Národní galerie krajským galeriím | Databáze uměleckých výstav v českých zemích 1820

komentář

Přestože myšlenka vzniku systému krajských a krajinských galerií v jednotlivých regionech Československa sahá až do období druhé republiky a protektorátu [Bartlová 2023], do praxe byla převedena teprve během budování socialistického státu na počátku padesátých let 20. století. Nové regionální galerie byly přibližně mezi lety 1950 a 1965 zakládány v krajských i některých okresních městech a součástí jejich programu, spočívajícím v „přibližování umění pracujícímu lidu“ prostřednictvím výstav i dlouhodobých expozic, bylo i budování vlastních uměleckých sbírek. Ty se měly zaměřovat především na umění 19. a 20. století, a také na díla vážící se k danému místu. Většina regionálních galerií mohla své sbírky stavět na základech sbírkové činnosti svých předchůdkyň v období první republiky (například dnešní Galerie moderního umění v Hradci Králové navázala na činnost městské obrazárny, galerie v Roudnici nad Labem zase na městskou galerii založenou už v roce 1913). Některé krajské sbírky však byly tvořeny v podstatě od nuly. K jejich vzniku proto výrazně napomáhal stát, a to jak skrze převody uměleckých sbírek z již existujících místních muzeí, tak skrze Ministerstvo školství, věd a umění a Národní galerii, které do regionálních sbírek po celém Československu zapůjčily tisíce uměleckých děl. Šlo jak o díla z depozitářů Národní galerie, tak o konfiskáty odsunutého německého obyvatelstva i majetky ze znárodněných zámků a dalších objektů [Hylmar 2023].

Než byly sbírkové předměty na regionální galerie formou dlouhodobé zápůjčky převedeny, uspořádala Národní galerie ve spolupráci se Svazem československých výtvarných umělců a Uměleckou besedou v Praze dvě výstavy, na kterých byla díla putující následně do regionů představena. Obě proběhly ve výstavních sálech Umělecké besedy na Slovanském ostrově – první od poloviny května do začátku července, druhá na přelomu září a října 1950. Svým způsobem navázaly na putovní výstavu umění 19. století ze sbírek Národní galerie, která byla v roce 1949 k vidění v Brně, Bratislavě nebo Litomyšli – všechny tyto výstavní projekty spojovala snaha představit umění vznikající v 19. a první polovině 20. století na našem území nejširší veřejnosti, především proletariátu.

Jarní část přehlídky zahrnovala téměř 350 maleb, soch a výjimečně i kreseb vzniklých především v 19. a na počátku 20. století. Vedle převážně méně známých prací zvučných jmen jako Mikoláš Aleš, Václav Brožík, Josef Mánes, Karel Purkyně nebo Max Švabinský zahrnovala vzhledem k poslání výstavy logicky i díla umělců spíše regionálního významu. Její součástí tak byly například i malby vsetínského malíře Františka Hlavici nebo krajináře Václava Březiny. Pořadatelské instituce u příležitosti výstavy uspořádaly celkem 19 přednášek, a také konferenci a poradu se šedesáti zástupci krajských galerií, kde se debatovalo o nutnosti jejich vzájemné spolupráce i zapojení do působení na současné umění. Celkem výstavu i její doprovodný program navštívilo přes 17 000 lidí [fond UB].

Druhá, podzimní část výstavy s rozšířeným názvem Ministerstvo školství, věd a umění a Národní galerie krajským galeriím, která trvala téměř o polovinu kratší dobu než část jarní, zaznamenala nižší zájem – kolem 5 300 návštěvníků. Vystaveno bylo tentokrát na 250 prací převážně v té době žijících autorů – 130 umělců a pouhých 6 umělkyň. Z větší části šlo o díla z majetku ministerstva, menší část tvořila díla z Národní galerie. Jednotlivé položky nejsou v katalogu výstavy datované, ale podle úvodního textu z pera malíře Přemysla Netopila mělo jít o práce vzniklé v posledních padesáti letech. Ve výběru maleb i soch je patrná dobově příznačná snaha dostat do regionů vedle převažujících krajin a žánrů také náměty práce (olej Jeřáb v lomu Aloise Moravce, bronz Muž u soustruhu Karla Lenharta) a díla reflektující druhou světovou válku i prosazovaný narativ osvoboditelského Sovětského svazu (bronz Rudoarmějec Aloise Sopra, bronz Hlava partyzána Františka Davida).

Recenzenti obou částí výstavy celou akci vnímali jako mimořádnou příležitost vystavit díla, která byla dosud schovaná v depozitářích Národní galerie, a kvitovali, že nyní tyto práce obohatí regionální umělecké sbírky. Také upozorňovali, že nejde o díla podřadná, avšak své největší skvosty si Národní galerie pochopitelně nechala ve svých expozicích a depozitářích. Protože podle nové kulturní politiky měly regionální galerie sloužit hlavně „školám a nejširším vrstvám lidu“, upozorňovali kritici na potřebu dostat do regionů díla „pochopitelná lidovému diváku“, nikoliv „kolekce surrealistů nebo jiná díla, obecně nesrozumitelná“ [hr. 1950]. Přestože tak podle úvodního textu v katalogu druhé části výstavy měla expozice představit různé směry v moderním československém umění, většinu klíčových představitelů meziválečné avantgardy bychom v ní hledali marně.

Několik dobových periodik vyzdvihlo přínos ministra školství Zdeňka Nejedlého, který se o založení regionálních galerií zasadil a obě části výstavy zaštítil. Stejně jako prosazoval, aby každé divadlo bylo divadlem národním, měly se i krajské galerie (alespoň ve vztahu k umění 19. a 20. století) stát jakýmisi „národními galeriemi en miniature“ [Anonym 1950, s. 2]. Kromě Nejedlého měl však na celé akci výrazný podíl také Antonín Matějček, jenž na ministerstvu do své náhlé smrti v srpnu 1950 vedl odbor umění. Společně s tehdejším ředitelem Národní galerie Vladimírem Novotným se jim podařilo uspořádat akci, která – ač v duchu kulturně budovatelské rétoriky raných padesátých let – vytvořila základ unikátního systému původně centrálně řízených, dnes samostatných regionálních galerií.

Díla prezentovaná na výstavě a následně zapůjčená krajským i okresním galeriím se zhruba po dvou dekádách z regionů až na několik výjimek vrátila zpět do depozitářů pražské Národní galerie [Racek 1980, s. 490]. Regionální instituce, které v tomto dvacetiletí za výrazné finanční podpory státu a metodické pomoci ze strany Národní galerie pravidelně rozšiřovaly své sbírky o nové nákupy, pak mohly stálé expozice již tvořit z vlastních zdrojů.

Tereza Štěpánová

Citovaná literatura

Anonym 1950: Anonym, Na okraj výstavy „Ministerstvo školství, věd a umění krajským galeriím“, Literární archiv PNP, fond Umělecká beseda, korespondence 1950–1952

Bartlová 2023: Milena Bartlová, Kvalitní umění českému lidu. Sedmdesát let jedinečného systému regionálních galerií, A2, 2024, č. 24, 21. 11., dostupné online: https://advojka.cz/a2-article/2023-24-kvalitni-umeni-ceskemu-lidu/

fond UB: Literární archiv PNP, fond Umělecká beseda, korespondence 1950–1952, Národní galerie – krajským galeriím, počty návštěvníků

hr. 1950: hr., Kultura venkovu, Vlasta IV, 1950, č. 24, 15. 6., s. 15

Hylmar 2023: Tomáš Hylmar, Národní galerie v Praze, manipulace 1958–1964, inventář fondu (dílčí), Praha 2023, dostupné online: https://admin.www.ngprague.cz/storage/6048/NG_1958-1964.pdf?_gl=1*129g0r0*_ga*NzYzMzE1Mjk4LjE2OTg2NTk5MTg.*_ga_JPXX8JSC2V*MTcwMjQ4MDI5Ny43LjEuMTcwMjQ4MDMxMS4wLjAuMA

Racek 1980: Miloslav Racek, České výtvarné umění 20. století ve sbírkách regionálních galerií, Umění XXVIII, 1980, č. 6, s. 481–492

Další literatura

Milena Bartlová, Regionální galerie a regionální centra, in: eadem, Dějiny českých dějin umění II., 1970–1990, Praha 2025, s. 245–251

Archivní zdroje

Literární archiv Památníku národního písemnictví, fond Umělecká beseda, korespondence 1950–1952

Archiv Národní galerie Praha, fond Dokumentace výstav, inv. č. 224, plakát NG krajským galeriím; inv. č. 56, pozvánka Národní galerie krajským galeriím – II.

Databáze uměleckých výstav v českých zemích 1820 – 1950

1950 Národní galerie krajským galeriím

Citovaná literatura

Další literatura

Archivní zdroje

1950
Národní galerie krajským galeriím