Databáze uměleckých výstav v českých zemích 1820 – 1950

Prvním signálem myšlenky společného vystoupení generačně si blízkých umělců, kteří následně přijali název Tvrdošíjní, se stala prosincová výstava roku 1917 uskutečněná v Berlíně. Účastnili se jí tehdy Josef Čapek, Vlastislav Hofman, Rudolf Kremlička, Otakar Marvánek a Václav Špála. Výstavu uspořádal časopis Die Aktion a zprostředkoval ji od roku 1911 v Berlíně žijící Friedrich (Bedřich) Feigl, člen někdejší Osmy. Společná aktivita kolem uvažovaného generačního vystoupení budoucích Tvrdošíjných se pak naplno rozběhla na začátku roku 1918. Jejími hlavními iniciátory se stali Josef Čapek, Vlastislav Hofman a Václav Špála, neboli ti, kteří na podzim 1912 po názorových neshodách s Emilem Fillou a jeho sympatizanty ze Skupiny výtvarných umělců vystoupili. Z kraje roku 1918 se začalo formovat i ustavení skupiny a její oficiální název, jehož autorem byl buď Josef Čapek, jenž se stal organizátorem a duší skupiny, nebo Hofman, který otázku názvu aktivity mladých rozváděl v dopisech se spisovatelem Janem Bartošem [Nešlehová 2004, s. 210–211]. Jedním z pout mladých umělců, jehož potřebnost Hofman zmiňuje v dopise Josefu Floriánovi z léta 1917, bylo vědomí, „že novému umění je třeba duše, a tu postavit vůči rostoucímu formalismu“ [Nešlehová 2004, s. 134]. Proto základním postulátem všech se stalo zintenzivnění osobního prožitku děl a jeho svobodné, veskrze individuální pojetí. 

První výstava ustavené skupiny se členy Josefem Čapkem, Vlastislavem Hofmanem, Rudolfem Kremličkou, Otakarem Marvánkem, Václavem Špálou a Janem Zrzavým se uskutečnila pod názvem A přece! Výstava několika tvrdošíjných od 30. března 1918 ve Weinertově umělecké a aukční síni v Praze na Příkopech. Šlo o první manifestační vystoupení, na kterém se mladí představili svými staršími i novými pracemi, v nichž do jisté míry navazovali a upřesňovali své myšlenky z předválečných let. Čapek vystavil bohatý soubor 31 děl, Hofman 20 prací, Špála 16 děl, Kremlička 10, Marvánek pouze 9 děl a Zrzavý 25 prací. Povětšině se jednalo o malby, akvarely, kresby a grafické listy. Výstavu textem v katalogu uvedl Stanislav Kostka Neumann, který mladým stranil, a který je také považován za autora vzdorovitého hesla použitého jako titulu výstavy, „i když je pravděpodobné, že je vymyslel Hofman“ [Srp 1986, s. 3]. Neumann si uvědomoval důležitost její úlohy: vytvoření „mostu“ mezi předválečnou a poválečnou situací, potřebnost pluralismu a tvůrčí svobody, které by překračovaly předválečnou netolerantnost a názorovou jednostrannost. 

Volnost tvůrčího projevu se také stala vnitřním tmelem vystavených děl. S individuální nezávazností, vzdálené jakékoli oficialitě a regulím programu, se v nich mísilo svobodné pojetí kubistického tvarosloví, sociální tematika aktualizovaná válkou a nová kvalita smyslovosti. Neumann, který byl svědkem seskupení Tvrdošíjných a podporovatelem jejich tvůrčího úsilí, neopomněl proto v katalogovém úvodu vyzvednout podstatu jejich záměru, když zdůraznil, že umění, které výstava představuje, nese pečeť svérázné „řeči domácí“. Vystavené práce vnímal jako „silnou českou větev soudobého moderního umění evropského“ [Neumann 1918a, s. 6]. Vědomě těmito slovy uchopoval notu vzedmutého vlasteneckého sepětí a cítění a záměrně jím vyrážel – byť bezvýsledně – zbraň z ruky potenciálním odsudkům. 

Nekompromisní kritika počinu Tvrdošíjných i přesto zazněla, a to ze strany Moderní revue v recenzi Miloše Klicmana, který výstavu a díla vystavujících jednoznačně odsoudil. Jeho nevůle pochopit umění mladých se promítla i do zkomolení jména Rudolfa Kremličky, z něhož se stal „Krupička“. Kritizoval „nestejnorodost hledisek“, nevyhraněnost myšlenek a nejednotné pochopení „základní ideje“, s níž přicházeli. Celé skupině přisoudil „strnulou neživotnost“ a „tvrdošíjnou fanatičnost, v jejímž začarovaném kruhu vězí“ a v němž od počátku spočívá „zárodek fiaska“ [Klicman 1918, s. 145 a 146]. Značně rezervovaná byla i recenze Zdeňka Kratochvíla, někdejšího člena Fillovy Skupiny výtvarných umělců. Zakončil ji však obezřetně: „V celku, přes dříve uvedené i jiné výhrady, vítáme nové sdružení přátelsky, a budou-li další separátní výstavy nutny, přejeme mu mnoho zdaru“ [Kratochvíl 1918, s. 90].

Zcela jinak se neslo zamyšlení Karla Čapka v Národních listech. Shodně s Neumannem vítal několik dní před otevřením výstavy požadavek svobody a individuálnosti projevů. Neváhal proto napsat, že se jedná „o výstavu mladých individualit spojených ne školou nebo směrem, nýbrž společným osudem bytí volky nevolky frondou českého moderního života“ [Čapek 1918, s. 1]. Obdobně se v recenzi výstavy vyjádřil v časopisu Národ též Josef Kodíček. Měřítkem děl, z nichž příznivě hodnotil zejména malby Jana Zrzavého, mu byla neeklektičnost a přínos v hledání nových cest. Z tohoto pohledu přisoudil vystavujícím v kontextu soudobého moderního umění „místo z nejčestnějších“. Určující pro něho bylo, že si jejich soustředěná práce zachovala „plnou míru básnické plnosti, čistoty a půvabu“. Proto na závěr k celkovému dojmu z výstavy uvedl, že její úroveň bychom sotva „nalezli ve střední Evropě“ [Kodíček 1918, s. 207]. Obdivná slova k počinu mladých obsahuje i obsáhlé pojednání z pera Gustava Jaroše – Gammy v České stráži. Neodpustil si však kritiku děl Kremličky a Marvánka, které nepokládal za tvrdošíjné; jejich malby odsuzoval za „včerejšek“ podání a za „pohodlné opakování včerejších formulek“ [Gamma 1918, s. 3]. Podpořit výstavu a přiblížit práce a záměry vystavujících se rozhodl taktéž Neumann, a to statí v Národních listech. Aby se vyhnul kritice neobjektivnosti, byl nestranný. Rovněž upozornil na názorovou a stylovou nesourodost vystavených děl. S jistým odstupem se pokusil přiblížit jednotlivé projevy; neváhal upozornit na jejich přednosti i slabiny a odlišnosti názorových pojetí, a opětovně zdůraznil, že přítomné umělce neváže umělecký názor, ale stejný osud. Novinový příspěvek zakončil obratně, když uvedl: „Předvádí-li výstava hlavní směry postimpresionistického umění českého, nepodává ovšem úplného obrazu nových snah.“ [Neumann 1918b, s. 1] Na jeho stanovisko navázal Václav Nebeský přednáškou Duch a forma moderního umění, jejímž cílem bylo osvětlit smysl a podstatu umění mladých. Uspořádala ji na závěr výstavy dne 23. dubna organizace mládeže České státoprávní demokracie v pražském sále Lucerna; její text následně otiskl v plném rozsahu časopis Červen, jenž se stal platformou Tvrdošíjných.  

Vzniklá časová souhra Neumannova fejetonu a Nebeského přednášky byla zřejmě záměrná. První vystoupení Tvrdošíjných, byť bylo názorově a umělecky nejednotné, tím získalo na svou stranu potřebné teoretické zázemí i přední osobnosti veřejného kulturního života. Šlo o důležitý krok podněcující nejen budoucí aktivitu skupiny, ale i pořádání osobních výstav jejích členů. 

Mahulena Nešlehová

Citovaná literatura

Čapek 1918: Karel Čapek, Výstava několika tvrdošíjných s heslem A přece!, Národní listy LVIII, č. 71, 28. 3., s. 1

Gamma 1918: Gamma [Gustav Jaroš], Revolucionáři praví i nepraví I, Česká stráž I, 1918, č. 6, 19. 4., s. 2–4

Klicman 1918: Miloš Klicman, Výstavy, Moderní revue XXXIII, 1918, s. 143–146

Kodíček 1918: Josef Kodíček, K výstavě několika tvrdošíjných, Národ II, 1918, č. 16, s. 207

Kratochvíl 1918: Zdeněk Kratochvíl, Výstava několika tvrdošíjných, Kmen II, 1918, č. 11, 9. 5., s. 90

Nešlehová 2004: Mahulena Nešlehová (ed.), Vlastislav Hofman, Praha 2004

Srp 1986: Karel Srp, Tvrdošíjní, (kat. výst.), Galerie hlavního města Prahy, Praha 1986

Neumann 1918a: Stanislav Kostka Neumann, [úvod], in: A přece! Výstava několika tvrdošíjných (kat. výst.), Praha 1918, s. 6

Neumann 1918b: Stanislav Kostka Neumann, Tvrdošíjní (rubrika Feuilleton), Národní listy LVIII, č. 81, 10. 4., s. 1

Další literatura

Jaroslav Slavík, Skupina Tvrdošíjných, Umění XXX, 1982, s. 193–213

Jaroslav Slavík, Tvrdošíjní, in: Vojtěch Lahoda – Mahulena Nešlehová – Marie Platovská – Rostislav Švácha – Lenka Bydžovská (edd.), Dějiny českého výtvarného umění 1890/1938 IV/1, Praha 1998, s. 205–311 

Anonym, Národní listy LVIII, 1918, č. 70, 27. 3., s. 4; č. 79, 7. 4., s. 5; č. 85, 14. 4., s. 6; č. 91, 21. 4., s. 4

Anonym, Národní politika XXXVI, 1918, č. 72, 28. 3., rubrika Umění a věda, s. 6.; č. 74, 30. 3., s. 6.; č. 75, 31. 3., s. 9.; č. 86, 14. 4., s. 9