Databáze uměleckých výstav v českých zemích 1820 – 1950

Výstava celoživotního díla Jana Kotěry (1871–1923) na počátku roku 1926 se patrně stala první a možná nikdy nepřekonanou přehlídkou tvorby českého architekta v tak velkém rozsahu. Obsahovala více než 800 exponátů a zabrala všechny výstavní sály pražského Obecního domu rozčleněné navíc na kóje. Menší Kotěrovu retrospektivu uspořádala ještě za jeho života Společnost architektů při své členské výstavě v Praze v roce 1921. Organizace posmrtné výstavy v Obecním domě se pak ujal spolek SVU Mánes, kterému Kotěra od počátku století předsedal a zval jeho členy k dotváření svých staveb. Tak velký výstavní podnik nepochybně posílil prestiž Mánesa na československé kulturní scéně. Demonstroval však zároveň sílu jedné z genealogických linií české moderní architektury, na jejímž počátku stál Kotěra jako zakladatel a v níž pak pokračovali jeho následníci – učitelé na architektonických školách spolu s početnými žáky a žáky žáků. 

Výstavu v Obecním domě koncipoval historik umění Zdeněk Wirth, který od počátku století Kotěru protežoval jako kritik architektury [Uhlíková 2010] a v meziválečném období působil na ministerstvu školství a osvěty jako sekční šéf odboru pro ochranu památek. Asistoval mu výstavní výbor složený z předních členů Mánesa a Společnosti architektů. Kotěrovu pozůstalost pro expozici utřídili zaměstnanec Kotěrova ateliéru Vojtěch Bůžek a architektův syn Mirko. Wirthovým záměrem bylo představit Kotěrovo dílo v celé šíři, od skic, plánů a fotografií provedených budov přes architektovy obrazy krajin, kresby a karikatury až po předměty každodenního života, které architekt navrhl. „Vidíme zde do jeho duševní dílny,“ prohlásil Wirth v úvodní řeči k výstavě 6. ledna 1923. Aby expozice podala architektovo dílo „způsobem, kterým nebylo ještě nikdy v celku předvedeno“ [Anonym 1925–1926, s. 107], „v souboru co nejúplnějším“ [Anonym 1925, s. 131], vyzýval spolek Mánes v průběhu roku 1925 všechny majitele Kotěrových prací, aby je přihlásili k zapůjčení ve spolkovém sekretariátu. Ministerstvo zahraničních věcí dokonce na Wirthův podnět vyzvalo sovětský komisariát Narkominděl, aby zkusil vypátrat soubor Kotěrových výkresů a kreseb poslaný v roce 1914 na výstavu do Charkova. Veškerý materiál pak Wirth rozdělil do oddílů osobních památek, monumentální architektury, architektury užitkové a architektova malířského díla, jak to zaznamenal výstavní katalog.   

Ohlasy Kotěrovy výstavy v odborném i denním tisku byly neobvykle početné. Lze je rozdělit na dva typy vyprávění o architektově osudu. Zástupci prvního z nich prezentovali Kotěru jako tragickou postavu, které předčasná smrt nedopřála dokončit její dílo. V Lidových novinách se tak na architektův odkaz zahleděl literární historik Arne Novák: „Na teskný dojem předčasného životního zlomku jest připraven návštěvník pražské výstavy Kotěrovy ještě dřív, než vkročí do vstupní síně, kde před poprsím zemřelého mistra v plnosti mužné síly němě truchlí malířský podstavec s nedokončenými náčrty architektonickými, od nichž Jan Kotěra náhle byl odvolán příkrým imperativem smrti.“ [Novák 1926, s. 1–2] Kvůli předčasné, ba „hloupé“ smrti litoval architekta i dramatik Jaroslav Hilbert v deníku Venkov. Podle Nováka však Kotěrova tragédie nespočívala jen v předčasném odchodu ze života, nýbrž i v příliš individualistickém ladění jeho monumentálních budov, které dobře nezapadají do starých městských celků, snad s výjimkou Národního domu v Prostějově [Novák 1926, s. 1–2].

Tento Novákův úsudek o nekontextuálnosti Kotěrových staveb iritoval Karla Teigeho, který jakožto člen Klubu Za novou Prahu nepokládal soulad nové stavby s jejím starším prostředím za důležitou hodnotu [Anonym 1924–1925, s. 43]. Teigova recenze Kotěrovy výstavy v revui Stavba reprezentuje druhý typ rozpravy o architektově díle, který v roce 1926 najdeme zastoupený i v referátech Josefa Čapka pro Lidové noviny, Oskara Schürera pro Tribunu, Františka Xavera Šaldy pro časopis Tvorba, Bohumila Markalouse pro revui Stavitel nebo značky N pro deník Národní osvobození. Všichni tito referenti sice připustili, že Kotěra zemřel předčasně, ale přidávali k tomu, že se mu přesto podařilo udat české architektuře správný směr, v jehož kolejích se jeho následníci pohybují dodneška. Čapek, značka N a především Teige se přitom při sledování exponátů na výstavě zaměřili na popis purizace Kotěrovy architektonické formy.

Teige, jehož pohled na dějiny české moderní architektury se vyznačoval silnou účelovostí, ne-li teleologičností – oceňoval v nich jen to, co předvídalo purismus a funkcionalismus –, si dokonce ve Stavbě posteskl, že výstava v Obecním domě je až příliš obsáhlá a že proto ukazuje i Kotěrova slabá díla. „Příště a nadále půjde o výbor, kritický výbor“, apeloval Teige na kurátory budoucí Kotěrovy expozice: „Kritický výbor přistoupí nutně k velmi obsáhlé restrikci, která vyřadí všecky méněhodnotné, dekorativní druhořadé práce, jež jsou s to zkreslovati a znešvařovati jasný konstruktivní profil Kotěrovy architektury.“ [Teige 1925–1926, s. 90–93]. V podobném duchu o Kotěrově „přepietní" výstavě referoval česko-německý historik umění Oskar Schürer v Tribuně: bylo prý do ní „nacpáno vše, co jen kde od Kotěry nalezeno" [Schürer 1926, s. 1–2].    

Takový rozpor mezi Wirthovou koncepcí – ukázat pokud možno všechno – a Teigovým a Schürerovým požadavkem kritického výběru zaměstnává kurátory velkých architektonických retrospektiv dodneška. 

Rostislav Švácha

Citovaná literatura

Anonym 1924–1925: Anonym, Klub Za novou Prahu, Stavba III, 1924–1925, s. 43

Anonym 1925: Anonym, Posmrtnou výstavu prací architekta Jana Kotěry, Stavitel VI, 1925, s. 131 

Anonym 1925–1926: Anonym, Souborná výstava Jana Kotěry, Styl VI (XI), 1925–1926, s. 107

Hilbert 1926: Jaroslav Hilbert, V Kotěrově výstavě, Venkov XXI, 1926, č. 21, 24. 1., s. 1–2

Novák 1926: Arne Novák, Tragika architektova, Lidové noviny XXXIV, 1926, č. 16, 10. 1., s. 1-2

Schürer 1926: Oskar Schürer, Kotěrova výstava v Obecním domě, Tribuna VIII, 1926, č. 19, 22. 1., s. 1–2

Teige 1925–1926: K[arel] Teige, Posmrtná výstava Jana Kotěry, Stavba IV, 1925–1926, s. 90–93

Uhlíková 2010: Kristina Uhlíková, Zdeněk Wirth, první dvě životní etapy (1878–1938), Praha 2010 

Další literatura 

Otakar Novotný, Jan Kotěra a jeho doba, Praha 1958

Bohuslav Fuchs, In margine uměleckého odkazu Jana Kotěry, Brno 1972 

Jan Kotěra 1871–1923: Zakladatel moderní české architektury (úvod Vladimír Šlapeta), Praha 2001

Archivní zdroje  

Archiv Národní galerie v Praze, AA 2777

Archiv Ústavu dějin umění AV ČR, fond Zdeněk Wirth, W-A-7/sv. 1, fol. 72–149 

Anonym, Posmrtnou výstavu prací architekta Jana Kotěry, Stavitel VI, 1925, s. 131 

Anonym, Souborná výstava architekta Jana Kotěry v Obecním domě, Výtvarná práce IV, 1926, s. 201–202

Anonym, Výstava Jana Kotěry, Stavitel VI, 1925, s. 159–160

Jaroslav Hilbert, V Kotěrově výstavě, Venkov XXI, 1926, č. 21, 24. 1., s. 1–2

Pavel Janák, Čtvrt století, Volné směry XXXIV, 1926, s. 100–105, 110

Otakar Novotný, Prameny Kotěrova díla, Výtvarná práce IV, 1926, s. 301–304

František Xaver Šalda, Příklad, Tvorba II, 1926, s. 137–138

Karel Teige, MSA 2: Moderní architektura v Československu, Praha 1930