od Georgese Braqua a André Deraina, zapůjčené Danielem-Henry Kahnweilerem, dvě díla Maxe Pechsteina a dva obrazy Edvarda Muncha, zakoupené z jeho pražské výstavy v roce 1905 (dnes nezvěstný Háj studentů, který zapůjčila básnířka Tereza Koseová, a Tanec na břehu, který vlastnil sochař Stanislav Sucharda a dnes je majetkem Národní galerie v Praze).

Vedle maleb, soch a grafik členů skupiny (Vincence Beneše, Emila Filly, Otto Gutfreunda a Antonína Procházky) obsahovala výstava i architektonické skici a návrhy nábytku od Josefa Gočára a Pavla Janáka, avšak nikoli architektonické modely, ani nábytkové realizace. Neopakovala se tudíž instalace zařízených interiérů, jak tomu bylo na druhé výstavě.

V expozici se nalézalo i pět sošek z Belgického Konga a Kamerunu, doplněných stejně jako v případě třetí výstavy fotografiemi dalších exotických objektů. Poznámku z deníku Otto Gutfreunda „5 negři – Filla, Kramář“ [Gutfreund 1913–1914, s. 38] lze interpretovat tak, že africké řezby na výstavu zapůjčil Vincenc Kramář, jelikož v té době africké plastiky prokazatelně vlastnil [Lahoda – Uhrová 2000, s. 264]. Filla oproti tomu žádné takové dílo před první světovou válkou v majetku neměl. Jeho jméno se týkalo pouze zápůjčky fotografií.

Africké plastiky na přehlídkách Skupiny nevyvolaly v tisku příliš ohlasů. Většina z nich byla navíc záporných. Karel Čapek napsal, že „černošské plastiky na výstavě Skupiny jsou necenné“ [Čapek 1914, s. 190] a v obdobném duchu se vyjádřil i Arnošt Procházka, podle něhož „černošské sošky nejsou zajímavé a svěže naivní – jsou pouze chudičké a toporné“ [Procházka 1914, s. 331]. Jedním z témat soudobých recenzentů se přirozeně stala otázka, jaký panuje mezi moderní tvorbou a vystavenými exotickými objekty vztah a má-li vůbec tato spojitost hlubší oprávnění pro vývoj soudobého umění a společnosti.

Z deníku Otto Gutfreunda a jeho korespondence vyplývá, že Filla navrhl zařadit na výstavu obraz Henriho Rousseaua, jehož zápůjčku měl zajistit společně s Vincencem Kramářem. Od Spolku výtvarných umělců Mánes si chtěli členové Skupiny půjčit Derainovo Koupání, zakoupené z Fillovy iniciativy v roce 1910 z pražské výstavy Nezávislých. V plánu byla rovněž prezentace obrazů Antonína Slavíčka, souboru impresionistů z kolekce Bernharda Köhlera, doplněném litografií Augusta Renoira od Kramáře a kresbou Augusta Rodina z majetku sochaře Josefa Mařatky. Výstavu měl rovněž obeslat třemi obrazy malíř Georg Kars [Šetlík 1989, s. 65]. Žádný z těchto plánů však realizován nebyl.

Zvláštní místo bylo na výstavě vyhrazeno Zdeňkovi Kratochvílovi. Prezentoval rozsáhlý retrospektivní soubor satirických kreseb a karikatur od nejranějších prací pro Šibeničky až k nejnovějším dílům. Byla to dosud největší kolekce satirických kreseb a karikatur, prezentovaná v Čechách v rámci modernistické výstavy společně s tradičními uměleckými médii. Kratochvíl přispíval od druhého ročníku do skupinového časopisu Umělecký měsíčník, kde měl vlastní rubriku Veselý koutek. Prostřednictvím kreseb v ní glosoval události na české kulturní scéně. Jeho kresebný styl čerpal jak z děl německého kreslíře Thomase Theodora Heineho, tak přímo z expresionismu a kubismu, což se zrcadlilo i v Kratochvílově teoretickém uvažování. Karikaturu chápal jako intelektuální vraždu v oblasti citu, zdůrazňoval její destruktivní moment a spojitost se smrtí: „Kdo řekl krása, řekl smrt; kdo řekl země, řekl vražda. Říše karikatury jest z tohoto světa“ [Kratochvíl 1912, s. 188].

Výstava Skupiny měla poměrně velkou návštěvnost. Důkazem je to, že byla v poslední třetině března obměněna a pro velký zájem prodloužena až do 19. dubna. Souběžně se Skupinou pořádal v Pavilonu pod Kinskou zahradou SVU Mánes XLV. spolkovou výstavu nazvanou Moderní umění, kterou připravil francouzský kritik Alexander Mercereau. V Mánesu tehdy působili a vystavovali bývalí členové Skupiny a obě události byly chápány jako konkurenční – jako vyjádření dvou odlišných koncepcí moderního umění, respektive kubismu. Tento fakt odrážela i dobová kritika.

Tomáš Winter

Citovaná literatura

Čapek 1914: Karel Čapek, 4. výstava Skupiny výtvarných umělců, Lumír XLII, 1913–1914, č. 4, 13. 3., s. 189–190

Gutfreund 1913–1914: Otto Gutfreund, Deník (1913–1914), in: idem, Zázemí tvorby, ed. Jiří Šetlík, Praha 1989, s. 38–42

Kratochvíl 1912: Zdeněk Kratochvíl, Stanovisko karikaturistovo, Umělecký měsíčník I, 1911–1912, s. 187–192

Lahoda – Uhrová 2000: Vojtěch Lahoda – Olga Uhrová (ed.), Vincenc Kramář. Od starých mistrů v Picassovi, Praha 2000, s. 264

Procházka 1914: Hubert Cyriak [Arnošt Procházka], Výstava Skupiny výtvarných umělců (v Obecním domě), Moderní revue XX (sv. XXVIII), 1914, č. 7 (sešit 236), 8. 4., s. 331

Šetlík 1989: Jiří Šetlík, Komentář a poznámky k deníkům, in: Otto Gutfreund, Zázemí tvorby, ed. Jiří Šetlík, Praha 1989,s. 59–72

Další literatura

Tomáš Winter, Palmy na Vltavě. Primitivismus, mimoevropské kultury a české výtvarné umění 1850–1950, Řevnice – Plzeň – Praha 2013, s. 103–104 

Tomáš Winter (ed.), Zajatec kubismu. Dílo Emila Filly v zrcadle výtvarné kritiky (1907–1953), Praha 2004, s. 144–147

IV. Výstava. Skupiny výtvarných umělců, Volné směry XVIII, 1915, č. 1–3, příloha, nestr.