Databáze uměleckých výstav v českých zemích 1820 – 1950

Soubor tří výstav označovaný jako Jubilejní výstavy Josefa Mánesa se konal v roce stého výročí Mánesova narození v Praze na třech místech: Obecním domě, Rudolfinu a Topičově salonu. Jeho cílem bylo shromáždit maximální možné množství Mánesových prací ze sbírkových institucí i od soukromníků a představit Mánesa veřejnosti jako svébytnou a originální osobnost českého moderního umění: nejen jako malíře a kreslíře, ale také jako autora návrhů k dekorativním pracím a pro umělecké řemeslo. Výstavní výbor se tuto akci snažil připravit s vědomím návaznosti na předchozí souborné Mánesovy výstavy (roku 1880 v Lehmannově galerii a roku 1903 v pavilonu Mánesa pod Kinského zahradou) a v souladu se soudobým výzkumem umělcova díla. Současně se kladl velký důraz na propagaci výstavy a Mánesovy osobnosti směrem k veřejnosti, protože návštěvnost retrospektivní výstavy v roce 1903 byla údajně minimální. Doba konání výstavy se jednak překrývala se Všesokolským sletem a počítalo se s návštěvami jeho účastníků, jednak byla na veřejnosti prezentována prostřednictvím množství dvou typů plakátů a také reklamou v kinech – třináct pražských biografů denně promítalo diapozitivy Mánesových děl.

Výstava Mánesových olejů, akvarelů a kreseb v Obecním domě byla nejreprezentativnější částí přehlídky. Byla rozdělena do pěti sálů po tematických celcích zachycujících osobnost Josefa Mánesa: jeho rané dílo přes historické obrazy po žánry i krajiny, tvorbu spojenou s vrcholným obdobím a pobyty v Čechách pod Kosířem, práce vycházející ze zájmu o lidové prostředí a vrcholící Orlojem a konečně oddíl věnovaný studijním kresbám krajin a přírodnin. Expozice měla přes 300 exponátů, instalovaných na stěnách a současně ve vitrínách, kde byly umístěny drobnější práce, dopisy i fotografie. Ve výstavě byly k vidění reprezentativní obrazy v kombinaci s portréty i krajinou, s dekorativními pracemi i s kresbami, jednotlivá témata Mánesovy práce se tak zejména v úvodu výstavy dostávala do těsného a nečekaného sousedství: historické náměty sousedily s ilustracemi, figurálními kresbami i detailními studiemi přírodnin. Instalace, kde se prolínaly finální práce se studiemi a náčrty, byla ve své době novinkou a v recenzích byla velmi vyzdvihována. Na rozdíl od zavedeného galerijního způsobu vystavovat jen finální olejové obrazy se zde kladl důraz na tvůrčí proces a hledání finální umělecké formy. Díla díky tomu získala podle předsedy výstavního výboru Mádla výjimečnou intimitu a v Obecním domě se tak podařilo představit „slavnostní dvoranu“ Mánesova umění [Mádl 1920]. Expozice byla hodnocena jako nejzdařilejší výstavní instalace SVU Mánes.

V Topičově salónu byly vystaveny grafické práce, ovšem také s důrazem na propojení přípravných kreseb, skic či dokonce tiskových štočků s výslednými tisky provedenými buď Mánesem samotným, pod jeho dohledem, či pouze podle jeho návrhu. Soubor (131 katalogových čísel včetně štočků) otevíraly ilustrace k Rukopisu královédvorskému, dále byly vystaveny nejrůznější ilustrační i příležitostné grafické práce (litografie, mědiryty, dřevořezy a kresebné návrhy k nim), které vznikaly pro knižní vydavatelství, periodika i jako příležitostné spolkové tisky.

V Rudolfinu byl konvolut Mánesových kreseb z majetku Společnosti vlasteneckých přátel umění. Jeho témata procházela napříč Mánesovou tvorbou a vystavení vyvolalo nové úvahy o nutnosti zřízení nové stálé expozice, na niž však po instalaci parlamentu v Rudolfinu nezbývalo místo.

Recenze a komentáře výstavy provázela snaha o charakterizaci Mánesova díla a významu. V kontextu budování mladé československé republiky je zjevné, proč převažovaly úvahy o národně českém charakteru jeho tvorby a o zakladatelské roli pro české umění, pramenící podle dobové interpretace z Mánesovy schopnosti postihnout charakter domácí krajiny i lidu a spojit obé v trvalý a typický výraz české duše. To samozřejmě navazovalo na starší uvažování o Mánesově významu podnícené již Tyršem v době první Mánesovy souborné výstavy v roce 1880 a stále konvenovalo dobovým snahám o hledání národního charakteru v umění. Dalším důležitým bodem byla snaha zařadit Mánesa do širšího proudu evropského moderního umění a porovnávat ho s cizími mistry. Kromě návaznosti na jména uváděná již průkopnickým článkem Maxe Dvořáka z roku 1904 byla v tomto směru pozoruhodná snaha jednoho ze zahraničních (německých) recenzentů vyzdvihnout otevřeně Mánesa jako dosud neznámého génia a uvažovat o Mánesově vztahu k venkovskému lidu v souvislosti s primitivismem a se zájmem o počátky lidstva u Paula Gauguina [Hofmann 1920]. Na druhou stranu se vyskytl i ojedinělý hlas, který sice Mánesovi neupíral místo mezi předními evropskými umělci své doby, avšak hodnotil ho jako umělce, který uzavírá určité období a tradici, ale neotevírá cestu novému, současnému umění [Teige 1920]. Vedle těch pokusů vykládat obecnější rysy Mánesova umění si však autoři všímali i lehčích a subtilnějších stránek jeho tvorby, jako byl humor, ironie, smyslovost či osobní podtext řady prací.

Výstavy byly vyvrcholením Mánesovského jubilejního roku, kdy se textů na mánesovská témata objevovalo velké množství. Politická podpora, jíž se výstavě dostalo, ukazuje, nakolik bylo téma hledání domácího mistra a národní typičnosti v umění klíčové pro budování institucí moderního kulturního státu. Jedním z konkrétních, avšak neuskutečněných témat bylo uvažování o tzv. „Máneseu“, muzeu, které by shromáždilo práce Josefa Mánesa, Mánesovy rodiny i dalších domácích autorů. Za velký handicap byl totiž považován fakt, že Mánesovo dílo bylo roztroušeno nejen po různých institucích, ale také mezi řadou soukromníků, takže odborné ani laické veřejnosti nebylo mimo výstavu přístupné. Výstavy rozhodně představovaly významný krok ve zhodnocení a dalším výzkumu Mánesova díla. Významnou organizační roli v tom sehrál Jan Štenc, který roku 1920 vydal mánesovskou Ročenku Štencova grafického kabinetu a následně v jím vydávaném časopise Umění připravil k publikování řadu studií předních odborníků na toto téma. V návaznosti na výstavu začaly ve dvacátých letech ve vydavatelství Jana Štence také vycházet monografie v rámci řady Dílo Josefa Mánesa, věnované jednotlivým tématům a žánrům Mánesova díla. Bylo ohlášeno také sepsání souborného katalogu Mánesova díla, jehož autorem byl Rudolf Kuchynka, ale který nebyl dokončen a vydán.

Mimo veškeré úsilí o aktualizaci významu a odkazu Josefa Mánesa pro české umění v kontextu moderní kulturní politiky je zřejmé, že se výstavě podařilo podchytit také řadu rysů typických pro Mánesovu tvorbu a osobnost z čistě výtvarného hlediska: v inovativní instalaci byly ukázány a zhodnoceny jeho kresby a studie ve vztahu k procesu vznikání finálních olejových kompozic, komentován byl vztah mezi detailností jeho pronikavých pozorování (ať už přírodních nebo etnografických) a jeho schopností zobecnění, typizace a vystižení charakteristických rysů. Část expozice v Obecním domě ukázala nově objevený vztah mezi jeho volnou tvorbou a originálními návrhy pro umělecký průmysl a dekorativní práce vyznačující se velkým smyslem pro materiál. V neposlední řadě byl oceněn jako malíř snu a velké vnitřní fantazie, což v očích veřejnosti smiřovalo jeho někdejší auru a pohrdání šílenstvím umělce s představou citlivého individua s intimním, osobním pojetím umění. To jsou rysy, které na mánesovské osobnosti ocenilo i mnohem pozdější bádání.

Pavla Machalíková

Citovaná literatura

Hofmann 1920: Camill Hoffmann, Josef Manes, Der Kunstwanderer II, 1920, s. 474–475

Mádl 1920: Karel Boromejský Mádl, úvodní text, in: Jubilejní výstavy Josefa Mánesa (kat. výst. SVU Mánes), Praha 1920

Teige 1920: Tge. [Karel Teige], Jubilejní výstavy Jos. Mánesa. III. Výstava v Domě Umělců, Čas XXX, 1920, č. 9, 23. 6., s. 4

Další literatura

Jiří Kotalík, Josef Mánes 1820–1871 (kat. výst.), Národní galerie v Praze, 1972, s. 7–9

František Žákavec, Mánesův rok, Umění I, 1918–1921, č. 4, prosinec 1921, s. 406–419

Tereza Johanidesová, Štencovo umění: časopis ve službách domácí výtvarné kultury (1918–1947), Umění/Art (v tisku)

Petr Wittlich, Tvůrčí osobnost Josefa Mánesa a 20. století, Umění XLIV, 1996, č. 6, s. 549–554

Anonym, Jubilejní výstavy Josefa Mánesa, Tribuna II, 1920, č. 119, 20. 5., s. 4; č. 128, 2. 6., s. 5

L. Mattuš, Zachraňme dědictví Manesovo, Národní politika XXXVIII, 1920, č. 260, odpol., 20. 9., s. 2

František Žákavec, Mánesovy jubilejní oslavy v roce 1920, Naše doba. Revue pro vědu, umění a život sociální XXVII, 1920, sešit 7, duben, s. 556–557