Mezinárodní výstava karikatur a humoru | Databáze uměleckých výstav v českých zemích 1820

komentář

Výstava bezprostředně souvisela s politickou situací v Evropě, která se vyostřila v roce 1933, kdy byl Adolf Hitler jmenován kancléřem a absolutní moc v Německu získali nacisté. Adolf Hoffmeister začal v reakci na tyto události přehodnocovat poslání a smysl dobové karikatury. Již ve dvacátých letech sice chápal karikaturu jako revoluční nástroj, avšak jeho vlastní díla byla spíše humoristická než satirická. V roce 1933 humoristický náboj, vyvolávající u diváků smích a veselost, vyloučil a zdůrazňoval kritickou stránku karikatury. Útočná karikatura neměla zvýrazňovat jen směšné znaky karikovaných, ale měla zdůrazňovat jejich zlou povahu, prohnilost a odsouzení v očích veřejnosti. Karikatura slovy Hoffmeistera pozbývá „žertovné funkce a nabývá funkce zbraně… může být dílem až tragickým, ostřím msty a vzpoury“ [Hoffmeister 1933, s. 163]. Její hlavní poslání Hoffmeister spatřoval v boji proti fašismu.

Tento aspekt se odrazil i ve výběru děl pro výstavu, na kterém se vedle Hoffmeistera podílel Alois Wachsman a Emil Filla. Všichni tři byli členové výboru Spolku výtvarných umělců Mánes, který výstavu uspořádal, čímž mimo jiné veřejně deklaroval politický postoj svých členů.

Přestože v Čechách měly samostatné výstavy humoristických kreseb a karikatur tradici již od přelomu století, přehlídka v roce 1934 předešlé předčila počtem vystavených děl i přítomných umělců. Nejaktuálnější projevy protifašistické karikatury zastupovali z českých tvůrců kromě Hoffmeistera zejména Otakar Mrkvička, Josef Novák, Antonín Pelc a Bedřich Taussig. Současně měla výstava retrospektivní charakter: představila v chronologickém průřezu tvůrce, které lze považovat za zakladatele moderní české karikatury: Františka Kupku, Františka Gellnera, V. H. Brunnera, Zdeňka Kratochvíla a Josefa Ladu. Vedle toho neopomenula ani klíčové osobnosti, které vstoupily na pole humoristické a satirické kresby ve dvacátých letech: Josefa Čapka, Huga Boettingera, Vlastimila Radu, Ondřeje Sekoru, Františka Muziku a Františka Bidla. Díla F. T. Neumanna byla příkladem sochařské karikatury. Výstavu tak lze považovat za reprezentativní přehled dějin české humoristické kresby a karikatury od přelomu století až do první poloviny třicátých let, přestože někteří autoři chyběli (například Emil Filla a jeho karikatury z doby první světové války, které ovšem on sám považoval za příležitostná díla bez velkého významu).

České autory na výstavě doplňovali zahraniční umělci. Vedle Francouzů to byli zejména Němci, kteří kromě malíře Otto Dixe žili všichni v emigraci, kam se uchýlili před hitlerovským režimem. Sovětský svaz byl zastoupen jak emigrujícími umělci, tak tvůrci, kteří v zemi zůstali a v zásadě byli představiteli oficiálního umění. Jejich díla se nenalézala v katalogu a byla na výstavu doplněna v jejím průběhu. Důležité byla přítomnost německých autorů, kteří před nacistickou hrozbou emigrovali do Československa: Th. Th. Heineho, Johna Heartfielda, Ericha Godala a původcem maďarského malíře Josefa Jusztusze, publikujícího pod pseudonymem Bert [Rokytová 2017, s. 157]. Jejich díla se stala předmětem kampaně v německy vydávaném tisku a posléze i oficiálních protestů, a to z různých stran. Nejvýrazněji v tomto ohledu zapůsobily fotomontáže Johna Heartfielda, nemilosrdně karikující představitele nacistického Německa. Karel Teige na ně pohlížel jako na vyvrcholení „moderní revoluční karikatury“, byly pro něj „nejhodnotnějším přínosem z celého souboru mezinárodní karikatury“ [Teige 1934, s. 140]. Vůbec největší pozornost vzbudila montáž Adolf Nadčlověk – Polyká zlato a má plechovou hubu, která byla vystavena ve výloze směrem do ulice.

Bezprostředně po zahájení výstavy informoval německý velvyslanec Walter Koch ministerstvo zahraničí v Berlíně o dílech, která hanobí německou politiku. Dne 13. dubna publikovaly německé i české deníky obsah oficiální protestní nóty Německa, která byla prostřednictvím Kocha předána české straně. Její text narážel na nepřijatelné vysmívání se říšským občanům a německé politice na představených karikaturách. Jádrem protestu se staly zdeformované postavy Hindenburga, Hitlera, Göringa, Goebbelse, Röhma a dalších německých politiků. Nóta rovněž hovořila o zneuctění a poplivání německých státních symbolů a požadovala odstranění děl z výstavy. Po vzájemném vyjednávání mezi spolkem Mánes a Kamilem Kroftou, zastupujícím československého ministra zahraničí Edvarda Beneše v době jeho nepřítomnosti, bylo po polovině dubna z instalace proti vůli spolku odstraněno policií sedm prací: pět Heartfieldových a dvě původem ruského kreslíře Vasilije Šuchajeva, usazeného v Paříži. Protesty ovšem neustaly a přidala se k nim i velvyslanectví Rakouska a Itálie. Protestovala i arcibiskupská konzistoř v Praze a papežský nuncius Giovanni Panico, kterým vadil protináboženský obsah některých děl a nevhodné karikování papeže. Situace kulminovala 27. dubna, kdy bylo svěšeno dalších pět děl od Heineho, Georga Grosze a N. Kohuta, což byl sovětský tvůrce vystavující mimo katalog.

Cenzurní zásah vyvolal zvýšenou publicitu výstavy a ruku v ruce jdoucí zvýšený zájem publika. Výstava byla dvakrát prodloužena a namísto 6. května skončila až 3. června. Podle Hoffmeisterova svědectví ji navštívilo 60 000 diváků, skutečný počet byl však zřejmě menší [Hoffmeister 1964, s. 202]. Zásah navíc vyvolal reakci zastoupených tvůrců, kteří cenzuru ve výstavě učinili námětem vlastních karikatur. Dne 9. května uspořádala Levá fronta v budově Mánesa diskusní večer na obranu umělecké svobody. Většina umělců ze svých protiněmeckých a protifašistických postojů neslevila, avšak do vypuknutí druhé světové války se již nedokázala zmobilizovat k uspořádání takto zaměřené a velkoryse koncipované výstavy. Prezentovali svá díla na menších přehlídkách, případně na větších kolektivních akcích, jejichž hlavním předmětem ale nebyla satira (například přítomnost Heartfieldových fotomontáží na Mezinárodní výstavě fotografie v roce 1936).

Tomáš Winter

Citovaná literatura

Hoffmeister 1933: Adolf Hoffmeister, Karikatura a krize, Žijeme II, 1932–1933, s. 163

Hoffmeister 1964: Adolf Hoffmeister, Dadamonteur Jon Heartfield (1964), in: idem, Čas se nevrací, Praha 1965, s. 183–206

Rokytová 2017: Bronislava Rokytová, Hannes Beckmann (1909–1977): Desava - Praha - New York, Praha 2017

Teige 1934: Karel Teige, Svobodné umění? Mezinárodní výstava karikatur, Doba I, 1934–1935, č. 9, 24. 5., s. 139–142

Další literatura

Wieland Herzfelde, John Heartfield, Leben und Werk dargestellt von seinem Bruder, Leipzig 1962, s. 47–68

Adolf Hoffmeister, Dadamonteur Jon Heartfield, in: idem, Čas se nevrací, Praha 1965, s. 201–202

Ondřej Chrobák – Tomáš Winter (edd.), V okovech smíchu: Karikatura a české umění 1900–1950, Praha 2006, 72–81

Michael Krejsa, NS-Reaktionen auf Heartfields Arbeit 1933–1939, in: Peter Pachnicke – Klaus Honnef (ed.), John Heartfield (kat. výst.), Köln 1991, s. 368–378

Anna Pravdová – Tomáš Winter (edd.), Seňorita Franco a krvavý pes: Malíř, karikaturista a ilustrátor Antonín Pelc (1895–1967), Praha 2015, s. 110–115

Bronislava Rokytová, Dost tichého šepotu. Exilová výtvarná scéna v Československu (1933 – 1939), Praha 2013, s. 52–56

Karel Srp (ed.), Adolf Hoffmeister (1902–1973), Praha 2004, s. 138–167

Jindřich Toman, Émigré Traces: John Heartfield in Prague, History of Photography XXXII, 2008, s. 232–246

Jiří Veselý, „Proti všemu, co je zbahnilé!”, K úloze satiry v protifašistickém boji v třicátých letech, Česká literatura XXVIII, 1980, č. 3, s. 241–253

Archivní zdroje

Archiv hlavního města Prahy, Fond Spolek výtvarných umělců Mánes, Výstavní činnost, 4182, Mezinárodní výstava karikatur a humoru, 1934 (6. 4. – 6. 5.)